Wim Wenders

Osobní poznámky k hlavní soutěži festivalu v Cannes aneb na co jsem nejvíc zvědav

Festival v Cannes jsem poprvé a zatím naposledy navštívil v roce 2008. Tehdy jsem byl pozván do ekumenické poroty, což by se zpětně viděno dalo považovat takřka za zázrak. Byl jsem totiž vpodstatě na začátku svého psaní o filmu a před Cannes jsem byl členem ekumenické poroty pouze dvakrát – na festivalu pro děti a mládež ve Zlíně. Od té doby jsem navštívil řadu evropských festivalů (Karlovy Vary, Berlín, Locarno, Varšava ad.), nicméně porota v Cannes pro mne stále zůstává vrcholným zážitkem. Znovu jsem byl do Cannes pozván minulý rok, kdy jsem ale s díky musel odříct kvůli narození syna Toníka (na svět přišel jen dva týdny před začátkem festivalu). Tak snad příští rok. Festival v Cannes bude vždy výjimečný a určitě i v roce 2020 na něm budou k vidění skvělé filmy. Nicméně letošní složení hlavní soutěže je z mého pohledu natolik výjimečné, že podobně atraktivní ročník jen tak nebude.

A Hidden Life, Terrence Malick

Každý film Terrence Malicka je pro mne velkou (takřka životní) událostí. Naprosto nesdílím převažující nepochopení jeho posledních filmů (Strom života, K zázraku, Rytíř pohárů a Song to Song) - každý z nich, stejně jako všechny jeho filmy předchozí – pro mne totiž artikuluje, oživuje, zpřítomňuje a objevuje něco z lidské zkušenosti, která má zároveň obecný i nanejvýš osobní charakter. Terrence Malick je pro mne mistrem filmu. Pamatuji okamžik, kdy jsem se na internetu dočetl, že Rytíř pohárů bude mít premiéru v Berlíně, kde jsem tehdy byl členem ekumenické poroty. Nejen projekce filmu ale i následující tisková konference s Natalie Portman a Christianem Balem z mé paměti nemizí. Příznačně nepochopen tehdy zůstal nejen film ale i moje otázka na tiskové konferenci směřující na přítomné herce – viz smích mých kolegů novinářů během pokládání dotazu, kteří měli nejspíš za to, že spolu s nimi pátrám po smyslu snímku jako takového:

Na Malickův A Hidden Life (dlouho připravovaný pod názvem Radegund) jsem zvědav o to víc, že se chopil otevřeně křesťanského tématu. Zfilmoval totiž životní příběh Franz Jägerstätterraa, muže, jenž z důvodů svědomí odmítl během druhé světové války nastoupit do nacistické armády a v roce 1943 byl popraven. Franz Jägerstätter byl papežem Beneditkem XVI. v roce 2007 prohlášen za mučedníka a následně došlo i k jeho beatifikaci (předstupeň svatořečení). Pro mne osobně je sice téma Malickova snímku druhotné, nicméně doufám, že právě to přitáhne pozornost širšího publika (druhá světová válka, mučedník, pro katolické publikum "blahoslavený Franz Jägerstätter"). Film by měl být díky návratu k pevnější dramaturgické stavbě snad i poněkud srozumitelnější - a tak doufám, že právě A Hidden Life by mohl být filmem, který mnohým otevře k Malickovu dílu cestu.

Le Jeune Ahmed, Jean-Pierre a Luc Dardenne (Mladý Ahmed)

Na jedné straně Atlantiku mám Terrence Malicka, na straně druhé, své domácí evropské, mám bratry Dardenny. Jejich filmy jsou pro mne fascinující zcela jiným způsobem než ty Malickovy, potkávají se ale ve své citlivosti vůči člověku. Dardenni vpodstatě vizualizují etiku Emmanulea Levinase (Luc Dardenne je vystudovaný filozof – ostatně stejně jako Terrence Malick) a jejich poslední snímky (zvlášť Kluk na kole a Dva dny, jedna noc) ukazují, že i oni stále víc ve svých příbězích dávají prostor světlu a naději. Snímek Mladý Ahmed opět budí naděje, že díky svému tématu bude atraktivní i pro širší publikum: Mladík je sveden na zcestí radikálním imámem (láska předstíraná a perverzní). Již z ukázky je patrné, že imám bude mít silného protivníka a to v podobě nejen sympatické dívenky (láska upřímná, lidská, boží).

Mektoub, My Love: Intermezzo, Abdelatif Kechiche

Nový snímek A. Kechiche je pokračováním filmu Mektoub, My Love: Canto Uno (2018). Tento film mi v loňském roce vyrazil dech. Kechiche natočil tříhodinovou fresku o životě mladých lidí, kteří tráví léto roku 1994 v jihofrancouzském přímořském městečku Sète. Mladík Amin studuje v Paříži a na prázdniny přijíždí do svého rodného města. Setkává se s rodinou, přáteli, pozoruje život kolem sebe, který je obtížen lehkostí (léto, pláž) i tíží (kamarád ve válce, nelehký život místních farmářů). Slunce, moře, noční život, mládí, láska. Scénář je inspirován románem Françoise Bégaudeua La blessure, La Vraie (2011), autorem knihy Mezi zdmi, podle nějž Lauren Cantet natočil stejnojmenný film ověnčený Zlatou palmou (2008). Film Mektoub, My Love: Intermezzo má čtyři hodiny.

mektoub my love canto uno

Matthias & Maxime, Xavier Dolan

Dolanův film Je to jen konec světa (2016) mne při projekci v Karlových Varech zcela rozsekal. Seděl jsem přikován do sedačky a nevěřil jsem tomu, do jaké citové intenzity může příběh nepovedeného rodinného setkání vygradovat. Z Cannes si tento film kromě Velké ceny poroty (tedy 2. nejvyšší festivalové ocenění) odvezl také cenu ekumenické poroty. Xavier Dolan si pro naši cenu přišel osobně a při děkovné řeči se neubránil dojetí. Nicméně, on pláče téměř pořád…

Matthias Maxime

Sorry, We Missed You, Ken Loach

Ken Loach má spolu s Krzysztofem Zanussim nejvíce ocenění od ekumenických porot. Jeho poslední film Já, Daniel Blake (2016), získal v Cannes Zlatou palmu a později také cenu SIGNIS za nejlepší evropský film roku 2016. Toto ocenění jsem měl tu čest předat Kenu Loachovi na MFF Karlovy Vary v roce 2017. Byl skromný, upřímný, poněkud bezhumorný, radikálně levicový. Jeho dlouholetý scénárista Paul Laverty, bývalý seminarista a katolík, byl vtipný, akademicky i teologicky vzděláný, taktéž skromný. Je jasné, proč ekumenické poroty mají pro Kena Loache (a Paula Lavertyho!) slabost.

La Gomera, Corneliu Porumboiu

Mám v paměti závěrečnou intenzitu filmu Policejní, adjektivum (2009). Jeho Poklad (2015) mne sice až tak neoslovil, nicméně účast v hlavní soutěži má očekávání vůči novému filmu Cornelia Porumboiu zvyšuje.

Portrait de la jeune fille en feu, Céline Sciamma

Její film Klukanda (2011) je krásný, její krátký film Pauline (2010) taktéž:

 

Lukáš Jirsa
vedoucí pražské redakce TV NOE