Stalker
Děj jednoho z nejzáhadnějších filmů všech dob – ruského podobenství Stalker (z roku 1979) – inspirovala povídka Piknik u cesty z pera bratrů Strugackých. Režisér Andrej Tarkovskij ji transformoval do filozofické alegorie o krizi novodobého ducha. Titulní hrdina (Alexandr Kajdanovskij) je nájemný průvodce tajuplnou Zónou – v předloze stylizovaný jako otrlý dobrodruh, ve filmu spíš jako potulný světec. Se dvěma "klienty" – Spisovatelem (Anatolij Solonicyn) a Profesorem (Nikolaj Griňko) – hledá komnatu, jež údajně plní nejniternější přání. V magickém prostoru divoké vegetace, polorozpadlých staveb a pozůstatků vojenské techniky společně procházejí neviditelnými nástrahami, jež neopatrného člověka mohou i usmrtit.
Spirituální dobrodružství, kde je jedním z hlavních témat čas, obsahuje řadu metafor. Slavný záběr Stalkerovy domácí knihovny – objevující se ve finále vyprávění – prozrazuje, že navzdory jeho zanedbané vizáži nejde o žádného exaltovaného vandráka, nýbrž o sečtělého intelektuála. Trojlístek poutníků nakonec vstoupí jen na práh zázračné místnosti a mysteriózní „komnata“ jejich sisyfovské úsilí "odmění" fascinující barevnou proměnou. V klíčovém momentu se rozzáří do zlatova jako barvy na starodávných ikonách, pak se v ní spustí očistný déšť…
Stalker patří k příběhům, v nichž se zdánlivě nic neděje, přesto jsou ale nabité hlubokým obsahem a strhujícím napětím. Nabízí řadu interpretací, včetně kritiky zrůdného brežněvovského systému v bývalém SSSR. Průnik trojlístku mužů přes zadrátované hranice připomíná emigraci z totalitního marasmu obehnaného „železnou oponou“. Stalker zosobňuje politické mukly z gulagu, Profesor a Spisovatel reprezentují občany z "šedé zóny", kteří se pod jeho vlivem přesouvají do protirežimní opozice. Politická rovina však tvoří jen jeden ze segmentů tohoto mnohavrstevného podobenství – ten nejsnadněji čitelný.
Filozofický podtext filmu lze vnímat v intencích heideggerovsko-patočkovských úvah o zjevování bytí. Drama o putování nebezpečnou Zónou polemizuje s omezeností novodobého racionalismu, který chce všechno jednoduše spočítat, změřit či naprogramovat. A to, co nezapadá do jeho škatulek, často bezohledně devastuje, či rovnou cynicky ničí. Tarkovskij vidí z této beznaděje jediné legitimní východisko ve víře a v pokoře vůči vlastnímu údělu, včetně veškerých nesnází a trýzní, jež člověku přináší.
Řadu dalších interpretací filmu nabízí britský spisovatel Geoff Dyer ve své podnětné knize Zóna (Paseka, 2015). Jedna z nich upozorňuje na prorockou dimenzi Tarkovského vrcholného díla. Jeho zpustlé dějiště se podobá zdevastované krajině v okolí černobylské katastrofy zahlcené rezivějícími vraky vozidel, torzy domů, pahýly kovových výtvorů a neudržovanou vegetací. Stalkera lze číst také jako moderní variantu Platónova mýtu o jeskyni. Vypráví o tom, že cesta k poznání – komplikovaná lidskou zaslepeností a různými formami mámení – je důležitější, než její nedosažitelný cíl.
Prorok za kamerou
Jeden z nejvýznamnějších filmařů všech dob Andrej Tarkovskij, od jehož smrti (29. 12. 1986) uplyne v těchto dnech čtyřiatřicet let, byl synem básníka Arsenije Tarkovského a herečky Marie Višňakovové. V mládí navštěvoval kurzy malířství a hudby. Studoval orientalistiku a geologii, účastnil se výprav na Sibiř. Ve druhé polovině padesátých let vystudoval filmovou režii.
Ve své celovečerní prvotině Ivanovo dětství (1962) ukázal z dětské perspektivy zvěrstva druhé světové války. Velkolepá historická freska Andrej Rublev (1966) konfrontovala vize legendárního malíře ikon se světem náboženských mýtů i barbarských krutostí. Filozofickou sci-fi Solaris (1972) natočenou podle stejnojmenné předlohy Stanisława Lema lze číst jako Tarkovského odpověď na proslulou Kubrickovu ságu 2001: Vesmírná odysea. Příběh o inteligentní planetě, která zhmotňuje lidské vzpomínky, zkoumá vztah odlidštěné techniky a rozjitřeného svědomí. V roce 2002 vznikla – v režii Stevena Soderbergha – americká verze Solaris, jež však nedosahuje kvalit Tarkovského originálu.
Psycholog Kris Kelvin, hlavní postava filmu Solaris (1972)
"Mám pocit, že lidstvo si přestalo věřit. Když myslím na dnešního člověka, vidím ho jako zpěváka ve sboru, jak otevírá a zavírá ústa v rytmu zpěvu, ale nevydává žádný tón. Koneckonců, zpívají všichni ostatní. Chová se tak, protože už nevěří v důležitost vlastních aktivit. Člověk bez víry, bez naděje na to, že by svým jednáním ovlivnil společnost, v níž žije. Smysl lidské existence vidím v úsilí zvítězit nad sebou, odlišit se od toho, kým jsme se narodili," shrnul Tarkovskij své krédo.
Jiným zásadním titulem autorova díla – poznamenaného úmornými konflikty s komunistickou cenzurou – je autobiografická mozaika Zrcadlo (1974). Zpověď muže, který se pokouší zaplnit „bílá místa“ vlastní minulosti, se proplétá s obrazy přírodních živlů i s výjevy z novodobých dějin. Hrdinou jeho dalšího dramatu Nostalgie (1983) je spisovatel, který v Itálii pátrá po osudu svého předchůdce – ruského hudebního skladatele, zmítaného pocity vykořeněnosti.
Po dokončení Nostalgie odešel duševně utrmácený autor do emigrace. Ve Švédsku natočil svůj poslední snímek Oběť (1986), prodchnutý exulantskou skepsí. Zemřel v Paříži v pouhých čtyřiapadesáti letech na rakovinu plic. „Ani živý, ani mrtvý se nechci vracet do země, která mně a mým blízkým způsobila tolik bolesti, utrpení a ponížení. Jsem ruský člověk, ale za sovětského se nepovažuji,“ uvedl ve své závěti.
Slavná scéna požáru z filmu Oběť (1986)
„Lidská láska je onen zázrak, který je schopen čelit suchému teoretizování a beznadějnosti světa. Tento cit je naší společnou a nepochybně pozitivní hodnotou,“ podotkl o nejdůležitějším motivu filmu Stalker, v jehož finále se vyčerpaný hrdina vrátí domů k milované manželce a handicapované dcerce. Andrej Tarkovskij (1932 – 1986) v celé své tvorbě usiloval o poznání běžně neviditelných duchovních „siločar“. Projevoval se jako hluboce věřící myslitel, důmyslný vypravěč i jako sofistikovaný řemeslný novátor. Navzdory svému unikátnímu talentu a jedinečné obrazotvornosti natočil pouhých sedm celovečerních filmů. Dějiny novodobé kinematografie nicméně ovlivnil naprosto zásadně.
Jan Foll
filmový a televizní publicista
Text vznikl v rámci speciální rubriky Klasika očima Jana Folla.
Doporučujeme přednášku Doc. Vladimíra Suchánka, který nabízí hluboký ponor do tohoto díla:
