Libanonská režisérka Nadine Labaki v jednom rozhovoru vzpomíná, jak ji odmalička ve škole učili, že její země představuje na mapě světa jen nepatrnou a naprosto bezvýznamnou tečku. To se ale začíná pomalu měnit. Nadine Labaki totiž na loňském festivalu v Cannes získala prestižní Cenu poroty za svůj film Kafarnaum (v originále Capharnaüm, což znamená chaos) a 15minutový potlesk ve stoje. Jedná se o vůbec první libanonský film s tak velkým mezinárodním ohlasem.

Není čemu se divit – Labaki filmem podala autentickou výpověď o živoření dětí ve slumu uprostřed Bejrútu a otevřela otázky, které rezonují nejen v současné Evropě. Má vůbec smysl lidský život v totální chudobě a bez jakékoliv perspektivy? Proč takový život podporovat? A kdo má právo o tom rozhodovat?

Podle dvanáctiletého Zaina, hlavní postavy filmu, takový život rozhodně smysl nemá, a proto žaluje své rodiče za to, že jej zrodili do bolesti a utrpení. Nemá rodný list ani jiné doklady, protože si to rodiče nemohli dovolit. Jeho milovanou sestru, které je taky kolem 12 let, chtějí rodiče provdat za movitějšího obchodníka ze sousedství, výměnou za slepice. Zain nikdy nebyl ve škole. Jediná státní instituce, jejíž péči poznal, je vězení. A když zjistí, že jeho rodiče čekají další dítě, chce tomu za každou cenu zabránit.

Příběh nahlížíme dětskýma očima, zažíváme se Zainem jeho boje o přežití a marnost každého dne. Především v tomto tkví působivost filmu. Zain je drobný klučina, který by si měl hrát s kamarády, ale místo toho denně tvrdě pracuje a v podstatě mluví a jedná jako dospělý. A nehraje to. Do jisté míry jen vzpomíná a rekonstruuje, co sám zažil. Herecký představitel Zaina je ve skutečnosti uprchlík ze Sýrie, který prožil možná mnohem větší traumata, než ve filmu ztvárňuje. Stejně tak druhá hlavní postava – mladá dívka z Etiopie, taky bez dokladů a navíc ještě asi s ročním dítětem.

Scénář filmu sice měl dopředu danou strukturu, ale režisérka výrazně čerpala z osudů lidí, kteří ve filmu vystupují. Zainovy věčně vyčerpané a do prázdna hledící oči tedy nejsou výsledkem herecké přípravy. Navzdory beznaději má v sobě Zain stejně jako jeho rodiče zakódované základní pravidlo – starat se o slabší. I jemu na útěku z domu pomůže několik lidí, včetně mladé Tigest, která ho vezme do své chýše a on jí na oplátku hlídá batole. Zain se v podstatě ocitá v roli otce. Situace se stále komplikuje a Zain zjišťuje, jak nesmírně těžké je pečovat o život dítěte v tak bezútěšném prostředí. A možná mu vůbec nedochází, že se v mnoha situacích chová stejně jako jeho rodiče k němu.

Dalším zásadním aspektem, který na diváka silně působí, je výběr lokací. Film se odehrává výhradně ve slumu, takže se Zainem sdílíme jeho svět i vizuálně. Stejně jako on nevíme o žádném lepším místě pro život, protože ho nikde nevidíme. Bohatší svět připomínají jen projíždějící auta, jejichž pasažérům děti ze slumů prodávají limonádu. Ale jinak nás film striktně drží ve špinavých ulicích slumu. Ani zábavní park není místem radovánek. Moment, kdy Zaina vyveze ruské kolo nahoru nad celý park a on zahlédne v dálce moře, působí v kontextu celého filmu jako zjevení. Zapadající slunce nad hladinou moře se jeví jako bájná země zaslíbená, která leží někde daleko. Nedosažitelná.

Kafarnaum ale není jenom přehlídka chudoby. Je to do značné míry politický film. Režisérka ve filmu sama vystupuje, a to v symbolické roli Zainovy advokátky. Hájí svým filmem všechny děti bez budoucnosti, vyrůstající ve slumech, ale zároveň se zastává jejich rodičů. Ví, že nejsou hlavními viníky Zainova osudu. Nebyli to oni, kdo vytvořili svět, do něhož se jejich syn narodil. Jen pokračují v rodové tradici, kterou si nevybrali. Život v bídě, který to ale za žádnou cenu nechce vzdát. Děti jsou pro rodiče jediná naděje, v praktické i symbolické rovině. Zplodit dítě je poslední právo a svobodná volba, kterou mají, a zároveň výrazná pomoc pro přežití.

Kafarnaum se neúprosně snaží bojovat za životy všech chudých. Jediný, koho se mu nedaří přesvědčit, je samotná hlavní postava. Zain by takový život zakázal a nedal mu prostor. Chová se sice jako dospělý, ale v mnohém přemýšlí jako dítě. Podle něj nemá život v bídě žádnou hodnotu – a ten jeho už vůbec ne. A nedochází mu, že tím, co po celou dobu dělá, dává svému životu obrovský smysl. Nevidí, že zachraňuje životy, vytváří vřelé vztahy a že by bez něj byl život mnohých z jeho okolí ještě zoufalejší. On je tím, kdo do jejich životů vnáší naději. To ale Zain nedokáže vnímat, je příliš zanořený do těsných špinavých ulic, odkud nevidí slunce. A přesně tato beznaděj plodí násilí, které Zainovi dává větší smysl, než pečovat o život.

Nadine Labaki, režisérka z „bezvýznamné země“, se filmem Kafarnaum staví za všechny bezvýznamné a opovrhované. V rozhovoru řekla, že by se její film mohl odehrávat v podstatě v kterémkoliv velkém městě kdekoliv na světě. Všude jsou totiž místa bídy, o kterých bychom raději ani nevěděli, protože nám narušují obraz našeho světa přebytku. A proto raději obviňujeme chudé za jejich chudobu a stejně jako Zain mnohdy viníme rodiče, že do takových podmínek vůbec přivádí další děti. A dovolujeme si posuzovat, jaké životy jsou přínosné a jaké už nemají smysl. Kafarnaum nám chce zkomplikovat naše dětsky zjednodušené soudy. Možná, že i díky tomu získala režisérka v Cannes i Cenu ekumenické poroty, která oceňuje filmy, jenž odráží hodnoty evangelia.

Ondřej Sabol
Text vyšel v kulturní rubrice Ohlasy.info