Rozhovor Štěpána Havlíčka s Lukášem Jirsou na Radiu Proglas (audio):

Téma sexuálního zneužívání v církevním prostředí se před kamerou otevřelo už v 90. letech. Dá se říci, že filmaři na téma upozornili dřív, než o něm církev začala hovořit otevřeně?

Pokud je položena otázka po otevřenosti církve vůči tomuto tématu, tak ano, protože já to beru tak, že se církev tomuto tématu z celosvětového hlediska otevřela za posledních 10 let mnohem více než v předchozím období. Takže stejně jako je to v mnoha jiných oblastech, i zde umění předchází tomu, co se pak ve společnosti děje a odehrává.

Americké drama Spotlight, polský snímek Klérus, nebo třeba francouzsko-belgická novinka Díky Bohu. Tam všude se setkáváme s problematikou kněží – násilníků. Jak na takové filmy reagují církev a společnost v zemích, kde tahle díla vznikla.

Reagují různorodě, protože každý ten film je jiný. Když bychom si vzali například polský snímek Klérus, režiséra Wojciecha Smarzowskiho, tak ten se stal nejnavštěvovanějším filmem v dějinách polské kinematografie. Zaznamenal obrovský úspěch, vyhrál nějaké filmové ceny, ale především posunul debatu v polské církvi a společnosti dál, skutečně ji otevřel, a donutil polskou církev k tomu, aby sama zahájila vyšetřování těchto zločinů.

V podstatě něco podobného byl i snímek Spotlight, který sice reflektoval ty obrovské skandály v Americe v Bostonu na přelomu tisíciletí, ale vlastně dostal do veřejného povědomí tento problém znovu. V tomto případě šlo o takovou synergii, kdy ty snahy posunout věci dál i ze strany Vatikánu byly v plném proudu. Už tehdy byla komise, které předsedal Hans Zollner a tak dále. Takže tam už šlo o takové spojení proudů – jak toho uměleckého, tak toho, co se ve společnosti a církvi skutečně odehrávalo.

Ten nejnovější snímek, Díky Bohu, který měl premiéru před několika málo týdny na Berlinale, odkud si odvezl Stříbrného medvěda a ve Francii měl premiéru před 14 dny. Tam se jedná o to, že ten snímek je založený na pravdivých příbězích dvou mužů a tvůrce François Ozon zasáhl do něčeho, co ještě probíhá. Právě teď probíhá ve Francii soud, dotýkající se této kauzy. A ten film má velice dobré ohlasy u filmových kritiků a zároveň jsem četl ve francouzské katolickém deníku La Croix rozhovor s jedním z francouzských biskupů, kteří tento film přijali velice pozitivně a pokládají ho za důležitý.

Na druhou stranu třeba polská církev sice byla donucena snímkem Klérus k nějakým aktivitám, ale snímek samotný velice důrazně odsoudila a vůbec se jí nelíbí. Není divu, protože to je film, který opravdu dehonestuje chování kněží. O zneužívání kněží hovoří úplně jiným způsobem než třeba film Spotlight a nebo Díky Bohu. Polský snímek Klérus je ve své podstatě velice drsnou satirou, která je ovšem natočena zcela realistickým způsobem a takovým způsobem, na který jsme zvyklí spíše z napínavých filmů. Takže se nesmějeme, pouze jsme zděšeni z toho, co se před námi odehrává a to samozřejmě církev nerada vidí.

Problémem lidí v církvi i mimo církev je, že někdy neumíme číst umění a film. Nechápeme, že film není realita a že filmové prostředky jsou různé a autor dochází k tomu, co chce říct, různými způsoby. Takže zlobit se na někoho, že ve svém filmu koncentruje všechno zlo církve do hodiny a půl je vlastně zcestné, protože on neříká jaká je realita. Jeho cíl je jiný, umění nám ukazuje něco jiného, než realitu. Umění nás chce provokovat, dovést nás k nějakým otázkám, nějakému tázání, k diskuzi, ke změně společnosti a nebo ještě lépe, ke vnitřní změně sebe sama. To je úkol umění – ne zachycovat realitu.

Pokud je ten filmový obraz jiný, než obraz reálného světa, dokáží se autoři i u těchto závažnějších snímků ubránit jistým klišé, nebo zjednodušením, tak jako jsme je znali třeba z československé předlistopadové kinematografie?

Autoři snímků, o kterých jsme se zde zmiňovali, to určitě dokáží. Samozřejmě ne všichni filmoví tvůrci, kteří kdy točili o sexuálním zneužívání spáchaném kněžími, nebo řeholníky, natočili umělecká díla, takže potom se samozřejmě nevyhneme klišé.

Ale třeba snímek Díky Bohu je řazen mezi jeho nejlepší a nehlubší filmy. Nebo snímek Spotlight získal Oscara za nejlepší film před několika lety a zde bych třeba ještě zmínil moji vlastní zkušenost z Berlína 2015, kdy jsem byl členem ekumenické porot a kde byl v soutěži velice silný snímek Pabla Larraína Klub, jehož tématem byl život kněží, kteří mají za sebou takovéto zločiny a kteří byli jaksi vyslání do jednoho domu na chilském pobřeží, kde mají dožít v pokání svůj život.

A to je film, který vlastně rozdělil ekumenickou porotu, protože půlka z nás tomu snímku chtěla udělit cenu ekumenické poroty, protože se právě velice tvrdým způsobem zabýval tímto tématem a polovina z nás nechtěla a byla velice pohoršena a rozčílena tím filmem. Zjistili jsme, že nejde o to, jestli jsme katolíci, nebo protestanti, ale ta linie byla vlastně kulturní. Mezi severskými zeměmi a jižními zeměmi, kdy ti seveřani (Němci, Belgičan) byli spíše proto, aby se ten snímek ocenil, aby se potom o tom tématu mluvilo. Ale třeba kolega, který tam byl z Kuby říkal, že kdyby dal cenu takovému film, tak už se na tu Kubu nemusí vracet. Samozřejmě s nadsázkou řečeno, že by jej za to jeho biskup opravdu nepochválil a já jsem také nejdřív byl proti tomu, abychom tomu filmu dali cenu, protože v něm chyběla naděje pro mě. Ale po dvouhodinové diskuzi bych mu už býval byl tu cenu dal a myslím si, že by to byla cena prorocká.

Znamená to tedy, že ty filmy mají být jakýmsi výchozím bodem k dalším hovorům, analýzám, rozborům a diskuzím?

Myslím si, že to je jeden z úkolů, nebo poslání uměleckého díla, aby vedl k diskuzím, ale nejenom na úrovni společnosti, ale i na úrovni jednotlivců, protože ten film nás nějakým způsobem provokuje, něco se nám na něm může líbit, něco nelíbit, a my bychom se vždycky měli ptát, proč nás ta která věc, provokuje, proč nás pohoršuje a co se nám na tom nelíbí. A jestli se to třeba nedotýká nějaké bolavé části v nás, která ale je bohužel je a my se jí jenom snažíme vyhnout.

 Celý pořad Všimli jsme si z 1. 3. 2019 si můžete poslechnout zde:

https://www.proglas.cz/program/detail-poradu/2019-03-01-09-00-00/?play=1