Koncem června oslavil sedmdesátiny Vladimír Suchánek, autor, který jako jeden z mála u nás dokáže propojit filmovou tvorbu s její reflexí. I když se považuje především za filmaře, život mu dal příležitost pracovat s psaným a mluveným slovem. Vedle jeho pozoruhodné – a žel málo známé – filmografie tak jeho dílo zahrnuje knihy, eseje, články, skripta, přednášky či rozhlasové pořady.
Suchánek absolvoval koncem sedmdesátých let moskevský VGIK, kde byl spolužákem Alexandra Sokurova a kde ještě stihl přednášky Andreje Tarkovského před jeho emigrací na Západ. Tarkovského koncepce uměleckého filmu jako osobního duchovního zápasu ovlivnila Suchánkovu filmovou praxi i estetické uvažování. Možná ještě větší vliv na jeho režijní práci měla zpočátku poetika Sergeje Paradžanova, jak je patrné z jeho absolventského filmu Rubikon (1979), natočeného na motivy poezie Nahapeta Khučaka.
Vladimír Suchánek natáčí absolventský film Rubikon (1979)
Po návratu do vlasti se Suchánek pro své autorské přesvědčení i neskrývané náboženské postoje těžko uplatňoval. Natočil několik dokumentů pro Filmové studio Gottwaldov a Krátký film Praha, ale celovečerní hraná tvorba mu byla zapovězena. V roce 1985 spoluzaložit křesťanské ilegální studio Velehrad, načež mu byla činnost v rámci Československého státního filmu zakázána úplně. V druhé polovině osmdesátých let tak vrcholily Suchánkovy „podzemní“ aktivity – natáčení filmů, přednášky na bytových seminářích, publikování v samizdatu.
Ani po převratu se však Vladimír Suchánek nemohl plně profesně prosadit. Do oficiální kinematografie plynule přecházeli ti, kdo měli vybudovány osobní vztahy ještě z dob komunismu, nebo ti, kdo nadbíhali soudobému popkulturně-postmodernímu vkusu. Suchánkovy náročné, nesmlouvavé scénáře nikoho nezajímaly. Ještě v letech 1990-1991 realizoval pro televizi triptych o Komenském Via Lucis a pak už nezbylo než se uchýlit k nezávislé produkci. Pro studio Velehrad dokončil ještě za totality roztočený hraný film Zimní krajina s pastí na ptáky (1992), uvedený mj. na festivalu v Rotterdamu, a realizoval svůj patrně nejlepší snímek, poetický esej Svátost manželství (1994).
Když se nemohl plně věnovat tvorbě, začal Vladimír Suchánek v devadesátých letech alespoň přednášet na olomoucké univerzitě. Vedl řadu kurzů, z nichž později vytěžil své články a knihy. Suchánkovo myšlení o filmu navazuje na jeho podzemní přednášky z osmdesátých let, a není proto poplatné dobovým konceptům neoformalismu či nové filmové historie, které se v našem univerzitním prostředí prosadily po roce 1989. Ještě méně je slučitelné s levicovými proudy poststrukturalismu, dekonstrukce a gender studies, které určovaly (a stále určují) akademický „diskurs“ na Západě. Rozvíjí spíše odkaz klasické estetiky s jejím důrazem na krásu jako smysl bytí. Spíše než Bordwell, Derrida či Žižek jsou Suchánkovi bližší Gadamer, Scruton a T. S. Eliot. To má také za následek, že se jeho texty neobjevují v akademických časopisech a sbornících. Zato je čtou ti, kde ve filmu spatřují víc než jen zajímavou kombinatoriku prvků, výsledek výrobních procesů či výzvu k revoluční přeměně světa.
Jan Křipač
filmový historik a publicista (Film a doba, šéfredaktor Filmového přehledu NFA)
Text vyšel původně ve Film a doba 2/2019. S laskavým svolením autora jej publikujeme na našem webu.
> Disertační práce Vladimíra Suchánka / Umělecké dílo jako mystagogie
> Videozáznam přednášek Vladimíra Suchánka / Tarkovskij, Malick, Vláčil
