Vladimír Suchánek

Koncem června oslavil sedmdesátiny Vladimír Suchánek, autor, který jako jeden z mála u nás dokáže propojit filmovou tvorbu s její reflexí. I když se považuje především za filmaře, život mu dal příležitost pracovat s psaným a mluveným slovem. Vedle jeho pozoruhodné – a žel málo známé – filmografie tak jeho dílo zahrnuje knihy, eseje, články, skripta, přednášky či rozhlasové pořady.

Suchánek absolvoval koncem sedmdesátých let moskevský VGIK, kde byl spolužákem Alexandra Sokurova a kde ještě stihl přednášky Andreje Tarkovského před jeho emigrací na Západ. Tarkovského koncepce uměleckého filmu jako osobního duchovního zápasu ovlivnila Suchánkovu filmovou praxi i estetické uvažování. Možná ještě větší vliv na jeho režijní práci měla zpočátku poetika Sergeje Paradžanova, jak je patrné z jeho absolventského filmu Rubikon (1979), natočeného na motivy poezie Nahapeta Khučaka.

Suchanek Rubikon 1979

Vladimír Suchánek natáčí absolventský film Rubikon (1979)

Po návratu do vlasti se Suchánek pro své autorské přesvědčení i neskrývané náboženské postoje těžko uplatňoval. Natočil několik dokumentů pro Filmové studio Gottwaldov a Krátký film Praha, ale celovečerní hraná tvorba mu byla zapovězena. V roce 1985 spoluzaložit křesťanské ilegální studio Velehrad, načež mu byla činnost v rámci Československého státního filmu zakázána úplně. V druhé polovině osmdesátých let tak vrcholily Suchánkovy „podzemní“ aktivity – natáčení filmů, přednášky na bytových seminářích, publikování v samizdatu.

Ani po převratu se však Vladimír Suchánek nemohl plně profesně prosadit. Do oficiální kinematografie plynule přecházeli ti, kdo měli vybudovány osobní vztahy ještě z dob komunismu, nebo ti, kdo nadbíhali soudobému popkulturně-postmodernímu vkusu. Suchánkovy náročné, nesmlouvavé scénáře nikoho nezajímaly. Ještě v letech 1990-1991 realizoval pro televizi triptych o Komenském Via Lucis a pak už nezbylo než se uchýlit k nezávislé produkci. Pro studio Velehrad dokončil ještě za totality roztočený hraný film Zimní krajina s pastí na ptáky (1992), uvedený mj. na festivalu v Rotterdamu, a realizoval svůj patrně nejlepší snímek, poetický esej Svátost manželství (1994).

Když se nemohl plně věnovat tvorbě, začal Vladimír Suchánek v devadesátých letech alespoň přednášet na olomoucké univerzitě. Vedl řadu kurzů, z nichž později vytěžil své články a knihy. Suchánkovo myšlení o filmu navazuje na jeho podzemní přednášky z osmdesátých let, a není proto poplatné dobovým konceptům neoformalismu či nové filmové historie, které se v našem univerzitním prostředí prosadily po roce 1989. Ještě méně je slučitelné s levicovými proudy poststrukturalismu, dekonstrukce a gender studies, které určovaly (a stále určují) akademický „diskurs“ na Západě. Rozvíjí spíše odkaz klasické estetiky s jejím důrazem na krásu jako smysl bytí. Spíše než Bordwell, Derrida či Žižek jsou Suchánkovi bližší Gadamer, Scruton a T. S. Eliot. To má také za následek, že se jeho texty neobjevují v akademických časopisech a sbornících. Zato je čtou ti, kde ve filmu spatřují víc než jen zajímavou kombinatoriku prvků, výsledek výrobních procesů či výzvu k revoluční přeměně světa.

Jan Křipač
filmový historik a publicista (Film a doba, šéfredaktor Filmového přehledu NFA)

Text vyšel původně ve Film a doba 2/2019. S laskavým svolením autora jej publikujeme na našem webu.


> Disertační práce Vladimíra Suchánka / Umělecké dílo jako mystagogie

> Videozáznam přednášek Vladimíra Suchánka / Tarkovskij, Malick, Vláčil

> Rozhlasové rozhovory na ČRo Vltava