Je jen málo děl velkých filmových projektů, které lze označit za jedinečné. Patří mezi ně Griffithova Intolerance, Lidský úděl Masaki Kobajašiho, Šoa Clauda Lanzmanna a nepochybně i desetidílný Dekalog polského režiséra Krzysztofa Kieślowského. Je velkou zásluhou Televize Noe, že získala pro své diváky digitálně zrestaurovanou verzi cyklu, jehož první část uvidíme v neděli 11. 4. od 20:00. Následujících deset nedělních večerů tak můžeme sledovat hodinové televizní filmy, které byly inspirovány biblickým Dekalogem.
Jak říká v knize Kieślowski o Kieślowském (Academia, Praha 2013) sám režisér, s nápadem zfilmovat Dekalog přišel jeho kamarád, scénárista Krzysztof Piesiewicz. Polsko bylo ve druhé polovině 80. let na kolenou. Země se zmítala v permanentní politické a ekonomické krizi. Potraviny byly na lístky a stály se na ně nekonečné fronty. Filmoví tvůrci přemýšleli, co v takové situaci točit. Piesiewicz přesvědčil Kieślowského, že právě teď je nejlepší čas nabídnout v Dekalogu lidem možnost nacházet odpovědi na otázku: Proč vlastně žiji?
„Dekalog" znamená deset slov. Běžně lidé používají spíš označení Desatero. V Bibli Desatero nacházíme ve 20. kapitole Druhé knihy Mojžíšovy a v 5. kapitole Páté knihy Mojžíšovy.
V úvodu tohoto textu čteme Boží prohlášení: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.“ (Ex 20,2) Následují jednotlivá přikázání. Akt vysvobození je tedy tou skutečností, která na člověka působí a proměňuje jej zevnitř. Logika biblického textu je v tom, že kdo je vysvobozen z otroctví, ctí Boha, nekrade, nesmilní, nevydává křivé svědectví atd.
Krzysztof Kieślowski a Krzysztof Piesiewicz chápou Dekalog jinak. S výjimkou prvního dílu televizní cyklus vůbec vztah k Bohu netematizuje. Spíš se snaží nasvítit lidské slabosti, a to většinou v nějaké vypjaté situaci, kdy člověk volí mezi dobrem a zlem. „Čím je vlastně dobro a zlo, lež a pravda, poctivost a nepoctivost?“ ptá se Kieślowski. A odpovídá: „Něco o tom víme, ale nejsme natolik svobodní, abychom volili vždy dobře. /.../ Jsme otroky vlastních vášní, vlastní filosofie a vlastní biologie. A tak musíme hledat svobodu uvnitř, v nás samých.“ A právě toto hledání jednotlivé filmy cyklu nabízejí.
Proberme teď alespoň stručně jednotlivé části cyklu:
I. V jednoho Boha věřiti budeš
Tento díl je nejvíc náboženský a nejvíc ilustrativní. Objevuje se v něm několik vážných rozhovorů na metafyzická témata: Co je smrt? Co je duše? Proč žijeme? Co je Bůh? V jakémsi kontrapunktu k nastoleným otázkám zazní ve filmu záznam části přednášky o asociačních polích jazyka, která nám naznačí, že nalézt odpovědi na uvedené otázky není vlastně ani možné. Smrt, duši a existenci Boží nelze totiž exaktně uchopit, už proto ne, že asociační pole těchto termínů je u každého člověka jiné. Možné je jediné: něco zakusit. Žel, takový prožitek mnohdy souvisí se zkušeností ztráty, jež nám způsobí obrovskou bolest. A je otázka, zda nás zkušenost bolesti k větší citlivosti a hloubce může přivést.
II. Nevezmeš jména Božího nadarmo
Tato část Dekalogu patří k nejtěžším. V žádném případě se nejedná o prvoplánovou ilustraci biblického přikázání. Naopak, spojení mezi textem Desatera a obsahem filmu je spíš intuitivní, niterné, nachází se v samotné duchovní podstatě života. „Jméno Boží“ je vždy šifra pro samotného Boha – dárce života, Boha přísného i milosrdného, ale především neoklamatelného. Tento Bůh však ve filmu přítomen není, a kdo chce k němu proniknout, musí být hodně soustředěný na to, co se zde děje i co se zde říká.
Pozoruhodné je, že v této části cyklu je nositelem duchovního sdělení filmu především střih. Jeho prostřednictvím si divák může uvědomit, že život postav, ale i život jeho samotného, se odehrává v konkrétním kontextu, že jsme propojeni s druhými lidmi, ale i s dějinami a celou duchovní podstatou bytí, byť si jí vůbec nemusíme být vědomi.
III. Pomni, abys den sváteční světil
Po shlédnutí toho filmu si klademe otázku: Co je zde vlastně svátečním dnem? A co jím je pro mne? Co znamená sváteční den světit? Film je natolik subjektivní, že odpovědi se zcela jistě neminou s jeho vyzněním. Trochu návodná je zde snad jen postava opilce, který se několikrát mihne na scéně, mumlaje slova: „Kde je můj dům?“
IV. Cti otce svého i matku svou, abys byl dlouho živ a dobře se ti vedlo
Čtvrtá část cyklu má dokonalou zápletku a překvapivé rozuzlení. Z filmu je zřetelně poznat, že Kieślowského a Piesiewicze nezajímá, jak se lidé chovají, ale jací jsou, když jsou sami se sebou, jací jsou doopravdy.
Film od diváků žádá velkou dávku empatie a soucitu. Kdo při jeho sledování propadne (byť na chvíli) moralizujícímu hodnocení, promrhá šanci pohlédnout do hlubokých vrstev vlastního srdce a čelit tomu, co v nich nalezne.
V. Nezabiješ!
V roce 1988 se v Polsku vedla debata o zrušení trestu smrti. Pátou část Dekalogu tedy můžeme chápat jako příspěvek filmových tvůrců do celospolečenské diskuse. Nejedná se však o moralitu, která by chtěla ukázat, jak je zabíjení hrozné. Film klade mnohem hlubší otázky související se souzením: Co je vina? Kde se bere zlo? Je vůbec možné vynášet nad někým rozsudky a trestat jej? Avšak ani to tvůrcům nestačí, jdou ještě dál, když zkoumají, jaké jsou nejskrytější a bytostné motivy lidského jednání, které je často (jako vražda taxikáře) opravdu hrozné. A odtud už je jen krůček k tázání, k němuž však potřebujeme mít odvahu my sami: Víme, proč žijeme? Proč jsme se ráno probudili? Co je smyslem našeho života?
Na film Nezabiješ! se nedívá dobře. Přesto je důležité vytrvat a dívat se, navzdory zděšení, vydržet tu hrůzu a neodvrátit zrak. Díváme se totiž na to, jak by možná vypadal náš život, kdyby v něm nebyla přítomna síla lásky.
VI. Nesesmilníš!
Tento díl patří k nejkřehčím v celém Dekalogu. Zkoumá hlubiny lidského srdce, aniž se pohoršuje nad tím, co bylo nalezeno, aniž vynáší soud.
Kieślowski zná pojem „hříchu“. Podle něj vzniká hřích ze slabosti, jejíž vinou se nedokážeme vzepřít pokušení, ať už se týká touhy víc vlastnit, mít výhody, získat moc anebo mít ženu, po níž toužím (nebo muže, po němž toužím). A opět zde nejde pouze o filmové postavy, ale o nás. Dostáváme příležitost nahlédnout do svého vlastního srdce a zjistit, co se v něm ukrývá; a s tímto tajemstvím se pak naučit žít.
VII. Nepokradeš!
Vykladači Bible upozorňují na to, že krádež se nemusí týkat jen věcí, peněz či dobytka, ale také lidí, či dokonce lidské duše. Svým přístupem k druhému jej totiž můžeme zbavit individuality, osobitosti či životní energie. Po zhlédnutí filmu můžeme přemýšlet nad tím, kdo komu co vlastně ukradl. A zda podobné loupeže neznáme i ze svého vlastního života. Kdo je bez viny, ať hodí kamenem.
VIII. Nevydáš proti bližnímu svému křivé svědectví
Film zkoumá, co je tím křivým svědectvím. Otevírá jej vážná etická otázka, zda je záchrana života dítěte prvořadým etickým imperativem. Když profesorka etiky dostane otázku: „Co učíte své studenty?“ odpovídá: „Aby došli k dobru. K tomu, že existuje.“ Tuhle větu bychom si měli podržet v paměti. A po shlédnutí filmu se můžeme pokusit položit si otázku podobnou: „Co učíme své děti? Je něco, na čem záleží vždy?“
IX. Nepožádáš manželky bližního svého
Film je velmi intimní a dotýká se těch nejjemnějších strun lidského srdce. Autoři zkoumají, co je láska, a také to, co všechno láska unese. Jejich záměrem opět není moralizovat, poukazovat na vinu a selhání, ale naopak hledat v lásce pravdu. Kieślowski ví, že v životě často není možné z těžké situace najít dobré východisko. Většinou to řešíme tak, že hledáme prostě jen takové řešení, které je lepší, než jsou ta ostatní. Jenomže jak máme poznat, které řešení je to lepší? Jediným kritériem je vnitřní pravdivost. Bohužel, my často nejsme pravdiví ani k sobě, natož ke druhým. A tak selháváme. Máme však šanci, že právě kvůli vlastnímu selhání objevíme lásku. A také dárce lásky. Kieślowski nemluví o Bohu, ale diváka snadno napadne, že množství náhod ve filmu je až nápadné.
Kdo je tedy Bůh? Pro Kieślowského je to referenční bod pro všechny slabé, kteří hledají, protože si sami nevědí rady. Je pro ně něco trvalého a absolutního.
Film končí slovy, která pak zní ještě dlouho divákům v uších:
„Jesteš? Bože, jesteš?“
„Jestem.“
X. Nepožádáš majetku bližního svého
V Bibli zní toto přikázání jinak: „Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu.“ (Ex 20,17) Slovo „dychtit“ je klíčem nejen k pochopení přikázání, ale i poslední části filmového cyklu Dekalog. My můžeme ovlivnit, abychom nezabíjeli, nesmilnili, nelhali, ale můžeme svému srdci poručit, aby nedychtilo? A přeci to možné je: Pokud člověka Hospodin osvobodí z „domu otroctví“, může jej tím zbavit i všeho zlého dychtění, které jej nevede dopředu, ale jen jej spoutává.
Na začátku filmu zazní z úst jedné z hlavních postav slova písně: „Zabíjej, zabíjej, všechno je tvoje.“ Na konci však tentýž zpěvák zpívá něco úplně jiného: „Jsi sám sobě světlem v tunelu. Všecko je v tobě.“ Ta slova už platí nám, protože Dekalog jimi končí. Ptejme se tedy samých sebe, kde je světlo v našem tunelu. Kieślowského opus magnum je neukazuje, ani neodpovídá na naše otázky. Zastavuje nás však a nabízí nám nahlédnout pod povrch našich skutků, vztahů a slov. V dnešní době náchylné k rychlým řešením, k rychlým střihům a instantním řešením je to možnost opravdu vzácná.
Petr Vaďura
metodistický kazatel, moderátor (ČRo, Tv NOE)
