Jedním z možných klíčů k výběru z desítek festivalových filmů jsou nejrůznější ocenění snímků z jiných filmových přehlídek. Z této perspektivy lze s jistotou doporučit například film italského producenta a režiséra Uberta Pasoliniho, mimochodem synovce slavného Luchina Viscontiho, Nikam zvlášť (2020). Film ověnčený cenami diváků ze tří festivalů je dojemným, ale nikoli kýčovitý příběhem otce samoživitele, jenž zasvětil život péči o svého čtyřletého syna. Jejich život je obyčejný, ale naplněný láskou a pocitem rodinné sounáležitosti. John má však před sebou pouhých pár měsíců života a žádné příbuzné, na které by se mohl obrátit. Rozhodne se tedy najít ideální budoucí rodinu pro svého potomka.
Podobně dojemným, ovšem obsahově i formálně zcela odlišným dílem je drama finsko-íránského filmaře Hamy Ramezana Nevíš dne (2021). Snímek, v němž na poli celovečerního filmu debutující autor zúročil i své vlastní zážitky z dětství, vypráví o rodině íránských utečenců žijících na ubytovně ve Finsku. Tam čekají, zda stát vyhoví jejich žádosti o azyl. Navzdory náročné životní situaci nepropadají depresi a svůj čas tráví v láskyplném rodinném kruhu a s přáteli jako kdokoli jiný. Jejich příběh je tak veskrze civilní, prosycený nadějí, složený z kratičkých poetických i jímavých okamžiků.
Nevíš dne (2021)
O trochu zádumčivější atmosféru nabídne francouzsko-arménsko-belgický film Až ustane vítr (2020). Prvotina Arménky Nory Martirosyanové zachycuje návštěvu francouzského kontrolora Alaina přijíždějícího na území Náhorního Karabachu, aby podal zprávu o provozuschopnosti zdejšího nově zrekonstruovaného letiště. Jak známo, o Náhorní Karabach vedou Arménie s Ázerbájdžánem dlouhodobé spory a pro tamní obyvatele má letiště nejen praktický ale také symbolický význam. Drama poukazující na složitost otázek hranic a svobody jednotlivce i celých národů, bylo vybráno mezi filmy nesoucí “razítko” neuskutečněného festivalu v Cannes, což samo o sobě ukazuje na jeho pozoruhodnost.
Japonský tvůrce Hirokazu Kore-eda (nar. 1962) patří mezi největší hvězdy světového uměleckého filmu. Svojí humanisticky založenou tvorbou navazuje na klasika japonské kinematografie Jasudžira Ozu (1903-1963), se kterým sdílí upřímný zájem o život obyčejných lidí. Kore-eda ve svých často dojemných, ovšem kýči na hony vzdálených příbězích zkoumá křehké rodinné vztahy zatížené mnohými vyřčenými i nevyřčenými bolestmi či překážkami. A zatímco Kore-edova novější tvorba si již naštěstí nachází cestu i do českých kin (Naše malá sestra, Zloději, Pravda), jeho starší snímky, které také nabídne Febiofest, jsou k vidění pouze výjimečně.
Nikdo to neví (2004)
Kore-eda dosáhl mezinárodního uznání filmem Nikdo to neví (2004), v němž vypráví příběh čtyř dětí a jejich svobodné matky, která jednoho dne zmizí a své děti ponechá napospas osudu v malém tokijském bytě. Nikdo to neví nicméně není obžalobou dysfunkčních rodin. Je mnohem víc jemným a poetickým příběhem o chmurách dospívání i krásách dětského světa. A minout bychom neměli ani drama Přání (2011), jež získalo zvláštní uznání ekumenické poroty na festivalu v Hong Kongu. Kore-eda v něm vypráví příběh bratří, kteří po rozvodu rodičů žijí daleko od sebe. Chlapci si sice často telefonují, ale jejich největším přáním je, aby zase žili pohromadě. Úsměvné rodinné drama ze současného Japonska, opět předkládá téma rodinných vztahů i globálně sdělných sociálních problémů.
Další tipy:
Oscarový Anthony Hopkins hraje v dojemném dramatu osmdesátníka, jehož zasáhla Alzheimerova nemoc. Přestože ho starostlivá dcera přesvědčuje o opaku, sám si odmítá připustit, že se o sebe již nedokáže postarat.
Patnáctiletý Lyoshka pracuje jako velrybář na nejzazším východě Ruska. Odloučen od civilizace, zamiluje se do nejsnáze dostupné ženy, mladé Američanky, která si jako "camgirl" vydělává erotickým vysíláním.
Sedm příběhů. Sedm zdánlivě banálních rozhovorů, které však nabírají na intenzitě a naléhavosti. Sedm psychologických rozborů každodenních situací, které tvoří antropologickou mozaiku dnešní společnosti.
Xhafer, kosovský inženýr žijící v Německu, měl vždycky tak trochu dojem, že do pracovního kolektivu úplně nezapadá, především kvůli svému etnickému původu. Když najde jednoho dne před svými dveřmi mrtvou krysu, jeho přesvědčení, že je nenáviděn svými kolegy i vlastní rodinou, raketově stoupne.
Lukáš Jirsa
dramaturg TV Noe a filmový publicista
Text vyšel v Katolickém týdeníku 38/2021.
