2. den: Soutěžní filmy a česká stopa v Locarnu

čtvrtek 4. srpna

Jaké jsou soutěžní filmy? Neprozradím.

7:15 Probouzím se do naprostého nedýchatelna a vedra. Nechápu, proč jsem večer zavřel okno. Otevírám vnější okenice, venku čerstvý vzduch a jasno. Přes den má být 33 stupňů. Do tašky si nicméně, jakožto locarnský veterán, beru svetr a šátek, zkušenost mne naučila. V sále novinářských projekcí – Teatro Kursaal – to v roce 2017 bylo horší než v Kongresovém sále ve Varech. Vedoucí kina asi předpokládá, že čím vyšší teplota v sále, tím víc spících filmových kritiků. Na to se nedá nic namítnout.

7:35 Přicházím na snídani. Kolegové porotci už sedí na terase obklopené příjemnou zelení, zábradlí je vyzdobené švýcarskými vlaječkami. Autobus nám jede v 8:34, odcházet z hotelu musíme v 8:25. Času na jídlo tak akorát. Snídáme sami, přestože s jistotou víme o porotě FIPRESCI, která je zde taky ubytovaná. Asi narozdíl od nás šli na zahajovací party začínající ve 23:00. Letos jsem to nedal ani ve Varech, ani tady. 

8:50 V Kursaalu je překvapivě málo lidí. První film je Stone Turtle, malajsijsko-indonéská koprodukce.

Prozatím se musím zdržet jakéhokoli komentáře soutěže. Vedle povinnosti vidět všechny soutěžní filmy od začátku do konce je zákaz jejich veřejného hodnocení asi jediným omezením, které jako porota musíme navenek dodržet. Sám sobě nicméně slibuji, že po konci festivalu ještě napíšu samostatný text o soutěži.

Ekumenická porota – kdo je kdo

10:35 Scházíme se před kinem, Charles Martig nás bere do protějšího hotelu na úvodní setkání ekumenické poroty. Dávám si své dnes již třetí presso. Vzájemně se představujeme: 

Anne má 4 dospělé děti a pracuje pro francouzskou biskupskou konferenci. Koordinuje křesťanské filmové kluby, duchovní cvičení s filmem apod. Kromě jiného také řídí skupinu připravující podklady pro práci s jednotlivými filmy. Musím si s ní v příštích dnech promluvit, u nás bychom třeba mohli jít podobným směrem.

Linde je postarší dáma z německého Lübecku. Filmem se zabývá celý svůj profesní život, specializuje se na severskou kinematografii a pracuje v rámci Deutsche Film-und Medienbewertung (FBW). Co to je, netuším. Dávám si za úkol se jí na to zeptat.

Švýcarka Anne-Béatrice má 5 dětí a zatím 5 vnoučat, je stejně stará jako moje máma. Vystudovala práva, pracovala jako soudce, v posledních letech své kariéry působila jako “soudce pro děti”. Co to znamená, jsme se nicméně už nedozvěděli, protože rychle přechází ke svému angažmá v oblasti médií. V letech 2012–2020 byla členkou Národní filmové komise, která ve Švýcarsku určuje přístupnost filmů. Viděla kolem 300 filmů ročně.

Charles vysvětluje, že navrhnul jako předsedu poroty mě – ve francouzštině i angličtině je to prezident. Ptá se, zda s tím všichni souhlasíme. Dámy nadšeně přikyvují, já skromně přijímám, jak jinak. Prakticky to znamená snad pouze to, že budu na závěr festivalu předávat cenu našemu vítězi. Konstatujeme, že jednacím jazykem bude francouzština s neomezenou možností přecházet do angličtiny i němčiny, kdo nebude rozumět, poprosí o překlad. 

Ekumenická porota – povinnosti

Charles nám představuje obvyklý rytmus ekumenické poroty: 2 soutěžní filmy denně, debata nad shlédnutými filmy nejlépe obden atd. Program mu ovšem hned nabouráváme s tím, že v sobotu chceme namísto ranního soutěžního filmu jít na premiéru dokumentu Návštěvníci Veroniky Liškové. Docházíme k tomu, že je to proveditelné, protože o shlédnutých filmech namísto v 11 budeme debatovat hned po snídani v hotelu a pak se vydáme na Návštěvníky (11:00-12:30), následně půjdeme na odpolední soutěžní film (14:00-16:00) a pak se přesuneme na projekci pro veřejnost italského filmu Il Pataffio, který nám unikne dopoledne na projekci pro novináře. Jsem rád, že Návštěvníci u snídaně vzbudili takový zájem a jsem si jistý, že kolegové nebudou litovat.

Asi ve 12 nás Charles ještě bere na procházku městem, ukazuje nám, kde se v roce 1946 konal první ročník festivalu – tehdy šlo prý hlavně o zábavu pro zdejší hotelové hosty. Promítalo se ve velké zahradě. Dnes je hotel v poměrně zchátralém stavu, komerčně je zcela nerentabilní. Stát se ho nicméně rozhodl zachránit, pracuje se na jeho obnově a je šance, že za pár let bude opět důležitým místem festivalu. Prozatím se ale k zatarasenému vchodu do zahrady člověk musí dostávat přes terasu zdejšího McDonaldu. Je to smutné, trapné a překvapuje mě to. U nás bych to ještě pochopil, ale ve Švýcarsku? Mám zjevně naivní představy o zdejší všestranné vyspělosti.

14:00 Druhý soutěží film, Tommy Guns. Bude o čem psát.

Venku úmorné vedro. Jedu zpátky do hotelu, potřebuju si odpočinout. Když otevřu dveře do pokoje, překvapuje mě, jak je možné, že hned po první noci tady mám takový nepořádek. Odmítám této neustále se opakující záhadě (překvapen jsem při jakémkoli svém pobytu kdekoli mimo domov) věnovat víc než 5 vteřin. Jdu se osprchovat a zavolat domů. Děti jsou šťastné, že mě vidí. Julinka pomohla Paule s obědem, hrála si s Toníkem, zjevně dělá vše pro to, aby Paule pomohla.

Lidice ve filmu Douglase Sirka

Večer pročítám program a doufám, že kromě soutěže dokážu jít alespoň na několik filmů Douglase Sirka (1897–1987), jemuž je věnována letošní retrospektiva. Locarno je na svou každoroční rozsáhlou retrospektivu věnovanou významné osobnosti světové kinematografie patřičně hrdé. A jak jsem si včera ověřil u Charlese Rubinsteina, někteří návštěvníci prakticky nechodí na nic jiného.

Sirk svých posledních 20 let života bydlel v nedalekém Luganu a některé filmy bude uvádět Jon Halliday, který knižně vydal rozhovory se Sirkem a za svým režisérským idolem pravidelně jezdil na návštěvy až do Sirkovy smrti. Pan Halliday už nejspíš nebude žádný mladík. Škoda, že asi nestihnu vidět Hitler's Madman, první zfilmování následků atentátu na Heydricha – do kin šlo v USA 23. 8. 1943, tedy jen rok a dva měsíce po vyhlazení Lidic. V tomto případě síla filmu rozhodně nebude spočívat ve věrném zobrazení událostí, ostatně nikdo ani jejich přesný průběh tehdy ještě znát vůbec nemohl.

Lukáš Jirsa
dramaturg TV Noe a filmový publicista