Festival Locarno

3. den: Nedá se stihnout všechno

pátek 5. srpna

Určitě chytím covid

Líbí se mi, jak málo stačí, abych měl pocit rutiny a zaběhanosti věcí. Budík na 7:15, sprcha, čaj, snídaně na terase. Dnešní první film začíná o 10 minut dřív – tedy v 8:50 a má 114 minut, což je už pro švýcarské organizátory nejspíš ohrožující pro začátek další projekce naplánované na 11:00. 

8:50 Usazuju se do pohodlné sedačky v Teatro Kursaal, oblékám si svetr, kolem krku mám příjemně měkký květovaný šátek manželky a na obličeji kvalitní respirátor brněnské firmy Respilon. Jak mi už ve středu lakonicky oznámil Martin Horyna, který je letos v Locarnu členem poroty FIPRESCI, covid tady chytím určitě. Švýcaři totiž nemají žádná omezení, a i pokud jsou pozitivní, nemusí být ani v karanténě.

Včera před projekcí prvního soutěžního filmu jsem si nestihl přečíst ani z jaké země pochází ani jak se jmenuje. Nevěděl jsem nic. Poskytlo mi to nebývalou diváckou svobodu. Nebyl jsem spoután žádným očekáváním, neměl jsem vůči filmu žádné předsudky, nic jsem nepředpokládal. Rozhodl jsem se takto přistoupit i ke všem následujícím soutěžním projekcím. Film Bowling Saturne mne ovšem hned v úvodních titulcích potěšil, protože byl produkován společností Les Films du Fleuve – tedy mými oblíbenými bratry Dardenny. Po filmu se scházíme před kinem. Čeká nás první setkání poroty.

Filmy odhalují náš přístup k životu

11:00 Chceme zůstat na terase Teatro Kursaal. V 10:55 se ptáme jednoho z číšníků, zda si už můžeme na terasu sednout. Odmítá s tím, že otevírají až v 11. V 11:05 se na terasu stále nesmí. Po opětovném dotazu nám slečna servírka sděluje, že otevírají až v 11:30. Naší námitce, že její kolega říkal něco jiného, nerozumí. Zdejší italsko-německo-francouzsko-anglické prostředí má zjevně své komunikační hranice. Odcházíme pryč. Kdybych byl v ČR, s personálem si to vyjasním. Tady jako člen ekumenické poroty nechci dělat zbytečné problémy, jdeme jinam.

Hledání místa k debatě mi připomíná střední školu. Do jakékoli hospody nebo kavárny jsme šli nesnesitelně dlouho, protože každý z kamarádů chtěl jít jinam, s něčím zdržoval, někdo někoho potkal, další někam jen na chvilku odešel a po několika minutách se hned vrátil apod. Tady jsme jen čtyři, všichni dospělí, a situace je úplně stejná.

Po chvíli si přeci jen sedáme, a to ke stolečku nejošklivější terasy široko daleko, navíc ještě u na Locarno docela frekventované silnice. Plastové stoly a židle mi připomínají nádražní hospodu, ale nevadí – ve Švýcarsku má všechno své kouzlo. Navíc přichází sympatický snědý podsaditý muž, postarší majitel baru, předpokládám romanticky. Jinak než italsky nerozumí. Domlouváme se na 3 espressách a vodě – espresso je výborné, objednávám si hned další a vzpomínám na Honzu Folla, se kterým jsme často u jednoho pressa taky nezůstali.

První jednání o filmech odhaluje různost přístupů k filmu i k životu. Porotci vždy začínají pocit'ovat vzájemné sympatie i antipatie mnohem intenzivněji, protože přestože vlastně o nic nejde, filmy jsou v tuto chvíli pro nás vážná věc. Poněkud mne zaskočí jedna z členek poroty, která na závěr debaty o každém z viděných filmů chce vyplňovat tabulku s kritérii ekumenické poroty – narýsovala si ji ve svém bločku, jak kdyby byla na nějaké inspekci. Zdá se mi to pro tuto chvíli příliš omezující a příliš úřednické, ale každý jsme jiný, a tak na její hru zatím přistupuju.

locarno_porota_03__zapisky_960x500.jpg

Výhody středního věku

14:00 Jediný klasik v soutěži: Alexander Sokurov se svým animovaným filmem Skazka. Před festivalem jsem si říkal, že by bylo skvělé se Sokurovem natočit rozhovor. Už je mi ale jasné, že k tomu nedojde, protože bych ho jen těžko dokázal zařadit do už tak naplněného porotcovského programu. Časy, kdy jsem na každém festivalu měl pocit, že musím vše vidět a všude být jsou naštěstí pryč. Už si dovoluju nestíhat vše. Nepociťovat vnitřní nutnost natočit za každou cenu rozhovor se Sokurovem asi patří k výhodám středního věku.

18:00 Doháním zmeškaný soutěžní film ze středy: indické sociální drama Declaration.

Projekce se koná v kině L´Altra sala, které se nacházím v půlce cesty mezi Locarnem a Asconou, kde jsme ubytováni. Samotné kino je pro 420 lidí a vyznačuje se nepohodlnými plastovými židlemi a nedýchatelným vedrem. Ještě víc tak oceňuju náš vychlazený Kursaal.

Po filmu se vyhýbám svým porotcovským kolegyním, potřebuju mít už klid. Nasedám do busu číslo 7 a vystupuju na poslední společné zastávce s busem 1, kterým obvykle jezdím. Ocitám se na jakési rušné křižovatce v Asconě. Odvážně se vydávám směrem, kterým tuším centrum města, nicméně při znalosti své schopnosti orientace v prostoru si ani moc nedělám velké naděje, že jdu správně. Může mi to být celkem jedno, nic už mne dnes naštěstí nečeká. Jdu kolem hřbitova a uvědomím si, že jsem v této ulici bydlel před pěti lety. Z mého tehdejšího poněkud ošuntělého hotelu Sasso Boretto se staly luxusní prázdninové apartmány. Chápu, že nás tam neubytovali. Pokračuju dál, míjím kino Ottelo a už jsem doma  – objevuju Coop a téměř ještě zamířím k jezeru. Při pohledu na oblohu si to ale rychle rozmýšlím. Zjevně se blíží bouřka a její začátek je jen otázkou minut. 

Pracovní poznámka pod čarou:

Tento záznam píšu 11. 8. a my jsme před chvílí viděli poslední soutěžní film – více než tříhodinový dokument o životě v Libanonu natáčený od začátku covidu v březnu 2020 až do vypuknutí války na Ukrajině letos na jaře. Jenže já mám teď psát o minulém pátku, ze kterého si nepamatuju nic. Festivalový program s poznámkami jsem si zapomněl v hotelu. Nevadí. Psát juráčkovský deník stejně není mým cílem, takže se smířím s poněkud děravějším pátečním zápisem.

 

Lukáš Jirsa
dramaturg TV Noe a filmový publicista