Jihlavský festival jako vždy nabízí nespočet podnětných filmů. Čtyři z nich jsem měl možnost vidět na festivalu v Locarnu a všechny můžu bez váhání zařadit mezi výjimečná filmová díla.
Navštěvníci
Veronika Lišková / ČR, SR, Norsko / 83 min. / Profil na webu festivalu
Film natočila moje spolužačka z kulturologie, dokumentaristka Veronika Lišková, a hlavním objektem zájmu je naše společná kamarádka, dnes sociální antropoložka Zdenka Sokolíčková.
Poznámky z deníku v Locarnu:
Na začátku promítání jsem zavalen emocemi. Dívám se na záběry exotické krajiny, poslouchám Zdenčino přemítání o domově, bezepečí, rodině. Vidím její děti procházející se mezi kupami sněhu a ledu. Zdenčin manžel Jakub do děje vstupuje skvělými reflexemi naivních enivonmentálních postojů celku společnosti. Jsou to moji kamarádi, známí, s nimiž jsem před lety sdílel auto, auto Zdenčiny maminky, ve kterém doteď občas jezdím. Pamatuju si, jak jsem šel před lety od nich domů, hustě sněžilo, vločky mi stěžovaly orientaci, lampy mlhavě svítily a já hledal cestu k metru. A teď se dívám na Zdenčinu zmrzlou tvář v kinosále v Locarnu a držím jí, Veronice a vlastně i sobě palce…
Moje nervozita rychle mizí. Publikum se na Návštěvníky rychle napojilo, nikdo neodchází, lidé se smějou přesně tam, kde mají, všichni se nechali filmem vtáhnout. Výborný rytmus, kamera, zvuk. Intimitu rodiny střídá problematika globálního oteplování i politických otázek narušujících sepětí místní multinárodní komunity. Umístění děje na vizuálně přitažlivý Longyearbyen, hloubka i šíře témat, citlivé režijní uchopení, výborné technické spracování, to vše dělá z Návštěvníků film se světovým potenciálem. Ale všimne si ho někdo? Na dokumenty se chodí málo a můj ideální svět, kde by se Návštěvníci stali jednou z filmově-společenských událostí roku, je v nedohlednu.
Návštěvníci končí, ozývá se na locarnské poměry výjimečně dlouhý potlesk.
Gigiho dobrodružství
Alessandro Comodin / Itálie, Francie, Belgie / 102 min. / Profil na webu festivalu
Můj nejmilejší film z locarnské soutěže. Film-slunce, lehký jako parné červencové odpoledne, který ale není nijak naivní. Naopak, citlivě reflektuje tíži života, která se nevyhybá ani slunečním žárem zalitému italskému venkovu, kde se jen zdánlivě nic neděje. Do hlavního hrdiny policisty Gigiho jsem se okamžitě zamiloval a když jsem měl na konci festivalu možnost se s ním setkat, okouzlilo mne, že je úplně stejný jako jeho filmový hrdina. Film na hranici dokumentu a fikce. Výjimečné, krásné, jemné.
Poznámky z deníku v Locarnu:
Nádherný malý film o svérázném policistovi na italském venkově. Komedie, v níž se nic nestane, má nenápadné temnější tóny, převládá ale prosluněné, letně ospalé prostředí, v němž kraluje dobrácký policista Gigi se svými nekonečně prodlužovanými rozhovory přes vysílačku s novou kolegyní Paolou, jejíž tvář ve filmu nikdy nespatříme. Pro mne zatím můj soukromý vítěz naší poroty.
Kázání k rybám
Hilal Baydarov / Ázerbájdžán, Mexiko, Švýcarsko, Turecko / 89 min. / Profil na webu festivalu
Do opuštěné vesnice obklopené rozlehlými pláněmi a vysokými horami Náhorního Karabachu se vrací mladý muž po několika letech strávených v armádě. Vesnice se mezitím stala prázdnými kulisami, jejichž obyvatelé zemřeli na záhadnou nemoc, která pomalu požírá i jeho sestru, jedinou přeživší. Dva sourozenci a starý pes jsou tak jedinými živými bytostmi v mrtvé krajině, jež je metaforou dopadů války na lidský život. Silně atmosférický film tvořený pomalu plynoucími, bezútěšnými scénami doplňuje ambientní znepokojivá hudba, zatímco se pokouší najít odpověď na otázku, zda přežívat je to stejné jako žít.
Poznámky z deníku v Locarnu:
Tam, kde skončil Béla Tarr se svým Turínským koněm (“Jíst se musí.”), začíná Hilal Baydarov a pokračuje ve stejném, ale přesto svém vlastním svébytném uměleckém duchu. S přímými citacemi jak Bély Tarra tak Andreje Tarkovského, dílo pesimistické jak troud, bezvýchodné, nad lidstvím lámající hůl…a přesto. Přesto je zde úvodní citát (který si nepamatuji), z něhož jediného snad vyvěrá ona naděje dělající ze Sermon to the Fish jednoho z horkých kandidátů na vítěze ekumenické poroty. Jistě, je to dílo elitistické, prohlašuje porotkyně Linde, ale…
Hmota mimo místo
Nikolaus Geyrhalter / Rakousko / 105 min. / Profil na webu festivalu
Na první pohled, zdálky a z nadhledu, je to půvabná podívaná na scenérii mořského zálivu, a až detailní záběry ukážou, že pobřeží je plné vyplavených plastových lahví. V pomalých, kontrastních statických obrazech se ubírá konceptuální dokument sledující sisyfovské úsilí dostat odpad na místo jemu vymezené. Nepatřičnost, obsažená v titulu filmu, se totiž nejviditelněji vyjevuje na obří asijské skládce, jen zdánlivě bezedné jámě určené k zahrabání všeho, co zbylo po lidech. Odpad vytváříme i na těch nejméně pravděpodobných místech, jako jsou horské vrcholy nebo mořská hladina, a naše snaha ho někam pohřbít, skrýt, zneviditelnit tak působí absurdně.
Poznámky z deníku v Locarnu:
Vizuálně silná a režijně zjevně promyšlená sonda do zacházení s odpadem na několika místech planety. Vedle švýcarského vysokohorského centra, do nějž se popelářské auto vozí zavěšené na lanovce, zatímco jeho řidič si užívá dechberoucích výhledů (na co asi při své pravidelné štaci do lyžařského střediska myslí?), mi vyrazil dech především přístup organizátorů uměleckého festivalu Burning Man v nevadské poušti. Každoročně se ho účastní kolem 50 000 lidí, kteří se na přelomu září a srpna stanou součástí komunity sdílející “10 principů setkání Burning Man” (https://burningman.org/about/10-principles/), mezi nimiž najdeme i pravidlo “Leave No Trace”. Účastníci radikálně participativní komunity jsou povinni po sobě nezanechat “ani stopu”. A právě závěru festivalu, kdy pouští chodí rojnice zaprášených a zpocených dobrovolníků sbírající a třídící sebemenší kus odpadku, se rakouský dokumentarista Nikolaus Geyrhalter věnuje nejpodrobněji. Vybavil se mi letošní ekodopis skupiny filmových půblicistů na MFF Karlovy Vary, v němž jsme ve vší slušnosti vyslovili politování nad tím, jak se organizátoři festivalu staví k otázce odpadů a ekologie vůbec. Jak? Nijak. Neřeší to. Stačí jeden detail: Zatímco v Locarnu jsem v ruce nedržel ani jednu papírovou vstupenku - vše jde přes akreditaci - ve Varech ke každé vstupence dostanete navíc graficky krásně vyvedenou pošetku. Vypadá to pěkně, ale tu pošetku dostanete třeba dvakrát až třikrát denně, podle toho, kolikrát si jdete pro vstupenky. Pošetky se válí hned druhý den festivalu všude. Jejich existence je pro mne už dlouhé roky záhadou. Nezbývá než doufat, že se v budoucnu i ve Varech posuneme k současnějšímu pojetí zacházení se surovinami a překročíme tak svůj stín.
Další tipy:
Poslušnost
Stanley Milgram / USA, 1962 / 45 min. / Profil na webu festivalu
V květnu 1962 se na Yaleově univerzitě odehrála dnes již klasická série experimentů. Stanley Milgram se v reakci na proces s Adolfem Eichmannem, potažmo esej Hannah Arendt o banalitě zla, rozhodl prozkoumat, nakolik ochotně budou účastníci a účastnice reagovat na příkazy autorit, které se příčí jejich svědomí. Dobrovolníci a dobrovolnice byli rozděleni na učitele a žáky. Učitel kladl žákům nacházejícím se v oddělené místnosti otázky. Trestem za nesprávnou odpověď měl být elektrický šok, jehož intenzita byla stupňována. Film, původně zamýšlený jako výukový materiál, se později stal nástrojem, který měl stvrdit platnost Milgramových zjištění.
Poslání: Radost – Hledání štěstí v neklidných časech
Peggy Callahan, Louie Psihoyos / USA, 2021 / 88 min. / Profil na webu festivalu
Dvě ikony světového náboženství a boje za svobodu se setkávají po mnoha letech odloučení a rozpravují na téma hledání radosti v dnešním komplikovaném světě. Jeho Svatost dalajlama, buddhista a duchovní vůdce Tibetu, a Desmond Tutu, jihoafrický arcibiskup a bojovník proti apartheidu, jsou přitom dlouholetí přátelé, které spojuje šibalství a smysl pro humor. Snímek představuje rekonstrukce jejich životů a politických událostí, které je formovaly jako politické a duchovní vůdce. V záznamu unikátního rozhovoru vedou misi za hledání radosti, v níž je přitom podporují poznatky moderních vědců a vědkyň i myšlenky literátů a literátek.
Děti bouře: Kniha první
Lav Diaz / Filipíny, 2014 / 143 min. / Profil na webu festivalu
Filipíny postihuje nejvíce bouří na světě. Žádná však nebyla tak silná jako tajfun Haiyan z roku 2013, známý jako Yolanda. Vytvořil patnáctimetrové vlny, které zničily přístavní město Tacloban a pronikly kilometr do vnitrozemí. Několik měsíců po přírodní katastrofě natáčí Diaz v Taclobanu, jak se žije dětem, které přišly o rodiny a přežívají v postapokalyptickém světě. Působivé dokumentární obrazy připomínají Diazova hraná epická dramata. V pomalých hypnotických záběrech zprostředkovávají houževnatost a vytrvalost v boji o přežití. Na pozadí fotogenických obrazů zkázy vyvěrá otázka, jaká bude generace, která musela předčasně dospět.
Smrt v zemi duchů
Lav Diaz / Filipíny, 2007 / 541 min. / Profil na webu festivalu
Encanto je duch, který přebývá ve filipínské krajině. Diaz se ho vydal hledat do regionu Bicol, který roku 2006 těžce zasáhl tajfun Reming, známý též jako Durian. Místo zamýšleného dokumentu natočil dokufikci, jež uvozuje jeho trilogii traumatu, kam náleží ještě Melancholia (2008) a Florentina Hubaldo, CTE (2012). Diazův devítihodinový opus vypráví příběh fiktivní postavy, filipínského básníka Benjamina Agusana, který se vrací ze zahraničí do rodné země. Místo domova však nalezne pouze zpustošenou krajinu. Filmová meditace o ztrátě a smrti jedinečným vizuálním jazykem vypráví o individuálním traumatu, které se proměnilo v trauma národní.
Roky Super-8
David Ernaux-Briot, Annie Ernaux / Francie, 2022 / 60 min. / Profil na webu festivalu
Film sestává z osmimilimetrových záběrů natočených v 70. letech Annie Ernaux a jejím manželem, zahrnujících rodinné oslavy a svátky, výlety i dovolené v nejrůznějších světových destinacích. Nejde však o pouhá domácí videa, ale o archiv politických a společenských změn a jejich dopadů na jednu obyčejnou francouzskou rodinu. Nostalgické obrazy přitom doprovází literární monolog autorky, která se v něm zamýšlí nad proměnou společnosti od 70. let do současnosti. Vzniká tak filmová úvaha nad znovuobjevením přírody v lidském životě a možnostmi překonání hektičnosti života v době pozdního kapitalismu.
Sami doma
Jan Foukal / ČR, 2022 / 74 min. / Profil na webu festivalu
Na půdorysu jednoho pražského bytu (2+kk) čerství spolubydlící nehledají východisko lockdownu, který se tím stává spíše kulisou za okny. Formou všudypřítomné ruční kamery se odhaluje realita (ne)plynoucího času pandemie.
Zatímco se protagonisté vzájemně odhalují a svěřují z předešlých nenaplněných vztahů, pozorujeme, jak se v domácnosti přirozeně doplňují. Pohled dovnitř, na obyčejné události, postupně proměňuje byt na autonomní svět představ a melodií. Film je tak manifestem tvorby jako úniku z jinak zavřeného světa. Vznikající přátelství s nadsázkou otevírá obecnější otázky lidské potřeby společenské interakce a sdílení života.
Svatý
Elvert Bañares / FIlipíny, 1993 / 8 min. / Profil na webu festivalu
Temně lyrická modlitba za odpuštění je první filipínský krátký film, kterému Filipínské regionální kulturní centrum udělilo cenu za nejlepší nezávislý počin. Asociativní sled hřbitovních a religiózních motivů, založený na temnosvitném kontrastu světla a stínu, sleduje přízrak ženy, která se u svého hrobu zpovídá ze svých hříchů.
Stíny
Raymond Red / FIlipíny, 2000 / 13 min. / Profil na webu festivalu
První filipínský snímek, který získal Zlatou palmu v Cannes, kombinuje hrané a dokumentární postupy. Napůl sociální drama a napůl syrová městská symfonie vypráví příběh fotografa, jenž přijde o svůj aparát. Postavy, které potkává, představují různé tváře velkoměsta. Manila může být štváčem u dveří kostela, agresivním mužem v mercedesu nebo dítětem chudiny.
Ti, kteří tancují ve tmě
Jana Ševčíková / ČR / 77 min. / Profil na webu festivalu
„Zkuste popsat, jaký to je vidět“, vybízí filmový štáb jeden z nevidomých aktérů dokumentu Jany Ševčíkové. Stejnou výzvou je pro něj vyjádřit, jak skutečnost vnímá a prožívá člověk se zrakovým hendikepem. Ševčíková proto slepotu nevysvětluje. Na příkladu každodenních situací empaticky a bez patosu ukazuje, jak se s ní žije šesti lidem, kteří nepřestávají snít, toužit a hledat způsoby, jak být v životě stejně svobodní jako vidoucí většina. Zdroje energie nacházejí v práci, sportu, tanci i vztazích. Do jejich světa nás přenáší i šerosvitná černobílá kamera a vrstevnatá zvuková stopa.
V pařížských parcích
Shirley Clarke / USA, 1954 / 13 min. / Profil na webu festivalu
Rozverný snímek zachycuje poklidné odpoledne v parku v centru Paříže: hrající si děti, jízdy na kolotočích, korzující zamilované páry a muže hrající kroket. Optimistickou náladu filmu doplňuje hravá hudba a dynamický střih ukazuje autorčin entuziasmus pro nově objevenou formu uměleckého vyjádření.
Všechno bude v pohodě
Rithy Pahn / Francie, Kambodža, 2022 / 98 min. / Profil na webu festivalu
Vlády nad světem se zmocnila zvířata. Budou se chovat stejně jako lidstvo, jež i v moderní historii dopustilo války, genocidu a všeobecný teror? Proslulý kambodžský režisér si ve své zlověstné mnemonické dystopii klade otázku, zda radikální změna společenského uspořádání dokáže zvrátit tragédii a přinést vytoužený mír, nebo zda se již navždy budeme točit v koloběhu mocenského aparátu směřujícího k totalitě a opakovat stále stejné chyby, jež s sebou nevyhnutelně nesou nespravedlnost a násilí. Snová politická esej strukturovaná jako diorama je protkaná archivními záběry a evokuje Orwellovu Farmu zvířat ve futuristickém hávu.
Psát filmy aneb Vytištěné projekce / přednáška Jana Gogoly ml.
28.10. 2022 / Hudební stan / 17:30–18:30 min.
Režisér, dramaturg a pedagog ateliéru Audiovizuální tvorby FMK ve Zlíně Jan Gogola ml. představí prostřednictvím psaných i filmových ukázek svoji roztočenou knihu s pracovním názvem „Psát filmy aneb Vytištěné projekce“ (redakce Helena Bendová a Andrea Slováková). Gogola vnímá stránky knihy jako projekční plátna, v jejichž rámu se vztahuje k filmům, které režíroval, jako k natočeným scénářům, na základě kterých píše filmy. Co kapitola to film. A to vždy v jiném žánru jako demonstrace různorodosti toho, co se zavádějícím způsobem označuje jako dokument. Kniha prozatím obsahuje následující filmové tituly: 1. Konec. 2. Dům Marta – portrét člověka jako prostředí. 3. Panelák Honza – deník jako předpověď minulosti. 4. Divadlo Česko – inscenace národní identity. 5. Situace vize – ulice jako galerie. 6. Smrt katapultem života – videoklip nevšedního dne. 7. Kamarádi jsou panelák – sraz ulice jako rozhlasové hřiště. 8. Jak se dělá poezie – portrét jedna báseň. 9. Lenka po našimu – koláž jako nekrolog. 10. Hendrix v kravatě – přednáška na hraničním patníku. 11. Panenka je hra – film jako rozhovor s filmem. 12. Život v přírodě filmu – populárně-naučný snímek jako zvíře. 13. Film v haiku zeleném – kinematografická meditace. 14. Exkurze promítacím plátnem – filmový dějepis jako seminář dějefilmu.
„K tvorbě knihy přistupuji jako k výzkumu neboli snažím se psát tak, abych se něco dozvěděl teprve při samotném psaní.“, poznamenává Gogola.
Lukáš Jirsa – dramaturg TV NOE a filmový publicista
Některé anotace jsou převzaty z webu festivalu.
