„Poznat karlovarský festival z nové perspektivy? To si nenechám ujít,“ problesklo mi hlavou, když mi v mobilu přistála zpráva Lukáše Jirsy s nabídkou funkce ekumenické porotkyně. „Počítejte se mnou!“ vyťukala jsem během vteřiny, jako by snad na rychlosti odpovědi mohlo záležet.

Karlovarský festival je totiž moje srdcovka. Jezdívala jsem na něj už jako studentka filmové vědy pražské filozofické fakulty, později coby akreditovaná novinářka, někdy také jen tak jako nadšený host nasávající festivalovou atmosféru a vychutnávající to nejlepší z čerstvých plodů světové i české kinematografie.

Letos tedy ve funkci ekumenické porotkyně… „Co tam budeš dělat? Vybírat náboženské filmy?“ ptají se mě známí, obzvláště ti z řad ateistů, s lehkou nedůvěrou v hlase. Trpělivě vysvětluji, že o explicitní přítomnost náboženských témat ekumenickým porotcům a porotkyním nejde. A že ekumenická porota působí nejen ve Varech, kde poprvé zasedala už v roce 1994, ale i na mnoha dalších filmových festivalech, včetně těch nejprestižnějších, k nimž patří Berlinale, Cannes nebo festival v Locarnu.

Ale zpět k otázce mých nedůvěřivých kamarádů, nezřídka si představujících, že ekumenické poroty prahnou po snímcích, v nichž se to hemží kněžími, řeholnicemi a pateticky vykreslenými příběhy svatých. Takové filmy nás (většinou) nezajímají. Celkem výstižně popisuje priority ekumenické poroty web karlovarského festivalu.   

„Ekumenická porota oceňuje filmy z Hlavní soutěže, které mají nejen vysokou uměleckou úroveň, ale zároveň si kladou důležité otázky týkající se společenských, politických, etických a duchovních hodnot. Vyzdvihuje režiséry, kteří kladou důraz na hledání pravdy, spravedlnosti a naděje v souladu s křesťanskou naukou.“ 

Podrobnější instrukce, na základě jakých kritérií filmy hodnotit, dostáváme od mezinárodních společností Signis a Interfilm, které ekumenické porotce a porotkyně pro festivaly doporučují. Přesto je ve výsledku každý člověk originál a každé lidské srdce může zasáhnout a otevřít jiný typ filmového zážitku. Debaty porotců o tom, který z filmů ocenit, pak mohou být vášnivé.

Zleva: Lukáš Jirsa, dramaturg televize Noe a zástupce SIGNIS v ČR, Tomáš Holub, plzeňský biskup, ekumenická porota: teolog Viktor Kókai-Nagy (Maďarsko), redaktorka Práva Barbora Cihelková (ČR), filmový historik Guido Convents (Belgie) a Pavel Pokorný, synodní senior ČCE.

Já měla tentokrát velké štěstí na mimořádně milé, vzdělané a zkušené kolegy, zasedající v ekumenických porotách pravidelně. Belgický filmový historik Guido Convents patřil k těm, kteří tradici ekumenických porot ve Varech před třiceti lety zakládali, maďarský kolega Viktor Kókai-Nagy je akademik a teolog. Trávit s nimi čas sledováním filmů i debatami o nich bylo obohacující a lidsky příjemné, zvlášť když se ukázalo, že všichni tři sdílíme nejen zájem o kinematografii, ale i podobný smysl pro humor. Večerní klábosení u piva se pak leckdy stočilo i k jiným než ryze filmovým tématům.    

Naším úkolem bylo zhlédnout a posoudit celkem dvanáct celovečerních filmů z takzvané Hlavní soutěže, tedy z výběru, který sledovala i hlavní porota v čele s oscarovým hercem Geoffreyem Rushem. Mimo to jsme podle vlastních zájmů navštěvovali i další projekce, ať už ze svěží, z definice progresivní soutěžní sekce Proxima nebo z nesoutěžních sekcí. Ty už ale přirozeně nebyly předmětem našeho hodnocení.

Kromě několika filmů evropských (z toho tří českých) jsme v rámci soutěže hodnotili i snímek japonský nebo singapurský. V názorech jsme se s kolegy povětšinou rámcově shodovali, vášnivější debatu mezi námi ovšem vyvolal český debut Adama Martince Mord. Zatímco já v něm viděla pozoruhodnou reflexi české povahy, neotřelou revizi tradic a bravurně propracované zobrazení žensko-mužských vztahů v návaznosti na to nejlepší z československé nové vlny, moji zahraniční kolegové se poněkud ošívali. 

Jednomyslné nadšení naší tříčlenné poroty vyvolal jiný film s českou koprodukcí – Ema a smrtihlav slovenské režisérky Ivety Grófové, zasazený do vyhroceného období Slovenského štátu čtyřicátých let. Naším favoritem byl do chvíle, než jsme viděli norské vztahové drama Až na věky režisérky Lilji Ingolfsdottir, kterému jsme nakonec udělili hlavní cenu. Pokud budete mít možnost, zajděte na něj do kina, možná vám změní život, nebo aspoň otevře nový pohled na téma partnerských vztahů a sebelásky.

Kromě hlavní ceny ekumenická porota může (ale nemusí) udělit „commendation“ neboli zvláštní uznání dalšímu snímku. My ho s radostí předali gruzínskému režisérovi Georgemu Sikharulidzemu za film Panoptikon. Zaujal nás autentickým zobrazením vnitřního boje hlavní postavy, teenagera Sandra, hledajícího cestu k vlastním hodnotám, sexualitě i víře.

Panoptikon (George Sikharulidze, 2024)

Zvláštním zážitkem pro nás bylo sledování meditativního, esejistického portrétu britské malířky Wilhelminy Barns-Graham, nazvaného v souladu se svým dějem poněkud rozvlekle Náhlý záblesk hlubších věcí (režie Mark Cousins).

Když jsme poněkud znuděni tímto ryze artistním dílem vycházeli z promítacího sálu, zeptal se maďarský kolega Viktor trochu popuzeně: „Umíte si představit, že by takovýhle film mohl dostat cenu v Hlavní soutěži?“ „Stát se může naprosto cokoli,“ odpověděl suše nejzkušenější z nás, Belgičan Guido. A měl pravdu. Křišťálový glóbus za nejlepší film od hlavní poroty získal snímek… Náhlý záblesk hlubších věcí! V českých kinech ho asi neuvidíte, nenašel by si dostatek diváků. Ale je dobré vědět, že stát se může naprosto cokoli – nejen v Hlavní soutěži karlovarského filmového festivalu.

Barbora Cihelková
redaktorka deníku Právo

Autor fotografií ekumenické poroty: Thomas Manfred
Fotografie z filmu Panoptikon: Film Servis Festival Karlovy Vary