Životu se dá rozumět jenom zpětně  – ale žít se musí dopředu. 

(Søren Kierkegaard)

 

Tento text si nečiní nárok na souhrnnou analýzu filmu, jeho interpretaci a vysvětlení souvztažností s tím spojených. Autor bude rád, když tyto řádky budou přijaty tak, jaký byl jejich primární úmysl, jako několik úvah, poznámek a zamyšlení nad otázkami o duchovním významu lidského života, které jsou v tomto díle obsaženy.

 

Vivere - Militére est! (Žít znamená zápasit)

Ve filmu Andreje Tarkovského Solaris říká dr. Snaut, jeden z vědců na výzkumné stanici v hlubokém vesmíru, zásadní vyznání: „Musím vám říct, že vlastně vůbec nechceme dobýt vesmír, ale rozšířit Zemi k jeho hranicím. Nevíme si rady s cizími světy. Nepotřebujeme je. Potřebujeme zrcadlo. Usilujeme o kontakt, ale nikdy ho nenavážeme. Jsme jako běžec, ženoucí se k cíli, kterého se bojí, který je mu k ničemu. Člověk, potřebuje - Člověka.“ [2]

Franz Jägerstätter [3], prostý rakouský sedlák, nepotřebuje ke svému životu dobývat cizí světy, zotročovat jejich obyvatele, zmocňovat se jejich majetků a životů, být nápomocen rozšiřovat územní velikost Velkoněmecké říše. On z celého srdce touží zůstat tím čím je, obyčejným člověkem, který miluje všechny lidi kolem sebe, které zná od útlého dětství. On miluje kraj, ve kterém žije, ve kterém má své kořeny, kde má všechny své předky, a se kterým srůstal po celý čas svého žití. Kde má svého Člověka ve svém srdci. On je v Kristu jako ve stavu podstaty lidství. On slyší Pilátovo: Ecce Homo!

Jsem …  jsem tu proto, abych vydával svědectví!? … ale takovou otázku si Franz nikdy nepoloží, protože o základních hodnotách života má jasno nikoliv z filozofických a etických úvah, ale z prostoty a duchovní věrohodnosti svého žití a víry. On nepotřebuje sílu úvahy akademického rozumu, on má sílu rozhodnutí, které získal tím, že se narodil, byl vychován a zařazen životem do nejzákladnějších hodnot bytí – žij ve cti a pravdě, pracuj, věř a miluj. Z toho vyplývá i jeho vztah a postoj k životu jako takovému … je tu nebe a hory, řeky, pole, žena, děti, víra a láska. Především je tu srdce, aby skrze něj docházelo k odpuštění sobě a skrze ně k odpouštění světu za každodenní prohřešky a viny … Ovšem tak se to obyčejně neděje, protože je mnoho složitých i jednoduchých souvislostí lidského společenství v životních situacích, kdy se otevírá podstata jsoucího jako Kristovo: Vaše slovo buď ‚ano, ano – ne, ne‘; co je nad to, je ze zlého.[4]

Franz se vztahuje k sobě, ke své rodině a k životu a jeho hodnotám podle svého svědomí a srdce. To vydává svědectví o něm a i jeho vztahu k lidem, kteří budou o něm svědčit v negativním i pozitivním smyslu.  V tom nejduchovnějším smyslu. Víra jako zásadní definice života. Víra jako reálný stav bytí člověka žijícího v harmonii sebe sama a světa. Franz si neklade existenciální otázku: věřím nebo jen žiji, protože žít je přirozené a samozřejmé a víra s tím souvisí jako podstata souladnosti s vlastním svědomím a potažmo celým světem, který je stvořený tak, abych ho mohl milovat. Jelikož život až tak samozřejmý není, nebo není vůbec samozřejmý. Žiji, protože život je vírou v bytí. Je to vztah, který se odehrává ve mně ve vztahu k druhým a vztah druhých ke mně … ve svém celku se to přetváří v přirozenost života, který je sám o sobě projevem i stvrzením víry … protože život je dar víry … Franz Jägerstätter nepřemýšlí v hlubokosti filozofických úvah a meditací, on je přirozeně žije. Je to stav ctnosti víry, která ve shodě srdce a rozumu existuje jako harmonie lidského života.

Zde se pro vnímatele filmu a Franzova životního příběhu otevírá dnes ne až tak samozřejmá duchovnost víry jako vnímaný samodruhý stav žití ve vztahu k podstatě sebe sama. Je nutné mít neustále na zřeteli, že to byl prostý horal, rakouský sedlák, pro kterého byl život a všechno s ním spojené jedním samozřejmým celkem. Neexistovala víra bez Boha! Neexistoval svět a život bez Boha. Svým způsobem šlo o dokonalé prožívání lásky ve všech úrovních lidského bytí současně. Život bez přívlastků, bez podmínek a zejména bez požadavků v tom nejhlubším smyslu vztahování se vně i dovnitř! Lásky bezpodmínečné jako celistvé a nerozdělitelné přijímání a vydávání se!

„Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt? Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce – i my vstoupili na cestu nového života. Jestliže jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání. Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili. Vždyť ten, kdo zemřel, je vysvobozen z moci hříchu. Jestliže jsme spolu s Kristem zemřeli, věříme, že spolu s ním budeme také žít. Vždyť víme, že Kristus, když byl vzkříšen z mrtvých, už neumírá, smrt nad ním už nepanuje. Když zemřel, zemřel hříchu jednou provždy, když nyní žije, žije Bohu. Tak i vy počítejte s tím, že jste mrtvi hříchu, ale živi Bohu v Kristu Ježíši.“

Řím 6, 3-11

 

Dotek s věčností

Mori quam foedari malo (Chci raději zemřít než se poskvrnit)

A právě proto si Franz Jägerstätter, obyčejný člověk, prostý sedlák, hluboce věřící muž, který chtěl žít skromný prostý život, mít rodinu, přátele, pracovat a prožívat radosti i bolesti bytí, tuto pro něj tak neobvyklou, základní filozofickou otázku položí. Vnitřní duchovní čest a jeho víra se jej nekompromisně zeptaly – kdo jsem, odkud přicházím, kam jdu. Anšlus Rakouska hitlerovským Německem a II. světová válka připravily pro jeho srdce a mysl zdánlivě neřešitelný duchovně etický problém. Prostý člověk byl konfrontován se sebou samým v nejvnitřnější podstatě lidství. V naléhavosti, o které nikdy nepřemýšlel, protože ji prostě přirozeně v sobě měl. V určitém smyslu se před ním otevřela hamletovská otázka být či nebýt, která samozřejmě a věrohodně vyvěrala z jeho nejhlubšího přesvědčení cti víry a svědomí. Přísahat zločinecké vojenské mašinérii věrnost nebo to odmítnout. Potvrdit či zavrhnout základní východisko smyslu celého svého života, kterým byla láska jako komplexní obraz člověka a světa ve svém nerozdělitelném celku. V jediné chvíli se v jeho srdci a mysli otevřela esence bytí jako integrita vědomí kosmu a vědomí člověka v souvztažnostech jeho víry, cti, mravní celistvosti a svědomí.

Čas přirozeně ritualizovaného rustikálního života je pozvolný, tichý a konstantní. Nemá konce ani počátku, je vrostlý do tepu lidského srdce, dělí čas na den a noc, roční doby a práci s tím spojenou. Srdce, které rozhoduje o konání ve vztahu k životu, je v integrálním vztahu nebe a země, který určuje kdy se musí orat, sázet, sklízet, protože i skutečnosti stojící vně tohoto přírodního koloběhu, jako radost, krása, strach, bázeň a láska jsou v entropické a protikladné jednotě lidského vědomí ve skrytosti srdce harmonizovány věčností. Válka, zrůdná zvrácenost psychopatické lidské mysli, nebo jakákoliv zvrácenost lidského konání, umrtvuje mravnost do strnulosti a zcela se vymyká duchovní ucelenosti bytí. Jakoby Franz srdcem vnímal, že věčností zadaný duchovní řád zmizel a všechno se uzavřelo v zapomnění na lidskost, do zvláštního, nepozorovatelného dechu zdánlivě lhostejné paměti vodopádů, skal a hor, a jediné co v člověku zůstalo živoucí je skrytý vševědoucí tep lidského srdce, kde středobodem tohoto tepu ticha je Bůh, který se trvale ptá tím, že nám neodvolatelně vdechl duši živou … Kdo Jsem … A jsem ? … Pamatuješ si mě? … A jsi ty, když jsi pouze skrze mne …!

Franz se začíná cítit jako „svůj mezi cizími.“ Nepoznává sousedy, které zná od narození… Jsou to najednou cizí, jemu vzdálení lidé. Je udiven tím, že není schopen, až na výjimky, najít s nimi společnou řeč. Všechno se proměnilo, i jejich svědomí, i jejich víra, i jejich charakter, i celý jejich smysl života. Do očí, srdcí i duší jim vstoupil neurčitě podivný, povýšený, bezostyšný strach, který dovoluje zostuzovat, obviňovat, plivnout i krást. Jako kdyby byli proměnění v duchu v nějaké zlovolné maškarády panoptika světa. Stali se stíny nicoty, aniž si všimli, že duchovně překročili řeku Léthé. Napili se a zapomněli na své člověčenství, na své svědomí cti, na svou víru v Člověka. Přiklonili se k druhému břehu. Stali se z nich duše nemrtvých.

Skleň noci se nad světem mizení,

zastři to stíny,

Bůh slzí,

do vod padají vroucí vltavíny.[5]

Jak silný a manipulativní je náš strach. Jaká je naše duchovně mravní hodnota ve vztahu k tomuto strachu a ke cti víry, víry náboženské i víry jako takové v obyčejnou lidskou ctnost, která je výsledkem celých dějin spásy ve smyslu souznění člověka a Všehomíra. Tázání, které se musí vztahovat do nitra sebe sama. A toto vztahování se děje ke smyslu podstaty toho, co činím a jak to činím právě v souvislostech mojí ctnosti existenciální. Hlavní dilema Franze, který sám sobě položil otázku – můj život je přísaha věrnosti Bohu, tedy lásce. Nemohu se podstatě své bytosti, tomu, co ze mě činí duši živou, zpronevěřit tím, že budu přísahat opaku, tedy nenávisti, která ze mě činí duši mrtvou! Co znamená tázání - proč věřím, jak věřím, čemu věřím, co z toho vyplývá ve vztahu k mému životu, smýšlení, cti, mým nejdražším, ostatním, světu … jako reflexe citu, rozumu a vztahu je to v podstatě neřešitelné …

„Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí? A zač získá člověk svůj život zpět? Syn člověka přijde v slávě svého Otce se svými svatými anděly, a tehdy odplatí každému podle jeho jednání.“ [6]

Franz jakoby se celostně a bytostně nevztahoval výsostně k Bohu, ale skrze Boha k sobě a skrze své srdce k těm, kteří do jeho srdce patří. Z toho pak vyplývá otázka, jaká je naše čest víry ve vztahu k tomu, jak smysluplné je naše chování v souvislosti k všeobecně vnímanému „vyššímu principu mravnímu“. Tedy nikoliv já a Bůh, ale Bůh a já v něm. Je to kategorický imperativ.

 

Úvahy O DNEŠKU

Evangelium jako schéma života spravedlivého a v pravdě cti víry

In medio stat virtus (Ctnost stojí uprostřed)

Zrcadlo včerejška, na druhé straně burcující zvony dneška, zítřka a jakékoliv budoucnosti … Žili jsme, žijeme a budeme žít v paradigmatu hodnoty lidství, které se uskutečňuje právě v této chvíli, protože už bylo, je a bude, ale my zapomněli, nebo spíše chtěli zapomenout. Jenže žádná skutečnost nezmizí do nicoty v nekonečnu našeho nevědomí. To je zákon zachování energie a zákon času kairos. Normou současné (a nejen současné) konzumní doby se stává akčnost, lež, přetvářka, podvod, sebestřednost, mstivost, chamtivost a mocichtivost … Ale to není důsledek historického společenského vývoje a s tím spojené sebereflexe lidské společnosti, vždyť přesně tak se chovají vesničané k Franzovi a jeho rodině! Nebo židovské pogromy v průběhu staletí, nebo bestiální umučení matematičky Hypatie z Alexandrie zfanatizovaným davem v r. 415. A příklad za všechny, farizeové a zmanipulovaný dav odsoudí k smrti Ježíše a postupně i mnoho jeho učedníků.

Jako bychom prodali vztah k věrohodnému a duchovnímu životnímu smyslu za pomíjivé bezprostřední požitky a výhody pro tento okamžik svého tělesného bytí … To všechno vyplývá z onoho, v podstatě, záměrného zapomnění, protože užívat si, bez ohledu na pád do prázdnoty času, je tak bezstarostně „svůdné a slastné“. Nic nás nenutí přemýšlet o smysluplnosti našeho konání, dělat si starosti s bytím světa a trápit se otázkami cti, pravdy a reálné pomíjivosti a nicotnosti statků vezdejších bez návaznosti na duchovní hodnotu sebe sama.[7]

Jako kdyby se někde na hranici hlubokosti a plytkosti, soudnosti a nesoudnosti, odpovědnosti a bezstarostnosti, točila nekonečná Möbiova smyčka paralelní jsoucnosti, která představuje prolnutí časoprostoru dvojrozměrného (plocha) do trojrozměrného (bytí). Jako by byla parafrází životního pravidla, které nelze obejít za žádných okolností. Míněno na základní stav lidského charakteru – směřování k prožití života se tak uskutečňuje souběžně v realitě dvou hodnotových úrovní, jenž koexistují současně, jedna v druhé. Problém je v jejich prioritách, ve vztahu naplňující duchovní čest víry versus vyprazdňující spotřební povrchnosti. Čest víry vyžaduje naprosto bezpodmínečnou, přirozenou, věrohodnou a komplexní osobní účast intelektuální, emocionální i duchovní, to znamená úplné bytosti v hlubině duchovního smyslu života. Spotřební smysl žití lpí na jednoduchosti a bezproblémovosti mysli v souladu s okamžité dostupností požitku užívání si hmotných rozkoší. Člověk, který klade společenství i jednotlivcům otázky, aby nad touto dvojrozměrností života alespoň uvažovali, musí být eliminován, jakýmkoliv způsobem, protože tyto požitky v jejich trvalé hodnotě zpochybňuje, nebo otevírá pravdu v souvislostech, které nachytávají lidskou bytost na přetvářce a lži. Současně ukazuje svým vrstevníkům nejen povrchnost a podvratnost jejich žití, ale především otevírá trýznivou otázku o smyslu života v jejich srdcích. Tudíž i o bytostném vztahu uvnitř společenství. A to se nepromíjí. Žij „jako Kristus“ a budeš ukřižován. To platilo, platí a bude platit navždy.

Sedlák Franz Jägerstätter, jeho žena, jeho rodina a ostatní, kdo jsou součástí jeho života v dobrém i zlém, skrze jeho srdce, uskutečňují cestu utrpení skrze vlastní čest víry. Jako částice jednotného nerozdělitelného celku jediného nerozdělitelného života. A jestliže je cesta právě v utrpení věrohodná, uskutečňuje se podobenství evangelní reality křížové cesty.[8] Do jejich srdcí jsou zatloukány hřeby temného svědomí a vědomí všech, kdo se cítí být ohroženi ve svých životních jistotách, kdo se domnívají, že nejsou vinni. Protože je doba všeobecného zatloukání hřebů do jiných srdcí …láska je také utrpení bezmoci … odpuštění by bylo vytahování hřebů a hojení ran … jenže, komu odpouštět a kdo by odpouštěl nám … a zejména co; vlastní bezmoc, vlastní strach a nejistotu mysli, nebo jejich strach, naše i jejich zhanobení srdce … nebo odmítnutí lásky??! Ale láska je Bůh! Tedy ve své podstatě zapření Boha…?

„Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ [9]  Ale kdo z nás je věrohodně s Kristem ve svém srdci? Svatí. Ale kdo z nás jsme svatí … ? Všichni ! Skoro všichni obyvatelé Sankt Radegundu s děsem v duši odmítají svatost a ve jménu domnělé sebespásy volí zhanobení vlastního srdce … jaké je to samé srdce a ta stejná mysl potom, když zvoní umíráčkem za Franze a oni stojí v polích mezi klasy zralého obilí, které jako dar Boží jim voní do srdcí, pod otevřeným nebem … a zvon proniká jejich bolest nad sebou samými … protože ví … jakoby právě nyní uzráli, pochopili, uvědomili si svou cestu nicoty … pod otevřeným nebem zvon proniká jejich bolest z ošklivosti nad sebou samými … to se týká nás, tady a nyní … slyšíme my tento zvon … ? Víme, že nám zvoní hrana?

Proč Franz a Fani zůstali sami v Getsemanské zahradě

„Tu s nimi Ježíš přišel na místo zvané Getsemane a řekl učedníkům: „Počkejte zatím zde, já půjdu dál, abych se modlil.“ Vzal s sebou Petra a oba syny Zebedeovy; tu na něho padl zármutek a úzkost. Tehdy jim řekl: „Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte se mnou!“ Poodešel od nich, padl tváří k zemi a modlil se: „Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ Potom přišel k učedníkům a zastihl je ve spánku. Řekl Petrovi: „To jste nemohli jedinou hodinu bdít se mnou? Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení. Duch je odhodlán, ale tělo slabé.“ Odešel podruhé a modlil se: „Otče můj, není-li možné, aby mne ten kalich minul, a musím-li jej pít, staň se tvá vůle.“ A když se vrátil, zastihl je opět spící; nemohli oči udržet. Nechal je, zase odešel a potřetí se modlil stejnými slovy. Potom přišel k učedníkům a řekl jim: „Ještě spíte a odpočíváte? Hle, přiblížila se hodina, a Syn člověka je vydáván do rukou hříšníků. Vstaňte, pojďme! Hle, přiblížil se ten, který mě zrazuje.“ [10]

Děsivý zločin zrady a umučení Krista, vraždy, kterou spáchali farizeové z obavy o moc a tím i o blahobyt, a dav, který snad ani nepřemýšlel nad skutky, které právě činil, protože jejich srdce ovládl strach o hmotné jistoty a ztrátu tradiční duchovní pravdy, strach zvěstovaný právě těmi, kdo se začali strachovat o své hierarchické postavení. Tento čin je právě proto tak děsivý, že je stálou připomínkou toho nejhrůznějšího v člověku, čeho jsme svědky v každé minutě našeho žití. Skrze celé dějiny lidstva i dnes … Lež a manipulace se stávají nosnou součástí života společnosti. Tato bezútěšná stránka naší duše se připamatovává každý Velký pátek, abychom nezapomněli na temnoty sebe sama. Na naše srdce temnoty! Na umíráček zvonící v naši paměti, které se tak bojíme. Na to, co člověk dokáže, z pocitu vlastní moci, z chamtivosti, ve zlém úmyslu, ze sebestředné pýchy, z pocitu lidské nadřazenosti nebo prostě jen z pocitu na sebe neupozorňovat nebo v nevědomí psychózy davové pravdy. Umíráček zvoní také abychom nezapomínali na to, jak je lehce člověk ovladatelný jako součást davu. Kdy vypnou všechny vazby na myšlení a stává se z něj veličina lůzy, sebranky, která je podřízena pohybu a myšlení masy. Chátry, která je schopná jakékoliv zrůdnosti, prostě pouze proto, že to dělají i ostatní a v tu chvíli se mi to zdá dobré, protože jsem „tvůrcem dějin“, a jako bezejmenná a beztvará součástka zástupu mám beztrestnou a neomezenou moc. Lůza byla vždycky jedinečným nástrojem moci, autoritářů, diktátorů ... „Počestní občané“ a sebranka vždy slyšeli na jednoduchá hesla, mají rádi „rychlá a zásadní“ řešení, nesnášejí odchylky a jinakosti v čemkoli, zejména v myšlení. Ideál je zglajchšaltování všech a všeho. „Nic než národ“, ale národem jsou především oni. My jsme těmi spáči v Getsemanské zahradě, dobře nasyceni velikonočním beránkem a libě omámeni silným řeckým vínem …  a bdělými zůstávají ti nemnozí, kteří neovíněni dobrým bytem zůstali ostražití a nechápou ten bezstarostný spánek všech ostatních … vždyť nám přece zvoní hrana … [11]

 

Lépe jest bezpráví přetrpět než páchat

(Accipere praestat quam inferre iniuriam)

Proč umírá Franz za zdánlivě netečného přihlížení lidí, kteří jej znali od narození. Viděli jak roste, jak nabírá rozum, jak do sebe vsakuje víru v Boha a čestnost lidského života. Proč jej začnou nenávidět a s ním celou jeho rodinu! Proč plivnou před Fani, jakoby pojednou byla nositelkou Kainova znamení … jak to, že se z počestných vesničanů stane lůza schopná všeho, i vražd. Bolest srdce ze studu nad sebou samým a těžko zvladatelný strach je možnou příčinou zloby a i nenávisti k tomu, kdo ji vyvolal. Když přichází Fani do kostela jsou tam tři lidé, kteří se bojí její přítomnosti, nebo se bojí Boha v její přítomnosti, protože mu jsou nevěrní ve svém srdci. Nebo jsou to jediní, kdo zůstali Bohu věrni a ostatní už se onen „práh“ stydí nebo bojí překročit. Beztrestnost v souladu z ideologií probouzí zrůdu zla. V nás, tak krásně bezúhonných občanech.[12]

„Jsi horší než oni, protože oni jsou nepřátelé, ale ty jsi zrádce …“ vztekle křičí na Franze rozčilený starosta. Co zastírá slovy o rodině, odpovědnosti, povinnosti … Proč tolik zloby a úzkostně skrývaného strachu?! Jaký je to vztah k sobě samému. Koho nebo co Franz zrazuje? Vesničany, rodinu, vztah k vlasti … nebo jejich „oddanost“ falešné představě o morálním závazku ke společnosti, o politické bezkonfliktnosti nebo vesnické pospolitosti jako pevném a mohutném, rozkošatělém stromu sounáležitosti všech pod jedním nebem … ? Ale to všechno je vesničany špatně zakrývané pokrytectví a lež o svém strachu k sobě samým, které si dokáží přiznat pouze když zvoní umíráčkem nad zralými klasy obilí. A ten hlas do nich vstupuje jako kategorický imperativ jejich viny. Jako kdyby pojednou uzrálo jejich vědomí jako pole s klasy.  Před smrtí jsme všichni nicotní, nad ní vítězíme pouze v Bohu. A oni to ví, jeho rodní vesničané s obnaženými hlavami, oni to ví, přinejmenším v tuto chvíli, když stojí uprostřed zralých klasů obilí, ze kterého bude jejich chléb vezdejší, protože oni jsou tyto klasy, a oni to skutečně ví, že umíráček zvoní jim. Tak, jako nám všem, kteří to o své vině víme také.

„Je mi to líto. Otec miluje své dítě. Přeje si, aby bylo šťastné. Uchránit jej před životem. A ty … jaká hodná dcera! Za nás za oba. Raději přetrpět nespravedlnost, než být jejím vykonavatelem“, říká Fani její otec, když odcházejí od právníka, který jim rozpačitě a dost bázlivě vysvětluje, že Franzovi nemůže pomoci.

Je to její otec a měl by bránit její rodinu, její nároky na roli manžela a otce a hospodáře. A on říká své dceři, že má trpět, a že její utrpení je duchovně, a ve vztahu základnímu vyššímu principu mravnímu, v pořádku. To není útěcha ani mravní statut, to je stav skutečnosti srdce ke stavu společnosti. Tam se nachází onen klíč k rozpoznání výchozích motivací obou mužů a jak je daleko od jejich srdcí. Vesničané tak svou zlobou vyjadřují svůj stud nad sebou, že udeří toho, kdo v nich tento stud vyvolal.[13]

Pravda, láska a víra jsou trvale úhlavními nepřáteli neomezené moci a tím i násilí, lži a na tom postaveného zisku. Kristus zemřel také proto, aby obrodil u lidí myšlení srdcem. Proto musí člověk něco obětovat, odkrýt vlastní odvahu a vlastní smysl pro spravedlivý řád, být aktivní v prosazování pravdy .... a to jaksi nevyšlo ... proto se Kristovo umučení a smrt staly mementem .... zemřel jsem za vás, abyste vy žili na věky ... tak zatím platí jen to - trpěl a zemřel jsem za vás .... a nám zůstává jen stud a Kristova připomínka k věčnosti v srdcích lidí, kteří to dokázali (stud je ovšem více a více vytlačován z vědomí jako něco nepatřičného, nikoli vyvolávajícího morální výzvu). A připomínku Krista posíláme, pro jistotu, do říše bájí a pohádek. Z tohoto důvodu je vědomí, že ztrácíme věčný život záležitostí nikoliv víry, ale právě studu a cti. V obecném smyslu jako bychom odmítli pravdu a lásku navždy, a vrací se nám to jako bumerang, který dopadá na naše hlavy a tím nám paradoxně právě naši čest, pravdu a lásku trvale připomíná!! A toho my se tak bojíme, až z toho máme paniku v mysli, ale především v srdci! Proto jsme z toho udělali nadávky (např.: pravdoláskaři, sluníčkáři ...), a vzkříšeného Krista, obrovskou a v podstatě jedinou naději našeho bytí, vytěsňujeme do nejtemnějších koutů našeho zapomnění. Odmítáme tím vlastní čest svého lidství?

Jaký je skrytý (utajený) život, a co to znamená? Je to skrytost osamělosti? … srdce i těla, bázeň duše a srdce, touha skrytá do víry, naděje jako životní energie, ... to je veliké téma. Franz je sám se sebou a ve svých otázkách … co jeho matka, jeho žena, sestra jeho ženy ... je osamělost žen jiná než osamělost mužů? Ano i ne … osamělost jako vztah těla a těla, těla a srdce, těla a duše, duše a duše, srdce a srdce, srdce a duše ... Jako vztah víry, věrnosti a života. Ale toto všechno se zdaleka netýká jen žen, ale stejně i Franze a těch několika mála lidí, kteří to prožívají s ním a v sobě … a co jejich farář a biskup … jaké jsou jejich vnitřní otázky, a existují na ně vůbec nějaké odpovědi?? .... Vždyť v určitém smyslu jsou všichni „Bohem opuštěni“ … a navíc přibiti vlastním strachem, ale i srdcem na kříž svého osobního utrpení ducha (možná je to mnoha úrovňový obraz vnitřní bolesti samotného Krista - Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? (Mt 27,46)  Daleko spása má, ač o pomoc volám. Bože můj, volám ve dne, a neodpovídáš, nemohu se ztišit ani v noci. (Ž 22, 1-2).

Je to především o stavu našeho bytí jako duchovního celku, tedy smyslu Krista v nás, o naší cestě za svým Otcem, o naší každé minutě bytí, o naší každé existenciální myšlence … až na úplné dno … až na kříž .... až na krev … a co v nás je přednostní – strach ze smrti, víra, čest nebo život nejbližších!? Je to neustálé volání naší duše, proč ne Bůh nás, ale my Boha zatratili, opustili, zřekli se ho … a naše utrpení je jeho bolestí, která pláče v nás.

Možná je to špatně položená otázka ..... Malick je vzdělaný, intuitivní a geniální, a možná, že to jen tak prostě vyplynulo z příběhu jaksi přirozeně, samo od sebe, poněvadž je ve své tvorbě věrohodný a z hlubin své podstaty pravdivý, protože to tak on žije, a ten sedlák to tak žil, a jeho blízcí to tak žili, a celá vesnice to tak žila ... společnost to tak žila .... !? Protože taková byla doba … ale dobu tvoří společnost! … Ale společnost tvoří jednotlivci, tedy každý z nás!

A tady tiše a nenápadně vyvstává onen děs nutkavého pocitu, že tento film je jakési podobenství na všechny doby, na čas, co my žijeme, a jak my se vztahujeme, i o neustálé a nekončící umanuté snaze Moci, uchopit společnost pod krk a stisknout ... aby z toho byl profit! Protože politika je svým způsobem sadistická a moc je návyková droga. Protože my jsme podlehli lži a dopustili jsme, naší vůlí jsme učinili … je to tragický čas lidské paměti … protože její ztráta dopouští ztrátu sebe sama, dopouští nicotu vědomí …i vědění!

Kolik a jaké zastavení má cesta kalvárie … tolik, kolikrát se zastavíš u toho, kdo tě potřebuje, protože potkáš bolest … kdo mě potřebuje? – je to každý, kdo zastaví u tvého srdce a ty spatříš radost i bolest jeho kříže. Každý tvoří každého skrze svou lásku a schopnost empatie. Naše vědomí se svým způsobem „potácí“ v uzavřeném kruhu neřešitelných souvislostí, které jsou dokonale protikladné, ale vyvěrající z logiky vztahu k „prostoru“, ve kterém spolu souznějí vědomí a srdce.

Životu se dá rozumět jenom zpětně - ale žít se musí dopředu.[14] nebo … dnes jsem dopsal předehru k Parsifalovi a zachránil tři štěňata před utopením … kdoví, co mi bude přičteno k dobru„[15]… podvědomě vždy tušíme co má skutečnou intenzitu a vztah k podstatě souvislostí k životu jako celku. Je velmi hořké si připustit, byť pouze abstraktně, že člověk už není schopen zhodnotit dar života v integritě bytí. Jako bychom ztráceli schopnost uvědomit si co znamená právo žít, jaké to má souvislosti s premisou povinnost žít … a co teprve právem člověka zemřít vlastním rozhodnutím v souvislostech vyššího principu mravního. V žádném případě nemáme na mysli sebevraždu, ale rozhodnutí o oběti. Vědomě se rozhodnout neztratit čest vlastního svědomí a víry!? (viz Maxmilian Kolbe [16]) Což by mohlo, v určitém smyslu, vyznít jako rozhodnutí pro sebevraždu, ale souvislosti jsou opačné, je to vášnivé přitakání životu. Franz Jägerstätter se nerozhoduje zemřít, ale naopak, blahoslaví život v naplněné svobodě ducha.

A v jakém kontextu toto rozhodnutí k životu existuje, existuje-li právo trestat smrtí? Je to právo společnosti v rámci jejího právního řádu? Je právní řád vytvořený pro potřeby a obranu zrůdné diktatury morálně, duchovně, ale i de jure platný? Poprava z politických důvodů je neoddiskutovatelnou vraždou. Přesto zůstává v podvědomí společnosti atavistický souhlas s imaginárním právem druhého zabít.[17] V kontextu trestního práva jako trest za hrdelní zločin?! … v zájmu čeho a ve vztahu k čemu… msta, strach, nenávist, ponížení, oko za oko, zub za zub, „právo“ podle vlastního uvážení, ochrana společnosti před nenapravitelnými kriminálními živly, silnými politickými protivníky?![18] V kontextu tohoto příběhu se ovšem vnímání takového trestu prohlubuje o duchovní rovinu a smrt jako taková se proměňuje do živoucího paradigmatu, který smrt neobsahuje. Právě proto, že existuje jako duchovní stav bytí.

 

Když Pilát Pontský s Kristem mluvil aneb rozhovor s biskupem a soudcem

Nemo iudex in propria causa

Vztah k životnímu smyslu se otevírá jako hledání a nacházení priorit: kam v životě směřuji … (hledám-li) a proč hledám, v jakém jsem vztahu k obětování a odpuštění … ? Nikdy nekončící otázka nabývá smyslu, když poznám koho se ptám, a od koho chci odpověď a radu, a k čemu! Potvrzení že nejsem vinen? Ale už tím, že se zeptám, usvědčuji z viny sebe nebo tázaného, od kterého očekávám potvrzení své viny-neviny.

Biskup v rozhovoru s Franzem se zříká své mravně duchovní kompetentnosti skrze svůj strach. Jeho odpovědi jsou váhavé, do velké míry alibistické. Hledá slova, ale nenachází je. Jakoby nebyl schopen posoudit upřímnost a ctnost svého věřícího, který sám zoufale neví a pro své jednání nenalézá definitivní záruky. Biskupovi znemožňuje strach ztotožnit se s vlastním srdcem, není schopen pokořit strádání a smrt ve svém srdci, i když ví, že v této chvíli propadá nicotě …. „Myslím, že se bál, že bych mohl být špicl“, říká po rozhovoru s ním Franz své ženě Fani.

Zkusme se více zamyslet nad duchovními souvislostmi trestu smrti pro Franze. Jak takový trest vnímat, kdo trestá a proč, kdo byl potrestán a proč a kdo vlastně zemřel hlubokou smrtí. Nepotrestali trestající ve své podstatě v důsledku svého činu sami sebe!? V tomto smyslu se jedná o trest výsostně duchovní povahy. Co takový systém staví do protiváhy; zákon, který odporuje právě duchovnímu smyslu práva? Lze „protizákonnost zákonů“ vypozorovat ve smyslu hlavního statutu totalitní ideologie jako jev vycházející z vnitřní snahy očisťování se od vlastní viny manipulací litery zákona s vinou druhých de jure, tedy v rámci zmiňované „neduchovní zákonnosti“? Potom je vina toho kdo soudí nezvratná právě i de jure.

Krátká scéna rozhovoru Franze se soudcem, kdy soudce, vzdělaný předtotalitní právník, který jediný má moc poslat odsouzeného na smrt, přeruší jednání, nechá si přivést Franze do své kanceláře a zeptá se ho: „Soudíte mne?“…Franz: „Ne, nesoudím. Neříkám, ten je zkažený a já ten správný. Nejsem vševědoucí. Člověk se může mýlit, a nemůže z toho vyváznout, aby svůj život očistil. Možná by to chtěl odestát, ale nemůže. Cítím ale, že nemohu udělat něco, co považuji za špatné.“ Soudce: „Máte na něco takového právo?“ Franz: „Mám právo ho nemít?“ Vojenská justiční stráž Franze odvádí a soudce ví o své vině a ví o nevině Franze a na malou chvíli zaváhá, vstoupí do své viny, ale pak jej odsoudí k smrti, protože jeho strachem koupená čest nemá právo mít pravdu cti. Ve své podstatě jde o rozhovor soudce se sebou samým a jeho ctí svědomí. V určitém smyslu by se tato scéna dala považovat za parafrázi rozhovoru Piláta s Ježíšem před ukřižováním. Jenže Pilát se právě odvolává na čest a veřejně přiznává: „Já na něm viny neshledávám!“[19] Pilát to alespoň pronesl, i když potom podlehl nátlaku velekněží a davu a Ježíše odsoudil, protože byl poslušen římských nařízení pro provincie; ale alespoň pronesl ona slova cti. V obecném smyslu jde o vztah viny a trestu, kdy vinen je soudce, protože o své vině ví, a odsuzuje k smrti svoje vědomí cti, které nemůže, z duchovního principu viny, odsouzenému odejmout. Celá scéna rozhovoru je komponována do přerývaných frází a dlouhých pomlk. Otázka viny a cti je natolik zřejmá, že přímo směřuje do našeho duchovního vztahu víry a cti. Do našeho vztahu k osobní zodpovědnosti k vlastnímu životu. V tomto smyslu to představuje zásadní otázku, která se přímo vzpírá hodnocení bytí v reálném čase jediného lidského života. Franz Jägerstätter se tím etabluje jako paradigma našeho osobního svědomí cti. Nikoliv oni, tehdy a tam, ale my, nyní a zde!

„Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy? Snad soužení nebo útisk nebo pronásledování nebo hlad nebo bída nebo nebezpečí nebo zabití? Ale v tom ve všem slavně vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval.“

Řím 8, 35,37

 

Hic Rhodus, hic salta. – Zde je Rhodos, tady skákej!

Každou vteřinou našeho bytí nás život nachytává na lži, na výmluvě, na frázi, na kličkování mezí odpovědností a bezzásadovostí, na pokusech vyhnout se slovu, které stejně jednou budeme muset vyslovit a splnit. Jako svědci, před sebou samými i před tribunálem času. Protože kdo ustanovuje pravidla a normy mého vlastního života … jestliže Já, tak ve vztahu k čemu – výsostně k soustředěnému na sebe … i když vnitřně vím, že to morálně i duchovně otevírá cestu fyzické, ale především duchovní smrti … !!

Vědomí oběti [20] je u Franze čin cti, aniž vědomě oběť činí. Nezamýšlí se, a především vnitřně ne zcela chápe otázku, kterou mu stále kladou všichni kolem něj, od sousedů až po prokurátora, až do vynesení rozsudku: co tím dokážeš, komu to bude prospěšné, kdo si toho všimne, co tím změníš ...

Franz jakoby vůbec nebyl schopen těmto otázkám porozumět, protože jeho životní motivace patří do zcela jiného „časoprostoru bytí“. To, co se začíná dít, když dá najevo o čem přemýšlí, jakoby se dělo ve zcela odlišné morální a především duchovní existenciální perspektivě, která má jinak položené otázky o směrování života a jinak znějící odpovědi o smyslu života. Která má jiné zaměření a jiný „duchovní“ status. Která má jiný časoprostor existence. Franz koná podle své cti a nezamýšlí se je-li jeho stav konání oběti a v jakém smyslu (např. P. Maxmilian Kolbe). Jakoby vůbec nebral v potaz, že když se smrt vztahuje k vědomí cti, víře, dobru, odpuštění, spáse, poznání, nebo když je i zbytečná a nesmyslná (mrtví ve válce) … tak je to smrt výsostně vznešená a živoucí! Tyto filozoficko etické o do velké míry moralistní reflexe jsou spíše otázkou učených úvah. Franz Jägerstätter je sedlák, má selský rozum a navíc je čestným a věřícím člověkem, proto dává do vzájemného vztahu bezpodmínečné důležitosti pouze dvě věci – svou čest víry a svou rodinu, kterou miluje. Tedy lásku, jenž se samozřejmě vztahuje i mimo reálný čas jakéhokoliv fyzického bytí. Ostatní vztahy jsou sice pro běžný život velmi důležité, ale nikoliv rozhodující! To činí Franze obětí bez jeho souhlasu a bez jeho vědomí.[21] Nemá uvědomění hříchu. Jeho rozhodnutí je rozhodnutí cti víry, a ta je součástí všech, které miluje. Je to uzavřený časoprostor, vztahující se k věčnosti. Jeho vědomí cti vyplývá z pocitu neodmyslitelného práva na čest v jakémkoliv smyslu, je to jeho právo být v pravdě.

Žijeme jako bychom byli mrtví, umíráme abychom byli zrozeni do života. Jsme tak přímými účastníky svého vlastního, pravděpodobně i zapomenutého příběhu o duchovním zrození vlastního já. Skrze zánik neživého k zrození života úplného.

Pochopení sebe sama a přiznání si svého skutečného Já … bude mi odpuštěno těmi, které já miluji a kteří mě milují … že jsem je opustil, že jim moje čest víry nedala šanci. Bude mi odpuštěno i těmi, kteří mě proklínali, hrozili, uráželi, opovrhovali mnou a báli se mě, neboť poznají, že se jednalo i o jejich čest, víru a svobodu svědomí, tedy i života … Musíme zemřít, abychom byli zrozeni.

Závěr filmu toto poselství zpřítomňuje do věčnosti. Poslední návštěva Fani a jejich kněze u Franze ve vězení. Poslední setkání. Každá fráze je vyslovená až po dlouhé odmlce v bolesti lásky, a tím jakoby „vtesaná“ do věčné paměti věčnosti.

Fani: Má lásko.
Kněz: Franzi. Copak nechápeš, co tě čeká? Nezbývá mnoho času! Bohu je ukradené, co říkáš. Důležité je, co nosíš v srdci. Vyslov přísahu a mysli si své. Franz své ženě: Rozumíš?...
Fani: Miluju tě. Ať uděláš cokoliv … Ať přijde cokoliv … Stojím při tobě. Navždy. Udělej co je správné.

Tento film je tak úchvatným podobenstvím o duchovní podstatě života jako neoddělitelného celku pomíjivosti a věčnosti. Života v obecných souvislostech a všech významech této skutečnosti. Života jako obrácení, prohlédnutí, duchovním zmrtvýchvstání a vzkříšení. O bezmezných proměnách bytí v metanoi lásky a duchovní odpovědnosti. V lásce jsme všichni jedno, a jedinec je všichni. Neexistuje žádný rozdíl.

 

 „Vždyť růst dobra na tomto světě nezávisí jen na velkých činech, a není-li to s vámi ani se mnou ještě tak zlé, vděčíme za to způli právě těm nesčetným lidem, kteří poctivě žili svůj život stranou vší pozornosti, a odpočívají v hrobech, k nimž nikdo nechodí.“

George Eliot (Mary Ann  Evansová)

 

Franz Jägerstätter

 

Věřím, že můj vykupitel žije, a že v den poslední ze země zase vstanu a ve svém těle uvidím Boha, spasitele svého.

Credo quod Redemptor meus vivit et in novissimo die de terra surrecturus sum et in carne mea videbo Deum salvatorem meum. 

[22]

 

Doc. Vladimír Suchánek

Text vyšel ve zkrácené podobě v rámci Speciálu časopisu Film a doba.

---

 

[1] Lucius Annaeus Seneca

[2] Tarkovskij, Andrej. Solaris, SSSR/Rusko 1972. Zóna/Aerofilms. Kolín-Praha 2007. 2.část.

[3] Franz Jägerstätter, sedlák z Horních Rakous, odmítl v r.1943 přísahat věrnost Adolfu Hitlerovi a jeho armádě kvůli své víře v Boha a svědomí cti. Byl odsouzen k smrti a popraven gilotinou 9.srpna 1943. Roku 2007 byl prohlášen za blahoslaveného papežem Benediktem XVI. Takových lidí bylo tehdy v Německu popraveno cca 25 000! Ví o nich naše historická paměť? Ví o nich naše srdce?

[4] Mt 5, 37.

[5] Halas, František …? Zábrana, Jan … ?

[6] Mt 16, 24-27

[7] Všechny věci jsou tak únavné, že se to ani nedá vypovědět; nenasytí se oko viděním, nenaplní se ucho slyšením. Co se dálo, bude se dít zase , a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového. Je něco, o čem lze říci: Hleď, to je cosi nového? I to bylo v dávných dobách, které byly před námi. Nelze podržet v paměti věci minulé; a ani budoucí, které nastanou, nezůstanou v paměti těch, kteří budou potom.
Kaz 1, 8-11

[8] "Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, den co den bere na sebe svůj kříž a následuje mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, ale kdo svůj život pro mě ztratí, zachrání si ho. Vždyť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale sám sebe zahubí, nebo si uškodí?“
Lk 9, 23-25

[9] Lk 23, 34

[10] Mt 26, 36-46

[11] „Žádný člověk není ostrov sám pro sebe; každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny; jestliže moře spláchne hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj:smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.“ John Donne (*1572 – †1631, anglický básník a anglikánský kněz, hlavní představitel tzv. metafyzické poezie)

[12] Např. viz filmy: Volyň. Wojciech Smarzowski, Polsko 2016. Nabarvené ptáče. Václav Marhoul, Česko/Slovensko 2019.

[13] Ježíš mu odpověděl: „Řekl-li jsem něco špatného, prokaž, že je to špatné. Jestliže to bylo správné, proč mě biješ?“ Jan 18, 23

[14] Søren Kierkegaard

[15] Richard Wagner

[16] P. Maxmilián Kolbe, katolický kněz, františkán, činný v protifašistickém odboji. 19. září 1939 byl poprvé zatčen (spolu se 40 spolubratry), ale tehdy jej ještě nacisté pustili. V únoru 1941 jej gestapo zatklo podruhé a po čtvrt roce v Pawiaku byl poslán do německého vyhlazovacího a koncentračního tábora Auschwitz – Birkenau (ve městě Osvětim a u obce Březinka), kde zemřel v hladové komoře, když nabídl svůj život výměnou za život Franciszka Gajowniczka – otce rodiny, jednoho z deseti vězňů, kteří byli odsouzeni k smrti hladem za to, že z tábora předtím jeden vězeň utekl. V cele ostatním odsouzeným dodával odvahu a říkal jim, že brzy budou s Pannou Marií v nebi. Po dvou týdnech dehydratace a hladovění byl Kolbe stále naživu. Stráže mu poté vstříkly do žil injekci fenolu. Někteří přítomní následně tvrdili, že Kolbe pouze zvedl levou ruku a klidně čekal na smrtící injekci. Jeho pozůstatky byly spáleny 15. srpna, na Slavnost Nanebevzetí Panny Marie. Dne 17. října 1971 jej papež Pavel VI. blahoslavil a 10. října 1982 jej Jan Pavel II. prohlásil za svatého.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Maxmili%C3%A1n_Kolbe

[17] „Z hlediska vyššího principu mravního, vražda na tyranu není zločinem.“
Prof. Málek (Vyšší princip. Jiří Krejčík, Jan Drda, ČSSR 1960).

[18] Vaše slovo buď ‚ano, ano – ne, ne‘; co je nad to, je ze zlého. Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko a zub za zub.‘ Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou; a tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť.
Mt 5, 37-40

[19] Pilát řekl velekněžím a zástupům: „Já na tomto člověku žádnou vinu neshledávám.“
Lk 23, 4

[20] Oběť je náboženský úkon spočívající v „odevzdání/obětování“ cenných předmětů (obětin), zvířat nebo lidí bohům, duchům mrtvých či jiným nadpřirozeným bytostem. Původně šlo o zničení předmětů (např. spálení potravin) popř. zabití obětních zvířat či lidí; postupně se u některých náboženství vyvinuly formy „nekrvavé oběti“, např. darování obětovaných předmětů nebo zasvěcení obětovaných osob duchovní službě. Motivací oběti bývá usmíření rozhněvaných bohů, jejich pocta nebo očekávání, že náhradou za obětované cennosti bohové obětníka vyslyší a splní jeho přání (do ut des). Zvláštní kategorií jsou oběti mrtvým, které mohou být chápány i jako jejich hmotné vybavení na onen svět. Historie náboženské oběti je velice stará, archeologické důkazy obětní praxe existují z dob dávno před vznikem písma.

V křesťanství má klíčový význam smrt Ježíše Krista, která bývá na základě starozákonního obětního institutu chápána tak, že v ní Bůh, Otec Ježíše, usmířil lidstvo sám se sebou (viz Ř 3,25; 2 Kor 5, 14-21). Římskokatolická mše, v níž se při slavení eucharistie Ježíšova smrt a zmrtvýchvstání připomíná a zpřítomňuje, se proto rovněž nazývá mešní obětí, a část mše, při které se zvlášť připomíná Ježíšova poslední večeře, se často označuje jako obětování. Křesťané věří, že Ježíšova oběť je úplná a definitivní (viz Žid 9,12; 10,1-18), a učinila tedy všechny náboženské oběti v tradičním smyslu zbytečnými. Ofěra (dary) věřících tak má již význam pouze sbírky darů na kostel nebo na dobročinné účely. V přeneseném smyslu se slovo oběť používá tam, kde někdo nesobecky koná dobro pro druhé za cenu osobní ztráty, v nejvyšším smyslu, ztráty života. … a co hledisko profánní ???
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ob%C4%9B%C5%A5

[21] Viz film Kalvárie (John Michael McDonagh, Irsko-Velká Británie 2014) Katolického kněze, otce Jamese z pomsty zabije oběť zneužívání jiným knězem. Vrah i oběť současně se očisťuje na nevinném knězi, aby jeho pomsta byla v jeho očích důsledná. Smrt otce Jamese ovšem vraždící oběť usvědčí nikoliv očistí … ! Nenastane očištění … nenalézám odpuštění v sobě … já potřebuji odpustit sobě samému, abych mohl odpustit, tím znovu obnovit původní čistotu svého srdce … V oběti hledání sebe … kdo jsem, jsem-li oběť? Oběť a nyní viník … nevinný je teď obětí, protože viník nemůže být obětí? … Ve vztahu k filmu je to však psychický kolaps ve smyslu morálky … obětuji nevinného, abych očistil mé zneuctění (v jakémkoli smyslu) … mé zneuctění skutečně nastalo skrze mne samého!!! Křížová cesta – život s vědomím oběti (obrazně řečeno: jsem nesoucí kříž s Kristem ve svém srdci, protože jeho bolest je součástí mojí viny, ta mě činí tím, čím jsem … Své zneuctění si potvrdím sám svým činem … já jsem vinen …)

[22] Job 19, 25-27