Farářův konec

Farářův konec

V prologu tragigroteskního podobenství Farářův konec (1968) se kostelník z nejmenovaného města nechá přemluvit, aby pokřtil nemanželské mimino. Vzápětí v témže svatostánku způsobí trapas při svatbě a vydá se na venkov. Doputuje do odlehlé vsi, kde ho místní občané začnou považovat za faráře. Charismatický podvodník (Vlastimil Brodský) roli duchovního pastýře přijme, tím však ohrožuje moc kantora z místní školy (Jan Libíček). Respektovaný "farář" se stane terčem intrik a je odhalen poté, co do vsi dorazí dva skuteční biskupové.

Příběh, který režisér Evald Schorm natočil podle předlohy Josefa Škvoreckého, má několik vrstev. Ta nejzásadnější líčí střet křesťanských hodnot s ideologickým dogmatismem, vystavěným na lidské manipulovatelnosti a na jalových frázích. Paradoxní je ale fakt, že první princip zosobňuje falešný duchovní, zatímco ten druhý ztělesňuje skutečný učitel místních dětí. První z obou rivalů se však opakovaně projeví jako člověk inteligentní a tolerantní, zatímco jeho sok zůstává zakletý ve vlastní omezenosti. "Já jsem pro dialog, ovšem za předpokladu, že definitivně uznáte mé vedoucí postavení v obci," říká samolibý kantor sympatickému „lžifaráři“ při jedné z jejich hádek. Film lze proto vnímat i jako karikaturu socialistické absurdity, ovládané stranickými byrokraty a jejich policejními slouhy.

fararuv_konec_libicek.jpg

Jan Libíček v roli učitele

Vyprávění je záměrně zasazeno do neurčité doby. Některé motivy (například staromódní oblečení fízlů) odkazují k Rakousku-Uhersku, jiné (hity, jež zaznívají z televize) naopak k soudobému Československu. Schormův film obsahuje spoustu biblických odkazů, včetně dramatického finále, kdy falešný duchovní ručkuje po kostelním trámoví a připomene Krista na kříži. Průhled do novodobého "Jeruzaléma" se hemží postavami hříšníků, kajícníků i Ježíšových učedníků. Figuruje v něm napravená rajda (Jana Brejchová), notorický opilec, jenž zahyne v zapáleném stohu, či zanícený vizionář jménem Jan Páně.

Frašku o modelovém společenství rámují jarmareční výjevy, jež se provozují na místní pouti. Schormův film tak ve svém podtextu upozorňuje na význam divadla, které i v té nejpokleslejší formě funguje jako očista od nepravostí. Víc než padesát let stará alegorie o zanedbané obci, od níž se dočasně vrátí víra, je stále aktuální. Vypráví o přirozených i vynucených autoritách, prolhaném politikaření i o ozdravných účincích milosrdenství.

Evald Schorm (1931 – 1988)

Český filmový a divadelní režisér, od jehož předčasné smrti (14. prosince 1988) uplyne v těchto dnech dvaatřicet let, patřil k nejoriginálnějším tvůrcům české nové vlny. Do slavné hrabalovské mozaiky Perličky na dně (1965) přispěl povídkou Dům radosti, v níž dva pojišťováci procházeli venkovským stavením, jež si svérázně vyzdobil naivistický malíř. Jeho celovečerní prvotina Každý den odvahu (1964) – natočená podle scénáře Antonína Máši – prostřednictvím postavy zaníceného svazáka polemizovala s komunistickou zaslepeností. Film Návrat ztraceného syna (1966) sondoval duši muže, jenž se pokusil o sebevraždu a ani po tomto zoufalém aktu se nedokázal zařadit do konformního stáda.

navrat_ztraceneho_Syna_960x500.jpg

Jana Brejchová s Janem Kačerem (Návrat ztraceného syna, 1966)

Snímek Pět holek na krku (1967) konfrontoval trápení dospívající dívky s výjevy z její oblíbené opery Čarostřelec. Apokalyptické podobenství Den sedmý, osmá noc (1969) reagovalo na srpnovou invazi. Vyprávělo o komunitě, jež existuje v uzavřeném prostoru anonymní venkovské vsi a jejího okolí a v níž pod vlivem strachu narůstá sklon k násilí. Tato deziluzívní alegorie skončila v trezoru a veřejně se mohla promítat až po listopadu 1989.

Drásavou „anamnézu“ počínající normalizace vytvořil také v televizním filmu Lítost (1970), v jehož hlavní roli zazářil Rudolf Hrušínský. Otec šestnáctiletého Pavla (hrál ho tehdy patnáctiletý Jan Hrušínský) náhodou zjistí, že jeho pubertální syn s partou vrstevníků provozují nebezpečnou frajeřinu, při níž experimentují s kolektivní sebevraždou. V obavách o jeho život se Pavla na jeden den ujme a zahrne ho sáhodlouhým kázáním. Úpěnlivé prosby v něm střídá s agresivními zákazy i s trpkými úvahami o vlastním životě bývalého pingla a současného šmíráckého zpěváka.

Znamenitě napsaný monolog (scénář: Jiří Hubač)  je totálně amorální: odhaluje otcovu náturu cynického prospěcháře, který namísto mravních hodnot vštěpuje synovi jen vychytralou bezskrupulóznost, rádoby uctivou faleš a výhodnost patřičných známostí. V tomto nemilosrdném povahopisu takzvaného „čecháčkovství“ autor poukázal na jednu z příčin mravní bídy (ale bohužel i relativní prosperity) husákovského „salámového socialismu“. V osobě poddajného Pavla (kterému v posledním záběru v otcově přítomnosti kane slza po tváři) tehdejší dospívající generaci ukázal jen jako zpupně bezradnou.

Jako svůj poslední filmový projekt před vynucenou pauzou dokončil povídkovou skládanku Psi a lidé (1971) poté, co její původní autor Vojtěch Jasný odešel do exilu. Pak už hrané filmy natáčet nemohl a k branži se vrátil až před Listopadem – projektem se smutně symbolickým názvem Vlastně se nic nestalo (1988). Tento křehký příběh o konfliktním vztahu mezi dominantní matkou a její frustrovanou dcerou (Jana Brejchová a Tereza Brodská) byl ale nesrovnatelný s jeho díly z dřívějška.

V době, kdy nesměl pracovat na Barrandově, výrazně zasáhl do novodobých dějin českého divadla. Vytvořil přelomové inscenace v ústeckém Činoherním studiu (Profesionální žena), Divadle Na zábradlí (Bratři Karamazovi), Laterně Magice (Noční zkouška) i na dalších scénách. O jeho vztahu k hercům se dodnes vyprávějí legendy. Často před nimi předstíral nemohoucí bezradnost, přitom však přesně věděl, co od nich chtít i jak toho dosáhnout. "Byl to neuvěřitelně vstřícný člověk, který po natáčení dokázal obejít celý štáb a všem osobně poděkovat," zavzpomínal na moudrého a pokorného tvůrce herec Jan Potměšil.

Evald Schorm si v několika známých filmech také zahrál. V Němcově podobenství O slavnosti a hostech (1965) ztělesnil mlčenlivého hosta, který jako jediný opustí ceremonii organizovanou samolibým diktátorem. V Jirešově adaptaci Kunderova románu Žert (1968) ztvárnil oduševnělého lékaře, jenž mírní hrdinovu touhu po pomstě.

o_slavnosti_a_hostech_960x500.jpg

Evald Schorm (zcela vlevo) – O slavnosti a hostech, 1965

Evald, kterého jsem díky svým rodičům osobně znal a jenž výrazně ovlivnil mé dospívání, byl přesvědčeným křesťanem, milovníkem vážné hudby a vášnivým čtenářem. Ve svém díle kladl velký důraz na mravní akcenty: snažil se v něm pronikat do nejniternějších zákoutí lidských existencí i do kořenů bezduchého konformismu a zrůdného násilí. Zemřel náhle v prosinci 1988, v pouhých sedmapadesáti letech, zádušní mše proběhla v kostele svatého Ignáce z Loyoly v centru Prahy, nabitém kolegy a přáteli.

Jan Foll
filmový a televizní publicista

Text vznikl v rámci speciální rubriky Klasika očima Jana Folla.


Schormův snímek Lítost je aktuálně ke shlédnutí na webu ČT.

litost_schorm.jpg