Intimní osvětlení

Intimní osvětlení

Podle režiséra Ivana Passera označil někdejší ředitel Barrandova jeho prvotinu Intimní osvětlení (1965) za nejnudnější film, který v životě viděl. V této hořké komedii se skutečně téměř nic nestane: nikdo s nikým se vážně nerozhádá, nikdo není nikomu nevěrný. Drobné konflikty jako by nestály za řeč, natož za zfilmování. Jedno z nejoriginálnějších děl české nové vlny je totiž vystavěno především na zdrženlivém pozorování. A jeho autor jako by se vůči svým hrdinům zdráhal vynášet povznesené soudy.

Děj je průzračně prostý: dva kamarádi-muzikanti se sejdou kvůli chystanému koncertu. Jeden z nich, přezdívaný Bambas je ředitelem provinční hudební školy. S manželkou, dětmi, tchýní a tchánem žije v nově zbudovaném vesnickém domku, který ještě nemá fasádu. Jeho někdejší spolužák Petr k nim přijede se svou atraktivní milenkou Štěpou. Vyprávění končí v okamžiku, kdy si všichni chtějí připít vaječným koňakem. Hustý nápoj však ve sklenkách ztuhne a nedá se zkonzumovat.

intimni_osvetleni_02_960x500.jpg

Tento závěrečný gag nabízí jeden z klíčů k celému filmu: "ztuhlost" lidí ve fádních starostech kontrastuje s jejich zasutými touhami po dobrodružství. Ty se postupně odhalí u všech hlavních postav: ve vzpomínkách bodrého dědy (Jan Vostrčil), v koketériích rozverné Štěpy (hrála ji Formanova druhá manželka, zpěvačka Věra Křesadlová) a především při noční pitce, po které se alkoholem zmožení muzikanti furiantsky vyrazí na silnici a posléze „zcepení“ v garáži.

Unikátní dílo, jež se natáčelo v jihočeských Miroticích, bylo vesměs obsazeno neherci. Posmutnělého Bambase zosobnil Karel Blažek – zástupce ředitele hudební školy v Táboře, který během dokončování filmu zemřel na leukémii. Jeho světáčtějšího kolegu ztvárnil skutečný hráč pražského symfonického orchestru Zdeněk Bezušek.

intimni_osvetleni_01_960x500.jpg

Živlem tohoto nenápadného, decentně realizovaného skvostu je hudba v různých podobách. Film začíná zkouškou Dvořákova koncertu, prostřední epizoda líčí domácké provedení Mozartovy Malé noční hudby, během soukromého flámu zní skladba Vojtěcha Matyáše Jírovce, jehož tvorbu obdivuje jeden z hrdinů. Ve svérázné „melodie“ se však proměňují i obyčejné zvuky: troubení klaksonu, vrzání vrat, či živočišné chrápání, které opilí kumpáni poslouchají během svých toulek po ztichlém domě.

Intimní osvětlení v intencích svého titulu zobrazuje intimní "zátiší" několika všedních životů. Dělá to citlivě i autenticky: v tajuplné lidské "polyfonii" poukazuje na tóny kultivované, popově pokleslé i protivně skřípavé. Kdo chce, může si ke zmíněné polyfonii dosadit jejího neviditelného dirigenta. Lze si jej představit v podobě Boha, jenž na svět tolerantně shlíží shůry, nebo ve formě neuchopitelného bytí, jež probleskuje v přírodninách, předmětech i v nehmotných lidských výtvorech, jako je právě hudba.

Z cirkusu za oceán

Od Passerovy smrti (9. ledna 2020) uplyne v těchto dnech rok, letos v létě by tomuto vzácně vitálnímu muži bylo osmaosmdesát. Vyrůstal na rodinných statcích ve středočeském Polabí, po komunistickém převratu v roce 1948 nesměl z politických důvodů dokončit gymnázium v Poděbradech. Také z dalšího gymnázia ve slovenském Martině byl vyhozen jako "třídní nepřítel". "Chtěli mě poslat do dolů, tak jsem se raději vrátil do Prahy. Začal jsem pracovat v továrně u soustruhu, dělal jsem zedníka, pomocného dělníka na stavbách a tak podobně. Pak mi otec, který tehdy pracoval jako účetní Pražských cirkusů a lunaparků, zařídil místo u cikánského lunaparku. Rok jsem se s nimi toulal po Československu a obsluhoval kolotoč," uvedl ve své biografii. V roce 1955 začal studovat režii na FAMU, odkud byl však po třech letech vyloučen kvůli nesložení postupových zkoušek.

Na Barrandově začínal jako asistent u Ladislava Helgeho a Vojtěcha Jasného. Spolu s Jaroslavem Papouškem se podílel na legendárních raných filmech Miloše Formana, včetně sžíravé satiry Hoří, má panenko (1967) o socialistickém marasmu. Samostatně debutoval čtrnáctiminutovou miniaturou Fádní odpoledne (1964). Tento melancholický průhled do obyčejného dění v pražské hospodě měl být původně součástí kolektivní skládanky Perličky na dně (1965), inspirované prózami Bohumila Hrabala, v kinech se však promítal samostatně.

passer_foto_960x500.jpg

Ivan Passer (vlevo) s Milošem Formanem při natáčení Hoří, má panenko (1967)

Po srpnové okupaci emigroval do USA, jeho americká tvorba je obdivuhodně bohatá a pestrá. Patří k ní černá komedie Zrozen k vítězství (1971) z polosvěta newyorských narkomanů, či temný thriller Cutterova cesta (1981) o zmrzačeném vietnamském veteránovi, jenž si jako zuřivý "Bůh pomsty" vyřizuje účty se zdánlivě nedotknutelným boháčem. Jeho další oceňovaný titul Strašidelné léto (1988) mapoval přátelství dvou romantických básníků – lorda Byrona a Percyho B. Shelleyho. Do Passerovy filmografie patří rovněž hraný dokument Stalin (1992) – natočený pro televizní kanál HBO – a dobrodružný spektákl Nomád (2005), přinášející nevšední průhled do kazašských dějin.

cutterova_cesta_960x500.jpg

John Heard v roli válečného veterána Cuttera

V roce 2008 byl předsedou mezinárodní poroty na MFF v Karlových Varech, kde získal Křišťálový glóbus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii. Díky naší letmé známosti vím, že z tehdejší soutěže se mu líbil český film Děti noci (2008), za který oba jeho protagonisté Marta Issová a Jiří Mádl získali ve Varech ceny za herecké výkony. Tato civilní mozaika ze soudobého Karlína, kterou jako svůj druhý hraný celovečerák natočila režisérka Michaela Pavlátová, se svou poetikou podobá právě Intimnímu osvětlení.

"Každý film má být dobrodružstvím. Každý chci udělat vždycky jinak než ten předchozí," podotkl v monografii Ivan Passer: Filmový vypravěč rozmanitosti (Host, 2008). V této empatické knížce se spoustou cenných informací vstřícného a jakoby stále zasněného filmaře důkladně vyzpovídal brněnský historik Jiří Voráč. "Mám rád filmy, jejichž vnitřní struktura není příliš patrná, spíše skrytá, když máte pocit, že je v tom nějaká organizace, ale nevíte přesně jaká," shrnul Ivan Passer.

 

Jan Foll
filmový a televizní publicista

Text vznikl v rámci speciální rubriky Klasika očima Jana Folla