Hoří, má panenko
Satira o hasičském bále (z roku 1967) patří k nejpopulárnějším dílům české nové vlny i k zásadním počinům režiséra Miloše Formana. Všechna klíčová témata této hořké komedie se exponují už v jejím prologu. Objevuje se tu hasičská sekyrka, jež má být slavnostně předána stařešinovi sboru, v dějišti chystané tancovačky začne hořet výzdoba, organizátoři bálu dostanou nápad uspořádat soutěž o královnu krásy. Rádoby honosný večer však naruší série trapasů: účastníci plesu rozkradou tombolu, volba „miss“skončí ostudou a nedaleko epicentra vyprávění shoří stavení. Trpce groteskní pásmo zpestřují vtipné gagy: jeden souvisí se zakutálenými korálky, jiný s ukradenou tlačenkou.
Režisér Miloš Forman (spolu se svými klíčovými spolupracovníky Jaroslavem Papouškem a Ivanem Passerem) film natáčeli ve Vrchlabí a vesměs jej obsadili neherci. Zpráva o jedné provinční tancovačce je zdrcující karikaturou socialistické společnosti s jejími amorálními zlodějnami a rozbujelým protekcionářstvím. Panoptikum dechovkové pseudokultury, pivních pantátů a shánčlivých mamin odhaluje absurditu režimu, jehož občané neuměli férově soutěžit ani svobodně volit. Film lze s odstupem času chápat i jasnozřivou prognózu našich současných poměrů, kde stále kvete nekompetentní žvanění, namyšlená neotesanost a bezohledné hokynaření provozované i na státní úrovni.
Kolem Formanova nadčasového díla se v době jeho vzniku odehrál dvojitý skandál. Jeden inspirovali komunističtí potentáti, kteří proti filmu rozpoutali ideologickou kampaň, v níž figurovali i uražení hasiči. Druhý problém vyvolal italský producent Carlo Ponti, který tuto skvělou alegorii financoval. Výsledek se mu nelíbil, požadoval zpátky investované peníze a autorovi vyhrožoval kvůli nedodržení smlouvy. Formanovi však pomohl z bryndy francouzský režisér Claude Berri, film byl nominován na Oscara a autorovi pootevřel dveře k jeho pozdější kariéře v Hollywoodu.
Soukromé války zavržených outsiderů
Rodiče jednoho z průkopníků české nové vlny zahynuli v nacistickém koncentráku. Miloš Forman (1932–2018) vyrůstal u strýce v Náchodě, po válce studoval na poděbradské internátní škole. Odmaturoval na gymnáziu v pražských Dejvicích, vystudoval scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Pro jeho kariéru měla zásadní význam spolupráce s Alfrédem Radokem. Forman asistoval na jeho dobové veselohře Dědeček automobil (1956) a podílel se i na přípravách multimediálního programu pro Expo 58 v Bruselu.
Jako svůj debut natočil reportáž o uchazečkách na post zpěvačky do divadla Semafor. K ní později dotočil epizodu Kdyby ty muziky nebyly o dvou mladících z provinčních dechovek. Snímek – sestavený z těchto povídek – byl uveden pod názvem Konkurs (1963). V dalších skvostných filmech Černý Petr (1963) a Lásky jedné plavovlásky (1965), jež se rovněž vyznačují dokumentární autenticitou a sžíravou ironií, vyprávěl o generačních nedorozuměních, zklamaných iluzích i o degradaci přirozeného jazyka do jalových frází.
Černý Petr (1963)
Jeho první manželkou byla herečka Jana Brejchová, druhou herečka a zpěvačka Věra Křesadlová, matka dvojčat Petra a Matěje (nar. 1964), kteří si zahráli v Papouškově „homolkovské trilogii“ a dnes patří k uznávaným divadelníkům. Po srpnové invazi zůstal v zahraničí a přesídlil do USA. Jeho první americký projekt – hořká komedie Taking Off (1971) o dospívající dívce, jež uteče z domova – byl komerčně neúspěšný. Zásadní zlom nastal až s protitotalitní alegorií Přelet nad kukaččím hnízdem (1975), která získala pět nejdůležitějších Oscarů a svého autora katapultovala na hollywoodské výsluní. Jejím hrdinou byl svobodomyslný frajer (Jack Nicholson), který se vzepře absurdním poměrům v psychiatrické léčebně, kde vládne zdánlivě laskavá, ve skutečnosti však chorobně panovačná Velká sestra (Louise Fletcherová).
"Ve všech svých filmech vidím outsidery, jak zápasí s pocitem vyvrženosti," shrnul zásadní motiv svého díla. Patří do něj protiválečný muzikál Vlasy (1979) a dobový kaleidoskop Ragtime (1981) podle románu E.L. Doctorowa. V něm akcentoval příběh černého pianisty, jehož půtky s křupanskými hasiči (!) přerostou v drsnou soukromou válku s institucionální nevšímavostí. Další umělecký i komerční triumf autorovi přinesla mozartovská freska Amadeus (1984) o sváru geniality a průměrnosti, jež získala osm Oscarů a inspirovala novou módní vlnu v oblékání. V kostýmním dramatu Valmont (1989) zpracoval román Cholderlose de Laclose, divácky úspěšnější však byla adaptace téže látky od Stephena Frearse.
Přelet nad kukaččním hnízdem (1975)
"Lidé, kteří získají výjimečné postavení, na ně velice často doplatí. Jakmile někdo vyroste nad průměr, vždycky se najdou takoví, kterým to vadí a chtěli by ty vyčuhující jedince ostříhat a zařadit zpátky do stáda. Taková tradice existuje i u nás – vezměte si Husa, Havlíčka, bratry Čapky nebo Václava Havla," podotkl po pražské premiéře kroniky Lid versus Larry Flynt (1996). V této vášnivé obhajobě svobody slova vylíčil kontroverzní osud zakladatele erotického časopisu Hustler, jenž v sérii soudních procesů čelil obvinění z obscénnosti. Hrdinou jeho tragikomedie Muž na Měsíci (1999) byl skutečně existující komik Andy Kaufman (v pozoruhodném podání Jima Carreyho), jenž se vyžíval v obskurních mystifikacích.
V dobovém dramatu Goyovy přízraky (2006) vyprávěl o jasnozřivém španělském malíři, jeho utýrané "múze" a pokryteckém inkvizitorovi. Zároveň v něm evokoval události, které zásadně ovlivnily českou historii – včetně stalinských procesů, okupace v osmašedesátém i polistopadového „převlékání kabátů“. Jeho posledním projektem byla filmová verze Suchého a Šlitrovy jazzové opery Dobře placená procházka (2009), kterou předtím nastudoval na scéně pražského Národního divadla.
Celým dílem světoznámého filmaře se táhne úvaha o významu svobody. V českých filmech se trpce usmíval nad její zdegenerovaností, v amerických vyprávěl o tom, že mnohdy vyžaduje absolutní oběti. Patřil k důvěrným přátelům ex-prezidenta Václava Havla, se svou třetí manželkou Martinou má rovněž dva syny – dvojčata Andrewa a Jamese (nar. 1998). "Vždycky budu fandit těm, kteří se perou za spravedlnost a poctivost. Ale zároveň si uvědomuju, že tahle bitva se nikdy nedá vyhrát. Nelze ji ovšem vzdát, protože jinak by nás zlo a hloupost převálcovaly," osvětlil podtext svých filmů.
O Formanově osobnosti a díle existuje několik důležitých českých pramenů: autobiografie Co já vím? aneb Co mám dělat, když je to pravda? (Argo/Paseka, 2013) zpracovaná spisovatelem Janem Novákem, zasvěcená monografie od Stanislavy Přádné (Host, 2009), obsáhlý rozhovor Bohdana Slámy s názvem Povolání režisér (Prostor, 2013) a svižně napsaná a užitečná rekapitulace Miloš Forman v kostce (Academia, 2019) od Jana Lukeše.
Jan Foll
filmový a televizní publicista
