Hoří, má panenko

Hoří, má panenko

Satira o hasičském bále (z roku 1967) patří k nejpopulárnějším dílům české nové vlny i k zásadním počinům režiséra Miloše Formana. Všechna klíčová témata této hořké komedie se exponují už v jejím prologu. Objevuje se tu hasičská sekyrka, jež má být slavnostně předána stařešinovi sboru, v dějišti chystané tancovačky začne hořet výzdoba, organizátoři bálu dostanou nápad uspořádat soutěž o královnu krásy. Rádoby honosný večer však naruší série trapasů: účastníci plesu rozkradou tombolu, volba „miss“skončí ostudou a nedaleko epicentra vyprávění shoří stavení. Trpce groteskní pásmo zpestřují vtipné gagy: jeden souvisí se zakutálenými korálky, jiný s ukradenou tlačenkou.

Režisér Miloš Forman (spolu se svými klíčovými spolupracovníky Jaroslavem Papouškem a Ivanem Passerem) film natáčeli ve Vrchlabí a vesměs jej obsadili neherci. Zpráva o jedné provinční tancovačce je zdrcující karikaturou socialistické společnosti s jejími amorálními zlodějnami a rozbujelým protekcionářstvím. Panoptikum dechovkové pseudokultury, pivních pantátů a shánčlivých mamin odhaluje absurditu režimu, jehož občané neuměli férově soutěžit ani svobodně volit. Film lze s odstupem času chápat i jasnozřivou prognózu našich současných poměrů, kde stále kvete nekompetentní žvanění, namyšlená neotesanost a bezohledné hokynaření provozované i na státní úrovni.

panenko_960x500.jpg

Kolem Formanova nadčasového díla se v době jeho vzniku odehrál dvojitý skandál. Jeden inspirovali komunističtí potentáti, kteří proti filmu rozpoutali ideologickou kampaň, v níž figurovali i uražení hasiči. Druhý problém vyvolal italský producent Carlo Ponti, který tuto skvělou alegorii financoval. Výsledek se mu nelíbil, požadoval zpátky investované peníze a autorovi vyhrožoval kvůli nedodržení smlouvy. Formanovi však pomohl z bryndy francouzský režisér Claude Berri, film byl nominován na Oscara a autorovi pootevřel dveře k jeho pozdější kariéře v Hollywoodu.

Soukromé války zavržených outsiderů

Rodiče jednoho z průkopníků české nové vlny zahynuli v nacistickém koncentráku. Miloš Forman (1932–2018) vyrůstal u strýce v Náchodě, po válce studoval na poděbradské internátní škole. Odmaturoval na gymnáziu v pražských Dejvicích, vystudoval scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Pro jeho kariéru měla zásadní význam spolupráce s Alfrédem Radokem. Forman asistoval na jeho dobové veselohře Dědeček automobil (1956) a podílel se i na přípravách multimediálního programu pro Expo 58 v Bruselu.

Jako svůj debut natočil reportáž o uchazečkách na post zpěvačky do divadla Semafor. K ní později dotočil epizodu Kdyby ty muziky nebyly o dvou mladících z provinčních dechovek. Snímek – sestavený z těchto povídek – byl uveden pod názvem Konkurs (1963). V dalších skvostných filmech Černý Petr (1963) a Lásky jedné plavovlásky (1965), jež se rovněž vyznačují dokumentární autenticitou a sžíravou ironií, vyprávěl o generačních nedorozuměních, zklamaných iluzích i o degradaci přirozeného jazyka do jalových frází.

cerny_petr_960x500.jpg

Černý Petr (1963)

Jeho první manželkou byla herečka Jana Brejchová, druhou herečka a zpěvačka Věra Křesadlová, matka dvojčat Petra a Matěje (nar. 1964), kteří si zahráli v Papouškově „homolkovské trilogii“ a dnes patří k uznávaným divadelníkům. Po srpnové invazi zůstal v zahraničí a přesídlil do USA. Jeho první americký projekt – hořká komedie Taking Off (1971) o dospívající dívce, jež uteče z domova – byl komerčně neúspěšný. Zásadní zlom nastal až s protitotalitní alegorií Přelet nad kukaččím hnízdem (1975), která získala pět nejdůležitějších Oscarů a svého autora katapultovala na hollywoodské výsluní. Jejím hrdinou byl svobodomyslný frajer (Jack Nicholson), který se vzepře absurdním poměrům v psychiatrické léčebně, kde vládne zdánlivě laskavá, ve skutečnosti však chorobně panovačná Velká sestra (Louise Fletcherová).   

"Ve všech svých filmech vidím outsidery, jak zápasí s pocitem vyvrženosti," shrnul zásadní motiv svého díla. Patří do něj protiválečný muzikál Vlasy (1979) a dobový kaleidoskop Ragtime (1981) podle románu E.L. Doctorowa. V něm akcentoval příběh černého pianisty, jehož půtky s křupanskými hasiči (!) přerostou v drsnou soukromou válku s institucionální nevšímavostí. Další umělecký i komerční triumf autorovi přinesla mozartovská freska Amadeus (1984) o sváru geniality a průměrnosti, jež získala osm Oscarů a inspirovala novou módní vlnu v oblékání. V kostýmním dramatu Valmont (1989) zpracoval román Cholderlose de Laclose, divácky úspěšnější však byla adaptace téže látky od Stephena Frearse.

prelet_960x500.jpg

Přelet nad kukaččním hnízdem (1975)

"Lidé, kteří získají výjimečné postavení, na ně velice často doplatí. Jakmile někdo vyroste nad průměr, vždycky se najdou takoví, kterým to vadí a chtěli by ty vyčuhující jedince ostříhat a zařadit zpátky do stáda. Taková tradice existuje i u nás – vezměte si Husa, Havlíčka, bratry Čapky nebo Václava Havla," podotkl po pražské premiéře kroniky Lid versus Larry Flynt (1996). V této vášnivé obhajobě svobody slova vylíčil kontroverzní osud zakladatele erotického časopisu Hustler, jenž v sérii soudních procesů čelil obvinění z obscénnosti. Hrdinou jeho tragikomedie Muž na Měsíci (1999) byl skutečně existující komik Andy Kaufman (v pozoruhodném podání Jima Carreyho), jenž se vyžíval v obskurních mystifikacích.

V dobovém dramatu Goyovy přízraky (2006) vyprávěl o jasnozřivém španělském malíři, jeho utýrané "múze" a pokryteckém inkvizitorovi. Zároveň v něm evokoval události, které zásadně ovlivnily českou historii – včetně stalinských procesů, okupace v osmašedesátém i polistopadového „převlékání kabátů“. Jeho posledním projektem byla filmová verze Suchého a Šlitrovy jazzové opery Dobře placená procházka (2009), kterou předtím nastudoval na scéně pražského Národního divadla.

Celým dílem světoznámého filmaře se táhne úvaha o významu svobody. V českých filmech se trpce usmíval nad její zdegenerovaností, v amerických vyprávěl o tom, že mnohdy vyžaduje absolutní oběti. Patřil k důvěrným přátelům ex-prezidenta Václava Havla, se svou třetí manželkou Martinou má rovněž dva syny – dvojčata Andrewa a Jamese (nar. 1998). "Vždycky budu fandit těm, kteří se perou za spravedlnost a poctivost. Ale zároveň si uvědomuju, že tahle bitva se nikdy nedá vyhrát. Nelze ji ovšem vzdát, protože jinak by nás zlo a hloupost převálcovaly," osvětlil podtext svých filmů.

O Formanově osobnosti a díle existuje několik důležitých českých pramenů: autobiografie Co já vím? aneb Co mám dělat, když je to pravda? (Argo/Paseka, 2013) zpracovaná spisovatelem Janem Novákem, zasvěcená monografie od Stanislavy Přádné (Host, 2009), obsáhlý rozhovor Bohdana Slámy s názvem Povolání režisér (Prostor, 2013) a svižně napsaná a užitečná rekapitulace Miloš Forman v kostce (Academia, 2019) od Jana Lukeše.

 

Jan Foll
filmový a televizní publicista

Text vznikl v rámci speciální rubriky Klasika očima Jana Folla