Letošní 54. ročník Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech připravil svým divákům zajímavou dramaturgickou perlu: poměrně obsáhlý soubor arabských filmů. Vedle uměleckého ředitele festivalu Karla Ocha na tom má velkou zásluhu člen programové rady festivalu a poradce pro arabskou kinematografii Joseph Fahin. Díky němu se podařilo zařadit do festivalového programu jedenáct snímků vynikajícího egyptského režiséra Júsufa Šahína (1926–2008).
Kromě toho se promítal na festivalu jeden film saudskoarabský (Poslední návštěva režiséra Abdulmohsena Aldhabaana), dva filmy marocké (Adam režisérky Maryam Touzani – koprodukce s Francií a Srbskem a Zázrak neznámého světce režiséra Alaa Eddine Aljema – koprodukce s Francií a Katarem), jeden film tuniský (Očarování režiséra Aly Eddina Slima – koprodukce s Francií) a jeden film alžírský (Papicha – režii měla Mounia Meddour, film vznikl v koprodukci s Francií, Belgií a Katarem). Všechny tyto snímky měly svou premiéru v roce 2019.
Jakou byly filmy pocházející z muslimských zemí inspirací? Na festivalu jsem měl možnost už po šesté moderovat skupinu působící při ekumenické porotě nazvanou Film a spiritualita. Jedná se o šest zástupců různých církví, kteří na festivalu sledují vybrané filmy a diskutují o duchovních podnětech, jež tyto snímky přinášejí. Každý rok vysledujeme v této skupině určité směřování, které se ve filmech objevuje. V minulosti jsme tak viděli, že se tvůrci filmů zaměřují na roli muže, jindy se pokoušeli objevovat, co znamená být člověkem. V loňském roce se řada filmů zabývala hrozbou návratu totality a v letošním roce se tato linie ještě posílila. Filmy z islámského prostředí, které jsme jako skupina měli možnost vidět, nabízejí navíc jeden rozměr: ukazují, jak člověka ohrožuje náboženský fundamentalismus.
Šahín jako východisko
Na začátku jsem zmínil dramaturgii festivalu. Nevím, zda to byl skutečně záměr, ale pokud ano, byl to nápad skvělý: diváci festivalu měli díky přehlídce filmů Júsufa Šahína možnost vidět jedenáct arabských (egyptských) filmů, které nabídly pohled na muslimskou zemi a naděje jejích obyvatel v rozmezí let 1950 až 1986. Díky Šahínovým filmům jsme mohli sledovat zápas islámského světa s kolonialismem, jeho oslnění americkou kulturou a západním životním stylem, podlehnutí komunistické propagandě a sovětské politice, vystřízlivění a bezradnost způsobenou selháním všech konceptů, které slibovaly důstojný a svobodný život. Joseph Fahim o Šahínových filmech říká:
„Během své kariéry, která trvala víc než půl století a obsáhla 40 snímků, natočil nejvlivnější filmař arabského světa rozhněvané filmy vzdorující tyranii, fanatismu a smrti jako takové.“
Z celé retrospektivy Šahínových filmů chci uvést čtyři, které divákům umožnily pochopit to, co se snaží zprostředkovat současná arabská kinematografie. V roce 1964 vznikl Šahínův snímek Úsvit nového dne. Vypráví příběh lásky čtyřicátnice k mladému studentovi. Žena pochází z významné egyptské rodiny a žije ve formálním manželství s lehkomyslným mužem, který promrhal v alkoholu (nacházíme se v prostředí islámu, který alkohol odmítá) a večírcích rodinný majetek. Student, do něhož se zamiluje, se podílí na jaderném výzkumu a patří ke generaci nadšených mladých lidí, kteří věří v budoucnost Egypta. Láska hlavních postav je nemožná nejen s ohledem na věkový rozdíl, ale i vzhledem k původu obou protagonistů, k jejich příslušnosti k odlišným sociálním vrstvám. Film však není pouhým melodramatem. Je také velkou vizí budoucího rozmachu Egypta, jeho velikosti a vlivu. Student věří v pokrok a film končí jeho odjezdem do ciziny, kde má získat další vzdělání, aby mohl sloužit své vlasti.
O dvanáct let později točí Šahín film inspirovaný biblickým (novozákonním!) podobenstvím Návrat marnotratného syna. Jedná se o rodinnou ságu, která je současně alegorií egyptských dějin od roku 1952, kdy padla monarchie. Šahín už pochopil, že komunismus není cesta. Tuší, že všechny války, do nichž se jeho země po roce 1945 zapletla, byly zbytečné. Už si nedělá iluze o nastolení spravedlivé vlády. A přece jeho mladý hrdina odjíždí z venkova do Alexandrie, aby se o něco pokusil. Má naději, že snad bude ve své snaze najít důstojný život úspěšnější, než jeho otec a strýc. Co však hledá, to nikdo neví.
O dva roky později vznikl historický film Alexandrie…proč?, ve kterém se Šahín vrátil do období druhé světové války. Alexandrie byla tehdy kosmopolitní město, ve kterém vedle sebe žili muslimové, křesťané i Židé. Film líčí, s jakými nadějemi bojovali egyptští nenáboženští nacionalisté proti britské správě, kterou pokládali za příčinu všeho zla. Hlavní postavou je mladík, který se pokouší dostat do Spojených států, aby zde mohl studovat herectví. Americké muzikály (Námořníci jdou s Fredem Astairem a Ginger Rogers) jsou symbolem svobody a volnosti. Pro Šahína je příznačný závěr filmu, kdy mladý hrdina vplouvá do newyorského přístavu, a když loď pluje kolem Ostrova svobody, socha Svobody se ironicky rozesměje.
Poslední Šahínův film, který zde chci zmínit, se dějem opět vrací do 40. let. Jmenuje se Šestý den a pojednává o matce, která se pokouší zachránit svého vnuka před cholerou. Pluje s ním na lodi po Nilu ze zamořeného vnitrozemí na pobřeží Středozemního moře. Moře symbolizuje svobodu a volnost. I tento film z roku 1986 končí poznáním, že utrpení a bolesti se utéci nedá.
Islámská současnost
Mezi posledním Šahínovým filmem, který mohli diváci na festivalu shlédnout, a současnými snímky z muslimských zemí, jež zde byly uvedeny, leží víc než 30 let. Za tu dobu se arabský svět proměnil k nepoznání. Pryč jsou iluze o západních společnostech, rozplynuly se sny o socialistické spravedlnosti. Místo víry v pokrok nastoupil konzum a místo politických ideologií se zde pevně usadil fundamentalistický islám. Šahín náboženství ve svých filmech netematizuje. V jeho době by to bylo anachronické. Jen ve filmu Hlavní nádraží z roku 1958 je epizoda, kdy skupinka cestujících, kteří jsou zahaleni do tradičního oděvu, kritizuje partu mladých lidí oblečených do moderních evropských šatů. V současných arabských filmech je islám všudypřítomný. Nikdy však není pojednán existenciálně – jako odpověď na hlavní filosofické otázky lidského života. Islám je nedílná součást světa, v němž hrdinové žijí, aniž se kdokoli zamýšlí nad tím, co komu toto náboženství dává.
Z uvedených arabských filmů, které měly premiéru v roce 2019, se dotknu tří:
Poslední návštěva je křehký film (jeden z prvních saudskoarabských filmů vůbec) o vztahu otce a syna. Otec, frustrovaný zlomený muž, tkví v tradičním světě venkovského pojetí rodiny a náboženství. Syna však už takto nevychovává, a tak se mezi oběma rozevře propast. Patnáctiletý syn se obléká evropsky, na uších má sluchátka, z nichž se line západní hudba. Náboženské praktiky jsou sice součástí jeho života, ale přistupuje k nim jako k nutnému zlu. Náboženský formalismus je mu protivný a nechápe, proč by měl při návštěvě příbuzných na venkově vstávat ráno k modlitbě, když to doma v Rijádu nedělá. Do takto rozehraného děje vstupuje smrt a potřeba najít to, co tváří v tvář smrti obstojí. Překvapivě to není tradice ani náboženství, ale láska. A ta je možná pouze tam, kde je člověk autentický, vnitřně pravdivý a otevřený druhému. Kde formalismus a náboženské floskule maskují pravdu, tam může hluboký vztah vzniknout jen velmi obtížně.
Film Adam náboženství netematizuje, ale náboženské předsudky poznamenávají život jeho postav. Stárnoucí vdova, zapouzdřená do svého smutku, nechce přijmout do svého domu těhotnou dívku. Teprve když ji vlastní dcera nazve nestvůrou, která nemá ve svém srdci soucit ani milosrdenství, otevře dívce dům a začne jí pomáhat. Aniž je to řečeno, pozorný divák si uvědomuje, že skutky milosrdenství patří k pěti sloupům islámu. A do domu vdovy s těhotnou dívkou opravdu přichází požehnání. Film jemným a citlivým způsobem ukazuje, že člověk může opravdově žít pouze tehdy, když věří v život. Narozené dítě dostane jméno Adam, protože je počátkem nového světa: světa opravdového soucitu a lásky k bližnímu. Společenské a náboženské předsudky nesmí ubít lidskost, protože jen když se k sobě chováme jako lidé, tedy s respektem a úctou, můžeme druhé milovat a být šťastní.
Film Papicha ideově začíná tam, kde Adam končí. Do života obyčejných lidí se začínají nemilosrdně vlamovat náboženští fanatici, islámští fundamentalisté, pro něž život nemá žádnou váhu a hodnotu. Jedinou jejich hodnotou je striktní náboženský legalismus. Sexuálně frustrovaní muži i ženy nesnesou vedle sebe někoho, kdo je svobodný a svobodomyslný. A tak ničí. A opět nejde o existenciální otázky, které by se týkaly smyslu života. Jde jen o fasádu, o vnější podobu života, protože nitro je natolik bolavé, že jakékoli pokusy se ho byť jen dotknout jsou předem odmítnuty. Papicha je dívka, která odmítá přijmout nátlak násilí. Odmítá odejít z Alžírska, protože svou zemi miluje, ačkoli vidí, jak se propadá do teroru. Na rozdíl od Šahínových hrdinů Papicha nevěří v budoucnost a její naděje není spojena se změnou poměrů. Věří v člověka, v sílu společenství a nakonec, aniž to říká, i v sílu svého náboženství, které se ve své podstatě staví proti smrti. V závěrečné scéně přijímá její matka do domu Papišinu spolužačku, kterou její snoubenec i rodina odvrhli kvůli těhotenství. „Náš dům je tvůj dům. Tohle je teď tvoje rodina. Tady jsi v bezpečí, protože tady jsi doma,“ říká nešťastné dívce Papišina matka. A my cítíme, že součástí této rodiny bychom mohli být i my.
Islám nebo křesťanství
Když se dívám na filmy z muslimského světa, uvědomuji si, jak falešný obraz o islámu většina lidí na Západě má. Že zlo není v islámu, ale v potřebě ovládat, manipulovat, kontrolovat, omezovat a znásilňovat. V diskusích nad filmy jsme se shodovali, že všechny ty násilné a manipulativní projevy, které jsme viděli u islámských fundamentalistů, známe i z křesťanského prostředí. Slovenský snímek Budiž světlo (rež. Marek Škop, 2019) ukazuje propojení katolického kněze s fašistickými bojůvkami na Slovensku a jeho atmosféra je stejně tíživá jako ve filmu Papicha.
Totalitarismus je stejný, ať je jeho ideovou základnou islám, křesťanství, nacionalismus, komunismus nebo ruský eurasismus. Klíčem k pochopení tohoto zla je vztah k jednotlivci. Svoboda a demokracie vyjadřují respekt, úctu k lidské individualitě, kterou podporují, aniž se cítí být její jinakostí ohroženy. Proto mohou být svobodnými lidmi Papicha, saudskoarabský otec, vdova z filmu Adam i stateční a skvělí tvůrci z islámského světa, kteří nám tento pohled „dovnitř“ umožňují. Naopak nesvobodní jsou všichni násilníci, obránci tradičních hodnot, v jejichž jménu vylučují, manipulují, znásilňují a zabíjejí. Uvědomuji si, že jsem nepřišel na nic nového. Všichni to víme, a přeci jsem rád, že jsem si to mohl právě díky filmům z islámského prostředí znovu uvědomit.
Petr Vaďura
kazatel Evangelické církve metodistické v Tachově, moderátor (ČRo Vltava, TV Noe)