Některé filmy se místo vyprávění lineárního příběhu soustředí více na styl – kameru, herectví, kostýmy a rekvizity, apod., pomocí nichž budují specifickou atmosféru a náladu. Na první místo nestaví příběh, ale téma a poselství. Tento přístup zvolila i scénáristka a režisérka Greta Gerwig ve své adaptaci známého románu Malé ženy, americké klasiky 19. století. Z filmu je cítit snaha uchopit látku nově a co nejvíc současně. 

Diváci jistě ocení detailní práci na vizuální stránce filmu. Osudy sester Marchových sledujeme ve dvou časových linkách, přičemž každá využívá jinou paletu barev, což napomáhá divákovi v orientaci. Minulost, která představuje bezstarostné dospívání, má nádech babího léta. Kostýmy čtyř hlavních představitelek hýří pestrými barvami a funkčně tak doplňují rozverné chování chichotajících se sester. Kostymérka kladla důraz na historickou autenticitu a přesvědčila režisérku o tom, že tenkrát se látky barvily tak, že šaty pak téměř zářily. Barevnost v linii ze současnosti sester Marchových je o poznání umírněnější. Barvy jsou chladné, syrovější, reálnější. Reflektuje dospělé ženy, které se setkaly se zklamáním, nenaplněnými sny a těžkostmi života, zkrátka realitou.

Ačkoliv je každá ze sester jiná a má svá specifika, která se promítají i do barevných kombinací typických pro každou z nich, nejvíce ze všech vyniká Jo, ztvárněná Saoirse Ronan. Je divoká, drzá a nezávislá. V polovině 19. století se však takové vlastnosti tolerovaly výhradně mužům. Proto kostymérka volila pro Jo oblečení s mužskými prvky, které nosí se sebevědomou samozřejmostí, osvobodila ji od korzetu a nechala ji po domě běhat v kalhotech a žaketu. Zajímavostí je, že některé kusy oblečení sdílí Jo s Lauriem, blízkým kamarádem, spřízněnou duší a doslova elegantně tak vyjadřuje jejich mentální propojení.

A u Jo Marchové ještě zůstaneme. Její postava je ztělesněním hlavního poselství filmu – jak těžké je pro svobodného a kreativního ducha obstát ve společnosti, zvláště pak, pokud je oním kreativním duchem žena ve společnosti 19. století. A tak to, co v dětství začíná jako zábava a dobrodružství, musí v dospělosti nevyhnutelně vyústit v dilema, jak vybalancovat nezávislost s touhou někam (nebo někomu) patřit. Je jasné, že toto téma je přenositelné do jakékoliv doby a nic na tom nemění fakt, že dnes ženy nemusí být finančně závislé na mužích nebo že mohou vynikat v dříve ryze mužských profesích. Vyrovnávání se s dospělostí vždy bylo a bude náročné. Nevinnost a jistou nevědomost nelze vrátit zpět, stejně jako rozhodnutí, která jsme v dospívání udělali a která nás mohla fatálně ovlivnit navždy.

Prvkem, který ve filmu působí nejvíc hladce a přirozeně, je vztah Jo a Laurieho. Snad je za tím fakt, že jejich představitelé Saoirse Ronan a Timothée Chalamet si spolu zahráli už v předchozím filmu Grety Gerwig Lady bird, každopádně jejich pubertální dovádění, vývoj vztahu i vyvrcholení v podobě vyznání lásky, je jediná dějová linka, která působí nejvíc autenticky. Neobsahuje totiž mnoho slov, vše podstatné se odehrává  v pohledech, dotycích, blízkosti a humoru. A dokonce ani tolik očekávané vyznání nepůsobí jako z červené knihovny a příjemně se vyhýbá frázím. 

Vztah méně idylický, přesto podobně autentický, se odehrává mezi Jo a její mladší sestrou Amy. Amy je typickým nejmladším sourozencem, umíněným a rozmazleným. Je velmi ambiciózní a proto se těžce snáší s výraznou Jo. Závidí ji, že může večer ven, že je samostatná a vždy si ví rady. A ačkoliv je Amy talentovaná malířka, bere Jo jako svou konkurenci. Velký podíl na tom má jistě její tajná láska k Lauriemu, který má však oči jen pro její starší sestru. I přes jejich konflikty a jistou nevraživost však zůstává hlavním hybatelem jejich vztahu vzájemná láska, která ke konci příběhu vrcholí smířením a přijetím. Dětské hašteření a naschvály jsou minulostí, dívky dozrály a učí se přijímat realitu takovou, jaká je.

Kromě tématu emancipace, které z příběhu vyvstává při interpretacích jistě nejčastěji, zobrazují Malé ženy velmi věrně a soustředěně také kontrast mezi dětstvím, které je plné zábavy, smíchu (ale i výprasků) a dospělostí, která s sebou přináší kompromisy i nelehká rozhodnutí. Přesto Malé ženy nevyznívají poučně nebo moralisticky, ale jemně podtrhují krásu a důležitost obou etap života. Stejně tak se dotýkají faktu, že člověk nemůže mít všechno – nelze čelit smrti blízkého a zároveň si udržet naivní optimismus, mít za muže chudého učitele a kupovat si honosné šaty, být nezávislý a vyhnout se pocitu osamělosti. Protože ať se nám ze všech stran tvrdí, že můžeme všechno, Malé ženy nám citlivě připomínají, že to tak nikdy nebude.

Tereza Kašparcová