Zájem filmařů o církev není v katolickém Polsku nijak překvapivý a překvapivá není ani skutečnost, že církev v poslední době není ve filmech představována jen v dobrém světle. Připomenout můžeme dva roky starý a pro církev velice nelichotivý Klér (W. Smarzowski, 2018) nebo dokumentární film Nikomu to neříkej (Tomasz Sekielski, 2019) o pedofilních skandálech tamních kněží. V Polsku samozřejmě vznikají i díla vůči církvi vstřícná nebo vysloveně křesťanská, nicméně ta většinou nedosahují takového společenského ohlasu - dílem pro svoji nekontroverznost a dílem i pro své ne vždy vynikající umělecké kvality.
Corpus Christi (Boże Ciało, Polsko 2019) třetí film režiséra Jana Komasy (nar. 1981) tak může být brán i jako, v dobrém slova smyslu, určitý kompromis: v příběhu o falešném knězi totiž instituce církve nevyznívá nijak kontroverzně ani negativně (což ovšem neznamená, že by se v rámci církve film setkal pouze s pozitivním přijetím). Církev zde je vyobrazena jako podstatná součást místní komunity, kde ovšem slovy starého kněze, “je katolíků hodně, ale věřících málo”. Zároveň tento film patří k těm výjimečným dílům, která v sobě snoubí uměleckou hodnotu s diváckostí, o čemž svědčí nejen vysoká návštěvnost v domovském Polsku, ale i celosvětový úspěch u kritiků i diváků – film byl prodán do více než 50 zemí a podařilo se mu probojovat do nejužších oskarových nominací.
Scénář filmu vychází ze skutečné události, kdy falešný kněz stihl v jedné polské vsi působit více než tři měsíce. Sloužil zde bohoslužby, zpovídal, ale také oddával nebo křtil. Scénárista Mateusz Pacewicz tuto situaci obohatil o čerstvou tragédii, která těžce zasáhla fiktivní městečko, i o kontroverzní původ dvacetiletého Daniela-falešného kněze, jenž část svého mládí strávil v pasťáku.
Režisér Jan Komasa ústřední postavu mladého delikventa, který je zpočátku vlastně nezaviněně považován za kněze, obdařil živelnou energií, mladickými ideály i nepředstíraným zápalem pro víru. Zároveň jej ale portrétuje jako mladíka pevně zasazeného do kultury té části mládeže, pro kterou jsou drogy, nezávazný sex i násilí součástí neproblematizovaného životního stylu. Mladý Daniel v uhrančivém podání Bartosze Bieleni (nar. 1992) nicméně během svého nečekaného kněžského působení prochází stejně zásadní proměnou, jakou prochází i celá vesnice. Ta se díky nezvyklému způsobu pastorace “kněze” Tomáše totiž postupně dokáže dostat z bahna křivd, lží i nenávisti.
Závažný, z místní konkrétní polské zkušenosti vycházející, ale přesto obecně sdělný příběh, pak funguje díky skvělým hereckým výkonům, dynamickému rytmu filmu, takřka statické kameře Piotra Sobocinského Jr. kladoucí důraz na práci se světlem, i mistrovské původní hudbě Jevgenije Galperina, jenž spolupracoval na filmech režisérů světového formátu (A. Farhadi, A. Zvjagincev, F. Ozon).
Komasův třetí celovečerní film Corpus Christi lze číst jako reflexi stavu polského národa hluboce zasaženého a následně rozděleného leteckou tragédií u Smolensku, jako psychologickou studii konkrétního společenství lidí, které zpracovává bolest ze ztráty nejbližších, i jako duchovní tázání po možných zdrojích odpuštění, síle oběti a osvobození od hříchu. Corpus Christi je filmem mnoha tváří i mnoha otázek, z nichž některé mohou být provokativní, ale žadné zbytečné.
Lukáš Jirsa
dramaturg televize Noe a filmový kritik
