Formálně vysoce stylizované slovenské drama Ivana Ostrochovského Služebníci (2020) nás přivádí do bratislavského kněžského semináře. Je začátek 80. let 20. století a život v komunistické diktatuře se zdá být nezměnitelnou realitou. Stále ještě vládne doba nejistoty, strachu a morálního rozkladu, kterou dnes eufemisticky nazýváme normalizací. Do pochmurně zašlého semináře přicházejí dva mladíci, vlastně ještě chlapci, kteří rychle zjišťují, že jejich studium ani zdaleka nebude věnováno jen modlitbě a teologii.

Režisér Ivan Ostrochovský (nar. 1972) se ve svém druhém celovečerním filmu vydává do té části československých dějin, která zatím zůstávala ležet mimo zájem filmařů. Fiktivní příběh dvou kněžských adeptů se odehrává na pozadí skutečných událostí: hladovka seminaristů na protest proti nucenému vstupu do kolaborantské církevní organizace Pacem in terris, dodnes nevyjasněná vražda tajného kněze Přemysla Coufala (1932–1981), styky církevních hierarchů se Státní bezpečností, lavírování na hraně vlastní sebeúcty, chápání církve jako čistě mocenské struktury umožňující vlastní přežívání na úkor druhých. To vše jsou realistické motivy splétající se v tísnivý příběh o nutnosti volby mezi spoluprací s komunistickým zlem a morální čistotou, kterou ovšem vydávám všanc nejen sebe, ale i lidi ve svém okolí. Dodejme, že Ostrochovský byl k tomuto filmu inspirován životní zkušeností herce Vladimíra Zboroně, který sám bohosloveckou fakultu v Bratislavě v první polovině 80. let minulého století studoval, ale po několika semestrech ji musel opustit.

Ivanu Ostrochovskému se podařilo ke spolupráci na scénáři získat Rebeccu Lenkiewiczovou, britskou scenáristku, která se podílela i na scénáři Oscarem oceněné Idy (režie Pawel Pawlikowski, 2013). A stejně jako proslulá Ida, i Ostrochovského Služebníci vynikají černobílou geometrickou vizualitou (kamera Juraj Chlpík), verbální úsporností i nezvyklým filmovým formátem 4:3.

Filmoví publicisté se v souvislosti se Služebníky právě na Idu často odvolávají jako na referenční film, nicméně sám Ivan Ostrochovský mezi svými inspiračními zdroji zmiňuje dodnes živé slovenské drama z 2. světové války Organ (1964) Štefana Uhera a Intimní osvětlení (1965) Ivana Passera, které je pro Ostrochovského jedním z kinematogrfických vrcholů vůbec.

Mě osobně ovšem při sledování Ostrochovského znervózňujícího díla rezonovali ještě další tvůrci: Roy Andersson se svými společensko-kritickými zastavenými obrazy, Béla Tarr a jeho noirový Muž z Londýna (2007) nebo třeba – ovšem jen v jedné jediné vizuálně podmanivé scéně z fakultního dvora – i Matrix (1999) Lany a Lilly Wachowských.

Ivan Ostrochovský do rolí dvou mladých seminaristů obsadil neherce Samuela Skyvu a Samuela Polakoviče, obklopil je ale výraznými hereckými osobnostmi. V roli spirituála, který již dávno sešel ze správné cesty, exceluje Milan Mikulčík a role psoriázou postiženého spolupracovníka StB, jemuž k uzdravení nepomáhá ani zářivé světlo horského slunce, se ujal Vlad Ivanov, rumunský herec světového formátu, který své repliky pronáší zcela přirozenou slovenštinou. K podstatným charakterům příběhu patří také děkan fakulty, kterého ztvárnil dvaaosmdesátiletý režisér a dramaturg Vladimír Strnisko, svojí konstitucí mimoděk připomínající kard. Františka Tomáška.

Rumunský herec Vlad Ivanov

Tvůrci důsledně pracují s nepříjemně napjatou atmosférou, kterou razantně spoluutváří i nepříjemně disharmonická hudba (Cristian Lolea a Miroslav Toth) a podmanivou vizualitou, jež v sobě nese význam díla víc, než tak činí slova jednotlivých postav. Služebníci měli premiéru na loňském  Berlinale, kde byl film jednoznačně kladně přijat filmovými kritiky z celého světa. Kromě vítězství na loňském Febiofestu i několika dalších zahraničních festivalech se pak Služebníci dostali do užšího výběru snímků ucházejících se o loňské 33. Evropské filmové ceny – společně se slovenským dramatem Martina Šulíka Budiž světlo a dvěma českými snímky (Šarlatán a Nabarvené ptáče).

Lukáš Jirsa
dramaturg televize Noe a filmový kritik

Text je rozšířenou verzí recenze, která vyšla v Katolickém týdeníku 42/2020.