Na konci září jsme uspořádali kinopremiéru posledního filmu Terrence Malicka Skrytý život v Městské knihovně Praha. Projekci si nenechali ujít ani filmoví publicisté a tvůrci, kteří se s námi podělili o svoje reflexe filmu.

Jan Jaroš

– filmový publicista, historik

Je to unikátní záležitost: ačkoli Skrytý život coby divácky zcela bezperspektivní prozatím odmítli všichni tuzemští distributoři přes film, DVD i televize (nebo jim vůbec nebyl nabídnut?), nabalil na sebe slušnou porci ohlasů. Rozsáhlé texty o něm zveřejnily vedle časopisu Universum i weby - jak Film a doba, tak Film a spiritualita. Možnost spatřit tento vizuálně uhrančivý snímek i na plátně kina je ovšem výjimečná – a jakékoli jiné seznámení poskytuje pouhou informaci o něm, nikoli plnohodnotný zážitek.

Režisér Terrence Malick si životní osudy blahoslaveného Franze Jägerstättera, až nyní proslulého odpírače vojny, poněkud přizpůsobil: nemám na mysli jen zasazení příběhu do malebného podhůří alpských velikánů, obraz až idylické rolnické pospolitosti, ale především posuny ve Franzových skutcích i v tom, jak byly přijímány.  Mám na mysli jak na různých místech akcentovaný motiv „jediného spravedlivého“, tak motiv „pokoušení“, kdy je mu nabízena záchrana, pokud se aspoň v něčem podřídí. V časech války se totiž odmítnutí splnit „občanskou povinnost“ trestává smrtí. A rozhodně to neplatilo jen pro nacistické Německo, vždyť v americkém kontextu jen blížící se konec první světové války zachránil před popravou tamního (později rovněž uctívaného) odpírače Bena Salmona.

Obyčejný sedlák Franz Jägerstätter (ale asi ne až tak obyčejný, když byl příslušníkem sekulárního františkánského řádu) se navíc ocitl ve výjimečném postavení: nezavrhnul vojenskou službu jako takovou, odmítal toliko podepsat přísahu věrnosti Adolfu Hitlerovi. Naopak většina těch, které postihl stejný osud jako Jägerstättera, nevázala svůj odpor na žádnou konkrétní osobu, odmítali uposlechnout povolávací rozkaz obecně z důvodů svědomí, zpravidla vedeni náboženskými pohnutkami, které nezviklalo ani hrozící uvěznění či dokonce usmrcení. Svědci Jehovovi bývají v tomto ohledu nejčastěji zmiňováni. Proti režimu, který je takto postihoval, se však zpravidla nebouřili; i protagonista Skrytého života volil tichou rezistenci, proti nacismu se vymezoval jen tak, že se jej pokoušel ignorovat, vytěsnit ze svého rozhodování.

A konečně: silně mi vadilo, že takové myšlenkově ambiciózní dílo jako Skrytý život, přestože zasazeno do primárně rakouského prostředí, je mluveno anglicky, zatímco němčina se ozývá jen na úrovni jakéhosi ruchového pozadí, stává se pouhou zvukovou kulisou. Už jsme si zvykli, že Alexandr Veliký i Julius Caesar rozmlouvají anglicky, avšak v zájmu autenticity by i jazyková rovina měla odpovídat realitě. Jenže (nejen) anglofonní publikum také patří mezi odpírače, odmítá číst podtitulky u filmů mluvených v jiném než mateřském jazyku.

Vít Zapletal

– filmový režisér

Na Skrytý život jsem se dlouho těšil, ale také se bál, že očekávání nenaplní. Je to spíš moje chyba, protože bych byl nejradši, kdyby se Terrence Malick vrátil filmařsky o padesát let zpátky. Mrzelo mě, že tu stejně jako v posledních několika filmech používá stále tytéž postupy – radost vyjádřená tancem, láska vyjádřená válením se v trávě, duchovno evokované záběry na přírodu prozářenou sluncem. Zdálo se mi, že hornorakouského rolníka Jägerstättera oblekl do hipsterského kabátu s New Age podšívkou. Ve srovnání s prostotou, tichem, ale také naturalismem Cavalierovy Thérèse je Skrytý život příliš sebedojímavý, navoněný a vyžehlený. Prý duchovní, ale bez modlitby na kolenou, bez touhy po eucharistii, bez zobrazení dobové zbožnosti. Postavy komunikují pomocí jednoduchých vět přeložených z angličtiny, loučení se svými dětmi neprožívají příliš autenticky a jsou si jaksi příliš jistí svou pravdou. Žádná temná noc. Těžko se tomu věří, bohužel.

Jiří Zajíc

– pedagog, skaut

Co může divákovi přinést – kromě uměleckých záběrů alpské přírody – film, který trvá skoro tři hodiny a od počátku je jasné, jak dopadne? Jistě uvěřitelně autentické herecké výkony dvou hlavních protagonistů – Franze a jeho ženy Fany. Film je ale z hlediska psychologicky exponovaných situací či sond do duše účastníků děje docela skoupý. Pro toho, kdo je s příběhem Franze Jägarstättera seznámený jen „zhruba“, může být překvapujícím momentem to, že jeho proviněním vlastně není odpírání samotné vojenské služby (nemocniční službu by zjevně docela rád přijal), ale odmítnutí přísahy věrnosti Adolfu Hitlerovi. Tedy to, kvůli čemu se rozhodl obětovat nejen svůj život, ale zásadně zkomplikovat život i své manželce se třemi malými holčičkami, bylo podstatně subtilnější. A také všem kolem – s výjimkou Fany – nepochopitelné.

A právě odtud se může pro českého diváka začít odvíjet skutečné drama ve druhém plánu. Zvláště, pokud zažil dobu normalizace, nebo se s ní aspoň pokusil seznámit. Je morálně možné něco nepřijatelného „formálně odříkat“ a přitom si „myslet“ něco úplně jiného – a tak situaci zachránit jak navenek, tak pro svou duši? Je možné vyklouznout ze sevření dilematu, na jehož jedné straně je zničení vlastního života a možná i života blízkých a na druhé zrada vlastního svědomí tím, že „odkloní mysl“ – jak doporučovali už v době Pascalově jezuité a od něj za to schytali zdrcující kritiku? Metodou, která u nás po sovětské okupaci byla skoro univerzálním postupem pro „zvládnutí“ postokupačního režimu? Má člověk právo učinit to, o čem ví, že je špatné? Tuhle otázku klade Franz, nehrdinský hrdina, nám všem. I dnes je to otázka mimořádně aktuální. A na její zodpovězení nestačí ani tříhodinový film.

Rashid Aghamaliyev

– ředitel festivalu animovaného filmu

This week I watched long awaited film – A HIDDEN LIFE by my favourite film director of all times Terrence Malick. I expected a meditative tale full of nature and human relationships, which are so typical for his last five films, including famous The Tree of Life. I adore Malick’s style, so I knew what to expect. But though A Hidden Life had all these elements, it was also very dramatic with a lot of events and action scenes. So to be honest, I think even people who think that Malick too boring will find this film breathtaking. However, storywise, for some spectators it may seem absurd that the main character sacrificing himself and his family for something that may not have any impact on the situation and on the historical events in general. I personally found it very deep and full of hope for humanity.

Vít Poláček

– historik, dramaturg, scénárista

Skrytý život je Malickův film v nejlepším slova smyslu. Vytváří jako skoro vždy komplexní vnitřní i vnější svět svých postav. Vrátil jsem se z něj domů s plnou hlavou otázek i nadšený jeho formou. Vyprávěl jsem o něm doma ženě a ta si vygooglila, kdo byl Franz Jägerstätter. Z jedné katolické stránky se dozvěděla, že jeho divoké mládí proměnila modlitba jeho ženy, že ho v jeho boji posilovala eucharistie i denní modlitba a jiné podobné zbožné floskule. Nic z toho naštěstí v Malickově filmu neuvidíme. Místo toho vidíme poctivého sedláka, který miluje svou ženu a děti a činí velmi těžkou volbu, jestli je má opustit pro něco na první pohled tak neuchopitelného, jako je vlastní čest a morálka. A tu volbu činí zodpovědně. Jeho modlitbu v toku jeho myšlenek slyšíme, až když rozhodnutí učiní. Hluboko ve stopáži filmu. Je to jeho rozhodnutí, a ne Boží rozhodnutí, byť je činěno před Boží tváří. A je to rozhodnutí, ke kterému dostane podporu od své ženy Franzisky. Při pohledu na ni (v podání Valerie Pachner) diváka možná napadne, že by se tak nějak automaticky měly blahořečit a svatořečit i partnerky světců. Jména a příběhy mučedníků obou totalitních režimů někdy vytvářejí dojem, že být křesťanem, potažmo katolíkem, znamená mít vždy pevný kompas v nejistých dobách. Malickův obraz, ve kterém pohledy účastníků mše vyženou Franzisku z kostela, tuhle představu dost problematizuje. Rozpoznat, co je zlo a co je dobro, a rozhodnout se pro jedno nebo pro druhé musí každý sám za sebe. Kmenová příslušnost nebo poslušnost autoritám jsou pak spíše na škodu než ku prospěchu takového rozhodování.

Tomasz Wiński

– filmový režisér

Minuly týden jsem podruhé viděl na velkém plátně Skrýtý Život Terrence Malicka – inspirovaný opravdovou události příběh člověka, který se postavil fašismu. Odmítl přísahat věrnost Hitlerovi a položil kvůli tomu život. Nechal po sobě tři děti bez otce, ženu bez manžela a matku bez syna. Blázen? Sobec? Egotický mučedník? Takový postoj k životu není v současné době moc populární.

I když jsem filmař, nechci psát o formě filmu Malicka. Chci psát o pocitech a otázkách, které mně jeho film vyvolal. Za mě právě tohle je smysl filmu obecně: že probudí v divákovi dlouho potlačovanou pravdu, donutí ho položit si nepříjemné otázky a nahlédnout do nitra své duše.

Skrytý život ve mně vyvolal dojem, který nedokázal vyvolat žádný český, ani polský film za několik posledních let. Měl jsem pocit, že ten film se mě hluboce dotýká, že mě dokonce obžalovává. Položil jsem si po filmu otázku: co bych na místě hrdiny udělal já v této situaci? Co udělám, když kolem mě někdo bude páchat zločin? Jak se k tomu postavím? Budu dělat, že to nevidím, že se mě to netýká? Nebo zakročím a zastanu se oběti zločinu – i kdyby mě to mělo stát ztrátu pohodlí, svobody, nebo dokonce života? Budu pasivní nebo zůstanu věrný svým hodnotám? Pokud vláda mé vlasti začne páchat zločiny - zradím svou vlast nebo zradím sám sebe, protože je to výhodnější? Protože díky tomu nebudu potrestaný? Protože když vláda páchá zločiny, tak jenom vláda za to bere zodpovědnost - a já žádnou zodpovědnost nenesu?

Pravě teď jsem jako Polák v této situaci. Na východních hranicích Polska s Běloruskem v lesech umírají uprchlíci z Iráku, Afghanistánu, Konga a Turecka. Vláda jim odmítá pomoct, k tomu zakazuje vstupovat do pohraniční zóny doktorům, novinářům a organizacím, které chtějí uprchlíkům pomoci. Každý Polák si teď musí položit úplně stejnou otázku: kdy je ten moment, když už nejde mlčet? Co máme dělat, když naše vláda přihlíží zločinu a nevinní lidé umírají v polských lesích?

České přísloví říká: „Nehas co tě nepáli”. Ale kdy je ten moment, kdy nás to začíná pálit? Kdy začíná hořet náš dům? Kdy je ten moment do kterého si můžeme namlouvat že se to nás netýká, že můžeme ignorovat zlo a nevyjadřovat se ke zločinům páchaným vedle nás? Občas i mlčení a obyčejná pasivita je lež a zločin.

Co když vláda, která pořád mluví o rodině, morálce, křesťanských hodnotách, nedovoluje humanitárním organizacím pomoct lidem, kteří umírají hlady a zimou? Píšu tento text v pražské kavárně Liberál, dávám si právě mořského vlka a je mi teplo, doma čeká přítelkyně a zdánlivě nic nás neohrožuje. Ale pravě díky filmu Skrytý život a odvážným akcím spousty lidi na polských hranicích mi ty otázky nedávají pokoj. Co když jednoho dne vláda změnou zákona ospravedlní zločin? Nebo nenápadně, krůček po krůčku, nás zbaví základních demokratických svobod a kvůli naší lhostejnosti a alibismu se zase ocitneme v totalitě?

Díky filmům jako Skrytý život si nemůžeme přestat tyto těžké otázky pokládat.

Vzpomínám na billboard z Polska, na kterém bylo napsáno: „Mlčíme protože se bojíme, že přijdeme o všechno – a pak přijdeme o všechno právě proto, že mlčíme”.