Vesnice z kartonů, metaforický příběh o milosrdenství, je předposledním hraným filmem mistra italského filmu Ermanna Olmiho (1931–2018). Televize Noe v následujících měsících uvede hned tři díla tohoto tvůrce, který sám sebe označoval za “aspiranta křesťanské víry”: kromě Vesnice z kartonů (2011) a posledního Olmiho filmu, vracejícího se do doby 1. světové války, Louky zase rozkvetou (2014), to bude i jeho neznámější dílo, tříhodinová rurální freska Strom na dřeváky (1978).
Být pro bližního
Vesnici z kartonů bychom mohli shrnout jako silnou, teologicky orientovanou reflexi migrantské krize. Z našeho pohledu byla natočena snad až prorocky “brzy”, v roce 2011, protože skutečná krize hybající celou Evropou přišla až o několik let později. Umělci mnohdy vidí přicházející společenské fenomény dřív než ostatní, zároveň ovšem platí, že v Itálii problém s migranty pociťovali velice silně už tehdy, zatímco my v České republice jsme, krátkozrace, žili v domnění, že nás se to přece netýká.
Olmi na scénáři spolupracoval se spisovatelem Claudiem Magrisem i kardinálem Gianfranco Ravasim, který vždy měl a stále má blízko k umělcům různých směrů. Vesnice z kartonů je mistrně sevřeným dílem. Děj se odehrává výhradně uvnitř prostoru kostela a sousedícího bytu starého kněze, navíc na časové ploše několika málo hodin. Olmi se rozhodl pro inscenování složitých vztahů mezi jednotlivými aktéry - a také mezi knězem a Bohem - až divadelním způsobem. Tím je zdůrazněna metaforičnost, obecnost i přesah příběhu, aniž by ale docházelo ke ztrátě intimního rozměru.
Ústředním hrdinou je osamělý kněz v podání legendárního Michaela Lonsdalea (1931–2020). Ten utrpení, milosrdenství, soucit i pochyby starce dokázal - vlastně nepřekvapivě - zahrát s bravurou sobě vlastní. Nepřekvapivě proto, že Michael Lonsdale patřil mezi přední francouzské “křesťanské celebrity”, měl blízko ke komunitě Emmanuel a vedle své herecké kariéry se neúnavně věnoval také propagaci křesťanství.
Filmy papeže Františka
Vesnici z kartonů bychom mohli zařadit mezi filmy, které zcela odpovídají stylu vedení církve papeže Františka. Konečně čistě “františkovský” je i komentář k filmu samotného Ermanna Olmiho:
“Kristus zaplatil za naše viny před dvěma tisíci lety a je tedy snadné klanět se jeho atrapě. Mnohé náboženské symboly jsou totiž pouhé papírové atrapy. Poklekněme raději před těmi, kteří trpí tady a teď. (…) U nich bychom se měli sklonit, protože oni svým zoufalstvím platí i za nás. Chápu, že není jednoduché změnit naše návyky, ale je to jediný způsob, jak opravdově uctívat Boha. Křesťané by se neměli klanět jen před krucifixy, ale především vyjít vstříc vyděděncům. Církev nemůže být příbytkem, který přijímá pouze lidi na základě rozlišení, zda jsou věřící nebo ne. Ona si musí stále připomínat, co je skutečnou podstatou křesťanství.” (Ermanno Olmi, Rozhovory, Camera Obscura 2012, s. 243)
Lukáš Jirsa
dramaturg TV Noe a filmový publicista
Text vyšel v Katolickém týdeníku.
