Václav Kadrnka (nar. 1973) má za sebou již dva ceněné celovečerní filmy: prvotinu Osmdesát dopisů (2010) uvedenou na Berlinale a karlovarským Křišťálovým glóbem ověnčenou poému Křížáček (2017) s Karlem Rodenem v hlavní roli. Oba tyto snímky získaly své příznivce především u filmově-kriticky poučenějších diváků a slavily úspěch hlavně na filmových festivalech. Nechci se ale vzdát naděje, že by Kadrnkovy snímky mohly oslovit i publikum širší, ovšem připravené, otevřené a pokorné. Zpráva o záchraně mrtvého v sobě navíc nese několik atributů, díky kterým můžeme třetí film Václava Kadrnky označit za nejotevřenější i vůči těm, kteří nejsou na podobně vyhraněné umělecké snímky zvyklí.

Touha po vzkříšení

Matka se synem sedí u lůžka muže po silné mozkové mrtvici, který zůstává “v zámku” - tělesné funkce pracují, mozek ale vnější podněty nevnímá. Kóma. Dospělý syn se dívá na svého otce a společně se svojí matkou, opakovaně orodující u lékařů, aby u svého muže mohla zůstat ještě o něco déle, vymýšlý strategie, jak nehybné tělo vrátit do života. Dvojice zůstává v nemocnici a u lůžka tráví hodiny času. Co dělat? Jak s nenadálou hraniční situací naložit? Co říkat? Jak přemluvit nejbližšího člověka k probuzení?

Celý děj snímku se odehrává v interiéru nemocnice, jejíž atmosféra je stejně specifická jako vše ostatní v tomto filmu. V Kadrnkově podání je nemocnice místem tichým, soustředěným, vzdáleným od vnějšího světa. Usebraný klid narušují jen slova. Slova pronášená lékařem, sestrou, pacienty či jejich příbuznými. A ať jsou to slova povzbuzující či nemístně humorná, v nemocnici jakoby nenacházela své místo, nedocházela vyslyšení. Nemocnice je také místem zrušeného času. Místem, kde se vzpomínky stávají přítomností, kde se člověk vrací k tomu skutečně podstatnému. Nic jiného totiž nezbývá.

Syn v podání hvězdného zpěváka Vojtěcha Dyka a matka Zuzany Mauréry šetří gesty i mimikou. Oba herci hrají nanejvýš úsporně, vnitřně a přesto viditelně.

A stejně jako v případě Křížáčka i tentokrát Kadrnka zvolil nezvyklý (ovšem od předchozího snímku odlišný) filmový formát, který zdůrazňuje vertikalitu a diváka vede k většímu dostředivému soustředění. Vedle kamery Francouze Raphaëla O’Byrnea, spolupracovníka celosvětově ceněného filmaře Eugènea Greena, je výrazným prvkem filmu také jeho dynamická repetitivní hudba z dílny Ireny a Vojtěcha Havlových.

Zpráva o záchraně mrtvého, film sdělný už jen svým tématem nemoci a blízkosti smrti, které sice není lehké, ale zato dotýkající se nás všech, je také zastavením nad nutností oprostit se od vlastních představ o životě. Je portrétem situace, kdy musíme od opakovaně vyslovovaných proseb přejít k osvobozujícímu “buď vůle tvá” a přijmout i skutečnost smrti. Protože jedině tak se nám otevřou dveře vzkříšení.

Lukáš Jirsa
dramaturg TV Noe a filmový publicista

Text vyšel v Katolickém týdeníku.