Víra bylo to slovo, které jsme hledali v režisérových dílech či svědectvích a našli jsme jej teprve nedávno díky jeho synovi. Především díky nově objeveným archivním osobním dokumentům můžeme nyní říct, že duchovní portrét Andreje Tarkovského (1932–1986) je konečně kompletní. Leccos jsme již tušili například díky jiným svědectvím a příspěvkům Vladimíra Suchánka, filmového vědce, který se dlouhodobě zabývá spiritualitou v kinematografii.

Vánoční čas roku 2020 byl na různých místech Evropy ozdoben životopisným dokumentem o duchovnosti jednoho z nejvýznamnějších ruských režisérů Film jako modlitba (Andrey Tarkovsky: A Cinema Prayer, 2019), který natočil jeho syn Andrej Andrejevič Tarkovskij (*1970). Toto 97minutové dílo z koprodukce Rusko/Itálie/Švédsko nebylo v ČR uvedeno, nemá tedy ani oficiální český název. Kdo mohl, viděl tento dokument na 76. ročníku MFF v Benátkách v roce 2019 nebo ve filmové distribuci ve Švédsku od 13. 11. 2020 či v online distribuci. Těžko říci, jestli v tom český divák může vidět příznačnost či přízračnost provincie místního kulturního prostředí, nebo se pouze jedná o obecně kulturní výzvu typickou pro život a dílo Andreje Tarkovského: je třeba se vydat na cestu a pečlivě hledat. Dokument nebyl v českém prostoru zcela opomenut, rozhovor Ivy Přivřelové s Andrejem Andrejevičem Tarkovským o tomto díle byl zveřejněn ve Filmu a době. Některé úryvky z dokumentu Film jako modlitba byly přeloženy a seskupeny do témat Janem Křipačem a publikovány tamtéž.

Kalendářně minulý rok 29. prosince uplynulo 35 let od úmrtí a letos 4. dubna uplyne 90 let od narození Andreje Tarkovského. Dokument jeho syna z roku 2019, ve kterém filmař hovoří pouze svými slovy z dobových nahrávek, umožnil jeho příznivcům zahlédnout v jasném světle klíčový svorník v „katedrále“ filmařova díla, kterým je víra. Film jako modlitba je významným svědectvím právě proto, že jednoznačně a explicitně klade víru ruského filmaře na výsadní místo v jeho životě. Skutečný umělec podle Tarkovského je básníkem a básník nemůže být nevěřící. Kultura nemůže existovat bez víry a autor sám se vyznává ze svého obrácení, kdy se stal věřícím. Absence víry je pro něj hlavní příčinou krize kultury a vykořeněnosti lidských bytostí. Duchovnost začíná podle Tarkovského tím, že si člověk položí jednoduchou otázku o smyslu života, kdo jsme, odkud přicházíme a kam jdeme. Pouze člověk, který si tuto otázku položil a snažil se na ni odpovědět, se vydal na duchovní stezku. Takový člověk se stává skutečným umělcem a básníkem, který tvoří nesobecká díla a jehož role je pro společnost zásadní. Umění je svědomím lidstva a smyslem umění je modlitba. Těžko podle Tarkovského nazývat Tolstého, Leonarda či Bacha pouze spisovatelem, malířem či hudebníkem, protože jejich dílo je ve své podstatě básnické, nevysvětlitelné a zázračné. Pro autora je největším zázrakem sám Bůh a největší básní je Apokalypsa v Bibli. Příroda jako celek nesmí být též opomíjena. Pouze v přírodě a ve spojení s přírodou člověk může nalézt pravdu. Smyslem života je pro Tarkovského duchovní zrání a obroda člověka a přitakání dobru, Bohu.

Film jako modlitba je významný též tím, že volí velmi precizní a technicky dokonalou obrazovou a zvukovou formu aktualizace myšlenek a filosofie filmového umělce. Dokument nás přenáší zpět na místa spjatá Tarkovského životem a dílem jak v dobových záběrech, tak v současných expozicích. Filmové prostřihy uvádí dosud nezveřejněné dobové fotky a filmové záběry, deníkové zápisky autora i básně filmařova otce a významného ruského básníka Arsenije Tarkovského, které čte on sám. Film jako modlitba je pojatý jako zvukově-obrazová esej o hledání smyslu umění, života a existence člověka. Velmi cenným faktem celého počinu autorova syna se zdá být, že přestože dokument respektuje svými kapitolami chronologii Tarkovského života i filmografie, hlavní pozornost se odkloňuje od Tarkovského filmaře k Tarkovskému mysliteli a filosofovi, který svým významem nijak nezaostal za uměleckou hodnotou jeho filmové produkce.

Přestože byl upozaďován, a nakonec i pronásledován sovětským režimem, Tarkovskij si byl plně vědom všech omezení života na Západě pro ruského člověka a nikdy se od své ruské domoviny ve své podstatě neoddělil. V Rusku spatřoval naději na lepší život a na duchovní obrodu. Za jedinou skutečnou svobodu umělce považoval tu vnitřní a veškeré vnější překážky a omezení neuznával. Ve své divadelní praxi často uváděl příklad Hamleta. Hrdiny, který se odváží vystoupit ze svého pohodlí a platonismu filosofa a přejít do role „muže činu“, který se obětuje pro druhé a snaží se narovnat dobu „vykloubenou z kloubů“.

Pokud bychom se mohli odvážit nějak shrnout životní krédo Andreje Tarkovského, zřejmě bychom mohli uvést těchto pár vět, které autorův život a dílo do značné míry vystihují. Můžeme se jen dohadovat, co vše intelektuálně prožil a existenciálně zažil člověk, který k takovým životním pravdám došel:

Krása je symbolem pravdy.

Svoboda je oběť ve jménu lásky.

Víra je poznání skrze lásku.

Smyslem umění je modlitba.

Mohli bychom velmi dlouho rozebírat Tarkovského filmy a co všechno mohou znamenat, nicméně autor, kdyby žil, by se této snaze zřejmě vysmál, protože považoval umělecké dílo za nevysvětlitelné a za jistou formu zázraku, za symbol, který nelze beze zbytku racionálně uchopit. Možná by nám i připomněl, jak je pro člověka důležité dělat nepraktické a iracionální kroky dosvědčující naši nepodřízenost; jak je v každém z nás velká síla a schopnost přitakat svobodě, lásce a morálním a duchovním hodnotám.

Tomáš Matras
literární kritik a překladatel

Text byl napsán pro Přítomnost.cz.
Děkujeme redakci za laskavé poskytnutí článku.