Americký režisér Terrence Malick přichází s výjimečnou dokumentární esejí o vzniku, vývoji i zániku vesmíru. Filmy Terrence Malicka, jednoho z nejpozoruhodnějších filmařů současnosti, nejsou pro každého.

Naposledy byl z jeho filmografie v českých kinech k vidění Strom života (2011), který se setkal s nadšeným přijetím i zásadním nepochopením. Strom života je uměleckou odpovědí na Knihu Jób a je po všech stránkách, ostatně stejně jako všechny další snímky tohoto vystudovaného filozofa a překladatele díla Martina Heideggera, dílem směřujícím k duchovní podstatě člověka. Malick Strom života - své dosavadní opus magnum - natočil způsobem, který je pro široké publikum těžko stravitelný. Zcela se totiž vymyká zažitým představám o tom, jak má vypadat dramatický film s hollywoodskými hvězdami v hlavních rolích. Strom života je velkým lyrizujícím a v mnohém abstraktním dramatem o hledání Boha. A na to se mnohým těžko dívá.

Cesta času, která k nám doputovala přesně rok po své loňské premiéře na festivalu v Benátkách, je Stromu života v mnohých ohledech podobná. Jen je zde namísto velkých a krásných hollywoodských hvězd k vidění velký, krásný a tajuplný vesmír. Jeho zrod, vývoj i budoucí pravděpodobný zánik, to vše je v tomto dokumentárním snímku zobrazeno s překvapivou věrností současným vědeckým teoriím. Ostatně, na jeho vzniku se podílely přední světové vědecké instituce a hlavním odborným garantem filmu se stal biolog z Harvardovy univerzity  Andrew Knoll, který se dlouhodobě zabývá výzkumem raného vývoje života.

Přestože se výroby Cesty času účastnila řada vědeckých kapacit, rozhodně nejde o naučný dokument pro školní skupiny či amatérské zájemce o astronomii. Cesta času je především krásnou duchovní básní, která nezůstává pouze u vizuálně strhujících obrazů vývoje vesmíru a života na planetě Zemi. Malick totiž opulentní hostinu rodících se hvězd, probublávajícího magmatu či reje prvotních organismů doprovodil filozofujícím komentářem jdoucím k podstatě veškerého lidského tázání. Zastřený a trochu posmutnělý hlas herečky Cate Blanchette se za nás za všechny ptá po smyslu utrpení, po původu lásky i po smyslu celého našeho bytí. Navíc, Malick stejně jako ve Stromu života dává na roveň život vesmíru a život každého, i toho nejzuboženějšího člověka – trpícího a po lásce neustále toužícího jedince. Dokonalé obrazy vývoje vesmíru jsou systematicky prokládány nekvalitními, snad na videokameru natočenými záběry z nejrůznějších koutů planety. Vidíme bezdomovce na ulicích, staré nemocné lidi, africké utečenecké tábory, ale i náboženské obřady, tradiční zvyky či prosté projevy lásky a radosti.

Cesta času v Malickově mysli zrála přes 30 let – a nejspíš je dobře, že světlo světa nakonec spatřila až nyní. Ještě před několika lety totiž nebylo možné předvést na filmovém plátně vývoj vesmíru, planet i počátky pozemského života (včetně mnoha prapodivných vodních i pozemských živočichů) s takovou přesností a vizuální přitažlivostí, jakou nám během hodiny a půl nabízí Malickova pohlcující a poetická duchovně-vědecká pouť.

Lukáš Jirsa