Letos jsem měl vůbec poprvé možnost zúčastnit se nejen semináře o filmu a spiritualitě, ale i filmového festivalu. Musím říct, že to zdaleka překonalo moje očekávání, jak na úrovni filmové, tak lidské. Během necelých tří dnů jsem viděl 8 filmů - hrané, dokumentární, i ty, které hranici mezi nimi stírají. Byly mezi nimi filmy z Ameriky, Německa, Rakouska, Iránu, Ukrajiny, Španělska a Polska.
Co jsem si ze semináře odnesl? Dvě věci – jednak zážitek ze samotného semináře a dále konkrétní filmy, které jsem viděl.
Začnu s tou první rovinou. Na semináři jsem se naučil něco velmi důležitého o vztahu filmu a spirituality. Film je dobrý prostředek pro rozhovory o spiritualitě a o duchovním rozměru života současného člověka. Sledujeme-li politické debaty, můžeme nabýt dojmu, že si nikdo navzájem nenaslouchá, často slyšíme pouze sled monologů vedle sebe. Náš seminář byl naopak školou naslouchání, pokusem pochopit jeden druhého. Proč se někomu líbil, nebo nelíbil určitý film, jak ho pochopil, co v něm viděl a co mu tam chybělo. To samozřejmě neznamená, že jsme nakonec všichni souhlasili a měli vždy jediný společný názor a ani nám nešlo o to se dohodnout, jestli je film dobrý, nebo špatný (ani jsme se neshodli na tom, co znamená, že je film dobrý, nebo špatný). Místo toho jsme došli k poznání, že svět je větší než omezený pohled jednoho člověka, že jiné názory jsou zajímavé a nutí nás k tomu, abychom alespoň pro sebe byli schopní zdůvodnit vlastní interpretaci filmu.
Druhá věc je s tou první spojená. Film je otevřeným dílem, vždycky začíná in media res, uprostřed širšího příběhu, a konec je v určitém smyslu jen novým začátkem. To znamená, že každý film vybízí k mnoha výkladům. Samozřejmě, že režisér chce svým filmem něco konkrétního sdělit. Ale zároveň je ve filmu i něco, co si musíme najít jako diváci sami, co promlouvá přímo k nám a je to pro nás důležité. Vždy záleží na tom, kdo jsme, co v dané chvíli potřebujeme a co právě hledáme. Seminář byl pro mě zajímavým důkazem toho, jak je možné setkat se druhým člověkem skrze film, díky jeho interpretaci.
Schopnost naslouchat, zjistit něco nového o sobě i o druhém je základem duchovního života. V tomto smyslu je dialogická povaha semináře důkazem toho, proč lze spojit film a spiritualitu. Na jednu stranu neexistuje falešná interpretace filmu (můžeme něco špatně pochopit, neporozumět filmu, ale jinak je naše reakce na film autentická a nikdo ji nemůže diskvalifikovat). Každý pohled může něčím přispět. Na druhou stranu nemá nikdo celou pravdu. Společně se učíme a prohlubujeme naše chápání filmu i života. Vztah k Bohu je podobný. Nikdo nezná celou pravdu o Bohu, ale každý má co říct, může sdílet osobní zkušenost. Čím víc se spolu bavíme a vzájemně si nasloucháme, tím víc se přibližujeme k Bohu a naše poznání Boha je bohatší.
Druhou důležitou zkušeností na festivalu byly samozřejmě filmy, které jsem viděl. Nebudu psát recenzi na všechny, protože by muselo být nutně povrchní. Filmy nejsou podle mě dobré a špatné, spíš jsou buď užitečné, nebo ne. Vybírám proto jeden film, který pro mě byl tím nejzajímavějším a který můžu využít ve výuce.
Jedná se o dokument mladé německo-mexické režisérky Zity Erffy, To nejlepší, co můžeš udělat se svým životem (The Best Thing You Can Do With Your Life). Dokument ukazuje cestu režisérky, která se snaží pochopit, proč její bratr László vstoupil do velmi konzervativního a zároveň kontroverzního katolického řádu, Legionáři Kristovi. Dokument je osobní zpovědí režisérky, která se paradoxně přiznává, že nemá ráda, když si někdo řeší osobní problémy přes film. Řád Legionářů nemá dobrou pověst zejména díky svým skandálům (nejen těm sexuálním). Režisérka hodnotí řád rovněž negativně a cítí se zrazená, protože jí bratr slíbil, že by do tohoto řádu nikdy nevstoupil a potom to v podstatě ze dne na den udělal.
Film se zaměřuje především na život mladých Legionářů a rozhovory mezi bratrem a sestrou. Režisérce se podařilo natočit především lidskou stránku řádu Legionářů. Musím přiznat, že mi jejich pojetí katolicismu není zrovna blízké a jejich způsob života jen vhodný jen pro některé lidi. Ale rozhodně mají na tuto svoji cestu právo. Je sice pravda, že v minulosti jejich členové spáchali hrozné věci, ale to samozřejmě neznamená, že jsou takoví automaticky všichni. Film řádu jeho prohřešky neomlouvá, režisérka otevřeně nesouhlasí s bratrem v otázce role žen v katolické církvi a s přístupem k homosexualitě, který zastává. Nakonec asi ani nepochopí, proč do řádu vlastně vstoupil. Její upřímnost je skutečně chvályhodná. Mladí Legionáři působí ve filmu sympaticky, přestože jejich životní styl je na první pohled hodně zvláštní a v řádu je také stále přítomný stín zla, spojený s činy jejich zakladatele.
Režisérka Zita Erffa na 53. MFF Karlovy Vary
Myslím, že tento film vlastně ani není o Legionářích, ale o vztahu mezi sourozenci, o lásce mezi bratrem a sestrou. Režisérka potřebuje porozumět, nebo alespoň přijmout Lászlovo rozhodnutí. Učí se mít z toho radost, protože její bratr je ve svém životě evidentně šťastný. Oba sourozenci mají mnoho společných vzpomínek z dětství, které je spojují. Rozhovor, v němž László pochopí, jak bylo jeho rozhodnutí pro sestru těžké přijmout, je silný a krásný. Zita je konečně schopná říct bratrovi, že ho má strašně ráda a že přijímá jeho cestu, protože vidí, že je pro něj ta správná. Film tím nechce říct, že láska mezi sourozenci je silnější než všechno ostatní a že se musíme naučit přijmout všechno. Lászlo ve filmu působí jako docela příjemný člověk se smyslem pro humor a právě díky tomu Zita dokázala pochopit, proč je pro něj život v řádu správnou a dobrou volbou.
Dokument neukazuje věci tak, jak jsou, ale jak je vidí někdo konkrétní. To nejlepší, co můžeš udělat se svým životem nám umožňuje spatřit hloubku vztahu mezi sourozenci a kromě toho se dozvíme, co pozitivního může člověku přinést život v řádu Legionářů. A právě proto, že film dává možnost přemýšlet o vztahu mezi bratrem a sestrou, mezi člověkem a Bohem, je opravdu filmem dobrým a užitečným.
Tim Noble
