Film maďarské režisérky Ildikó Enyedi, O těle a duši (2017), je výrazným festivalovým filmem minulého roku. Z Berlinale si odnesl hned čtyři ceny, včetně Zlatého medvěda a ceny ekumenické poroty. V kategorii cizojazyčný film, byl za Maďarsko nominován na Oscara. Jestli bych měl snímek žánrově zařadit, označil bych ho za romantický film: Endre, ekonomický ředitel jatek, je postarší osamělý muž. Do oka mu padne nová inspektorka kvality, Mária, autisticky až asociálně odtažitá a výrazně mladší žena. Příběh se pak soustředí na to, jak se Endre pokouší s touto ženou navázat milostný vztah a jak se ona vyrovnává se svou potřebou po izolovanosti a fobií z doteků. Tradiční žánrové pojetí je však narušeno několika aspekty: ze všeho lze zmínit například to, že láska se rodí v neidylickém prostředí jatek nebo že ústřední dvojice se nevysvětlitelným způsobem potkává v společně sdíleném snu, ve kterém je Endre jelenem a Mária laní. Popření idyly, stejně jako absurditu, lze považovat za prvky, které žánr narušují. Tyto motivy nemají jenom ozvláštňující funkci, ale smysluplně pomáhají rozvíjet významy tělesnosti a niternosti.
Tělesnost je ve filmu akcentována v široké škále. Kromě toho, že se hlavní postavy ve snu vtělují do jelenů, je jejich fyzično zdůrazněno hendikepy: Endre má levou ruku chromou, co mu znemožňuje každodenní činnosti, či už jde o přípravu jídla nebo o oblékání. Máriina fyzičnost je zdůrazněná nepřímo, skrz psychický hendikep jakožto neustálou potřebu držet se mimo druhých lidí – fobie z doteků ostatně akcentuje přítomnost jejího těla. Naturalistický pohled na jatka může připomínat záběry z pro-veggie filmů protestujících proti masité stravě. V případě filmu O těle a duši však nejde ani tak o etický apel, jako o zdůraznění fyzičnosti živých tvorů. Vyprávění se opakovaně vrací do jídelny, ve které se Endre a Mária seznamují. Jejich první rozhovor je o jídlech a o Endreho chromé ruce. Nově přijatý zaměstnanec se animálním předváděním snaží zaujmout hned několik spolupracovnic. Další zaměstnanec, frustrovaný nevěrou své manželky, ukradne afrodisiakum určené pro dobytek. Součástí vyšetřování krádeže je pohovor s psycholožkou, která zaměstnancům klade otázky výlučně spojené se sexualitou.
Zatímco lze vysledovat spoustu motivů vážících se k tělesnosti a k vášním, v Máriině odtažitosti se zrcadlí sféra niternosti a rozumu. Se svou dokonalou pamětí dokáže jmenovat přesná data z různých období jejího života nebo jednotlivé věty z rozhovorů. Její lpění na pravidlech naznačuje, že se odmítá účastnit života v proměňujícím se světě: místo toho, aby rozvíjela sociální interakci, přechází do ideálního světa zákonů určujících, kde se smí pít kafé nebo jaké jsou normy pro množství tuku krav.
Mária je často snímaná skrz okna nebo skleněné dveře, ve kterých se odráží okolní prostředí – staví mezi sebe a svět překážky, které ji pomáhají vytvořit si bezpečný prostor. Avšak po tom, jak se dozví o sdíleném snu a začne se v ní rodit zájem o Endreho, postaví se do otevřeného okna proti slunci a nechává na své tělo bezprostředně působit teplo záře. Když poslouchá zamilovanou píseň, dotkne se reproduktorů, aby pocítila vibrace zvuku. V těchto momentech, nejde jenom o ohmatávání matérie, protože sluneční světlo nebo hudba mají rovněž a především estetickou hodnotu. Nejsou konzumovány jako jídlo, ale kontemplativně přijímány. Takovéto momenty odhalují hlubší rovinu zkušenosti, než je pouhá užitková konzumace. I když film nabízí širokou škálu tělesných motivů, jeho styl je rozhodně spíš estetizující než živočišně nespoutaný. Precizní kompozice záběrů, jemný obraz nebo citlivá hudba jsou prostředky, které se soustředí na vykreslení niternosti. Navzdory výčtu několika tělesných motivů tedy tvrdím, že jejich živočišnost díky výrazné estetizaci stylu, zůstává ve většině případů skrytá.
Ještě hlubší dimenze těla, než taktilní přístup ke světlu a zvuku, je představená před koncem filmu. Mária si pod domněním, že její vztah s Endrem nebude pokračovat, podřeže žíly. V té chvílí ji Endre zatelefonuje – hrdinka, stojící během rozhovoru ve vlastní krvi, je v napětí. Na jedné straně si teď může pod tíhou hrozby konce vlastního života uvědomit svou tělesnost, na druhé straně je v napjatém očekávání toho, jak se jejich rozhovor vyvine. Situace je vážná a absurdně komická zároveň. I když krvácející Márii jde o život, je pro ni důležitější to, co ji řekne muž, kterého miluje. Naturalisticky zobrazené krvácení může připomenout scény z jatek ze začátku filmu. Zatímco tehdy šlo především o akcentaci pouhé tělesnosti, teď krev nabývá symbolický význam bolesti lásky a hodnoty života.
I když je Endre víc soustředěn na fyzično a Mária na niterný svět, nelze pojetí těla a duše v tomto filmu vnímat dualisticky, jako dvě oddělené sféry. Endre se skrz pomalé přibližování k Márii učí vyrovnávat se svým tělem, krotit vášně. Mária naopak poznává možnosti sebe jakožto fyzicky přítomné ve světě. Tělo bez duše je animálním konzumentem, duše bez těla zas nežije ve světě. Idylické prostředí snu, zasněžený les s tůní, komplementárně prohlubuje setkání dvou zvířecích těl. Jelen a laň nejsou pouhými animálními tvory, nýbrž vtělením snících postav.
Andrej Chovanec
