Když si přečtete, o čem tenhle film je, asi se budete divit, co tu vůbec dělá. Ale nenechte se zmást tématem nebo žánrem. Jeho myšlenka totiž daleko přesahuje rámec přihlouplých komedií.

Lars je podivín. Bydlí v garáži za domem svého bratra Guse na malém městečku kdesi na severu. Nemá přátele a úspěšně hatí všechny pokusy místních obyvatel začlenit ho do komunity. Chodí jen do práce a v neděli do kostela. Jeho matka zemřela při porodu a on vyrůstal jen s otcem, který se ze ztráty ženy nikdy úplně nevzpamatoval. A to je slušný základ pro nějakou tu duševní patologii. Lars je odtažitý, málokdy se dívá lidem do očí, nikdy nikomu nepodá ruku a nepřiblíží se víc, než je nutné. A tak není divu, že jsou jeho bratr se ženou překvapení, když jim jednoho dne oznámí, že mu přijela slečna a on je prosí, jestli by ji mohli ubytovat u nich doma. Manželé nadšeně souhlasí, ale nadšení se brzy změní v šok. Jeho přítelkyní je totiž umělohmotná panna Bianca a Lars jako by tento fakt ignoroval. A tragikomedie začíná.

Gusovi a jeho ženě poví místní lékařka, že Lars trpí tzv. deziluzí a není možné mu ji vymluvit. Jedná se o druh dekompenzace, kterou něco konkrétního spustilo, a dokud se s tím Lars nevyrovná, deziluze sama nezmizí. Proto jim doporučí hrát to s ním a předstírat, že je Bianca opravdová lidská bytost. Ze začátku se tomu brání, ale protože se vlastně ani nic jiného nedá dělat, nakonec souhlasí. Oříšek bude zapojit do hry i celé město. Je tedy svolaná rada a po menší diskusi je rozhodnuto – jdou do toho všichni. A tak Bianca začne chodit do kostela, na nákupy, do kina nebo na party a Lars je samozřejmě všude s ní. Stane se mu jakýmsi prostředníkem do světa lidí, který mu byl do té doby naprosto cizí. A on se mění všem před očima – usmívá se, je galantní, otevřený, projevuje zájem o druhé a projevuje i svůj smysl pro humor. A ač vám hlava říká, že tohle je prostě podivné a nepatřičné, někde uvnitř zároveň tajete nad tou krásou. Motivem celé této absurdní záležitosti, do níž se zapojí celé město, je totiž láska.

Filmy nám lásku často předkládají jako intenzivní, dechberoucí a sobecký cit, který má sílu překonat protivenství osudu. V tomhle filmu láska překonává předsudky, přesvědčení a možná i zdravý rozum kvůli jednomu trochu divnému klukovi, který o to na první pohled vlastně ani nestojí. Přesto se celé město otočí vzhůru nohama, aby mu ukázalo, že jim na něm záleží a že jsou ochotni jít kvůli tomu i do extrému. A myslím, že když místní kazatel rozhoduje, jak se k Larsovi zachovají a používá k tomu dnes už otřepanou formulku „Co by dělal Ježíš“, dost se trefí. Nebudu prozrazovat, kam až se Lars díky Biance dostane a jak to s nimi celé dopadne a asi neřeknu moc, když povím, že konec je dobrý, protože v tomhle filmu může „dobrý“ znamenat skoro cokoliv.

Kromě základní dějové linie se film dotýká také několika témat, která nahlodávají společností nevyslovené, přesto však přesně definované hranice toho, co je a není normální a jak s tím nakládat. Lars se projevuje jako ukázkově psychicky narušený člověk a nebylo by nic jednoduššího než ho nadopovat léky, popřípadě na chvíli zavřít za zdi psychiatrické léčebny. To by se totiž ve skutečnosti skoro jistě stalo. Sama doktorka ve filmu ale poznamenává, že duševní nemoc nemusí být nutně jen špatná věc. Může být jakýmsi druhem komunikace nebo počátkem řešení problému. Stejně jako v Larsově případě, kdy je psychická odchylka prostě způsobem, jak se duše vyrovnává s problémy, na které sama nestačí, a není proto od věci, přistupovat k ní více jako výzvě nebo prosbě o pomoc než jen jako ke stigmatu, obří nálepce BLÁZEN. V 21. století se honosíme vesmírnými programy a umělou inteligencí, ale náš přístup k duševně nemocným se za posledních padesát let nehnul z místa.

Stejně tak klade film otázku společnosti, ale především církvi, jak dokáže integrovat lidi, kteří jsou odlišní. Larse mají všichni rádi – v práci i ve městě. Vnímají jeho podivínství, ale jako by pro ně nebylo překážkou. Berou ho takového, jaký je, a znovu a znovu se pokoušejí vtáhnout ho do dění, zvou ho na večírky a neberou si osobně, když vše odmítá. Respektují ho. A nevzdávají to s ním ani ve chvíli, kdy se projeví jako vyšinutý. Někdo obléká kočky do šatů, jiný přispívá na výzkum UFO a kohosi žena je kleptomanka, říká jedna z místních žen na obranu Larse. Kdo je bez viny, první hoď kamenem.

Ač je Lars a jeho vážná známost americký sekulární film, dovedně spojuje absurdní a drsný severský humor s novozákonním poselstvím lásky. A světe, div se, dohromady to opravdu funguje.

Tereza Kašparcová