Izraelská společnost je všehochuť. Sestává z lidí různého etnika i náboženského ritu, což nám je pravidelně připomínáno mediálními zprávami z Blízko východu. Liší se pouze v důrazu, který je kladen buď na rozdílnosti, ostřící břitvy tří hlavních monoteistických náboženství, nebo naopak na jejich snahu o pokojné soužití. Izraelský film Spása, odehrávající se v ulicích Jeruzaléma, přichází s připomenutím, že v každém z náboženství existují další skupiny, které se od sebe mohou diametrálně odlišovat, a že ve všech hraje zásadní roli lidský faktor.

Hlavní postava, bývalý rocker po čtyřicítce, Menachem, před patnácti lety opustil sekulární způsob života a začal praktikovat ortodoxní formu judaismu. Vychovává svoji šestiletou dceru Geulu a kromě role ovdovělého otce na plný úvazek pracuje v supermarketu s potravinami. K již tak těžkému životu nepřidává skutečnost, že Geula trpí invazivní formou rakoviny, podobně jako její zesnulá matka. Menachem potřebuje sehnat peníze na novou formu léčby, a tak se rozhodne oprášit hudební kapelu Dálková světla z dob mládí a po večerech hrát na ortodoxních svatbách, aby ze zisku zaplatil léčebné výlohy. Sekulární trojice přátel s návrhem souhlasí a rozjíždí se tak příběh, který je obrazem hledání spásy nejen jednoho života.

Ortodoxní Židé tvoří podstatnou skupinu izraelské společnosti. Jejich způsob života je specifický a to nejen kvůli důslednému dodržování halachy (židovského náboženského práva), ale i nuancím z něj vyplývajícím: způsob odívání laděn vždy do černobílé a všudypřítomný malý talit (obdélníkový kus látky s připevněnými třásněmi, který nosí židovští muži pod košilí); vztah mezi mužem a ženou, téměř neexistující před manželským sňatkem a mimo sňatek pak ve společenských vztazích přísně korigován, jazyk neustále zdůrazňující, že „Bůh je požehnán“, způsob výběru životních partnerů na základě práce dohazovačů, čtvrtí, ve které v Jeruzalémě nejčastěji bydlí, až po střety s izraelskou sekulární společností v otázkách každodenního života, až po celospolečenské otázky, jakou jsou role náboženství v sekulárním státě nebo povinnost vojenské služby v izraelské armádě. Režisérům snímku se podařilo věrohodně a nenásilně postihnout rozdílnost mezi ortodoxií a sekularismem, aniž by film působil nepochopitelně pro širokou veřejnost, a zároveň má co nabídnout i divákům, kteří se v této problematice vyznají nebo se s ní v každodenní rovině života v Izraeli na vlastní kůži setkávají (což potvrzuje i skutečnost, že film byl v létě promítán na filmovém festivalu v Jeruzalémě).  A to vše se odehrává na pozadí obecně lidské tématiky, jakou je snaha o záchranu vlastního dítěte, obnova zaprášených přátelství, zpytování vlastní spirituality, hudba a notná dávka humoru.

Film je velmi dobře nasnímán, se spoustou pozornosti věnované detailu. To je provedeno za pomocí podhledů, zaostřením na tvář jedince, nebo záběrů z atypických úhlů. Přesto film nepůsobí nijak vyumělkovaně, ani afektovaně. Ba naopak –  všechny záběry snímku, často za hudebního a textového doprovodu Menachemovy kapely, přirozeně plynou a předestírají divákovi život obyčejného jedince, který se kdysi rozhodl jít jinou cestou než jeho přátelé, ale stále je jedním z nich. Nic na tom nezmění ani odívání (kromě jiného typické nošení jarmulky, kterou ostatní členové kapely po vzoru Menachema povinně nasazují na každé svatbě a snímají mnohdy po pár doušcích alkoholu) ani víra v to, že ortodoxní způsob života je ten, jenž Bůh člověku přikázal. Menachem je postavou, která prochází vnitřním vývojem a po počáteční uniformovanosti a prkennosti v projevování vlastní emocionality ji s postupem svého příběhu vyjadřuje velmi naturalisticky. Symbolicky je to demonstrováno již v prvním záběru filmu, kdy si Menachem jde pořídit fotografii. Divák spatřuje muže, který se z prvotního úsměvu podvakrát navrátí k strnulému rigidnímu kamennému výrazu. Tvář bez výrazu je mu v symbolické rovině vyčítána sekulárními kamarády i s odkazem na jeho mluvu a neustále artikulovanou víru, že „na všem špatném je od Boha něco dobrého“. Život židovské ortodoxie mnohdy kritizovaný ze stran sekulárních za bezduché vykonávání náboženských úkonů se u Menachema ukazuje jako silně emočně nabitý. Jsme svědky oddanosti náboženským příkazům, vyvěrající z hlubokého přesvědčení a víry. To je patrné v mimice Menachemovy tváře za zpěvu písně Dej nám radost, kterou Dálková světa hrají na jedné ze svateb. Divák je svědkem zvnitřnění duševního zápasu důvěřujícího člověka, který prosí Boha o nepodmíněnou radost, navzdory všem životním okolnostem.

O filmu by se toho dalo říci mnohé. Za hlubší analýzu by jistě stál náklonnosti plný vztah Sarele, chůvy Geuly, k Menachemovi a jeho kontextualizace v rámci izraelského ortodoxního prostředí. Jde o příklad typické situace, kdy je rodinou, potažmo jedincem samotným, upozaděna láska ve snaze najít společensky lukrativnější protějšek.  Za zmínku stojí také prostor, který je ve filmu věnován symbolům a postupnému odkrývání děje. Zdařilým leitmotivem se filmem nese již zmiňovaná Menachemova fotografie;  lízátko, které Geula dostane, pak je zapomenuto v autě a nakonec zázračně objeveno před vchodem do domu, nebo, a to především, samotné jméno holčičky Geula označující spásu/vykoupení, které je zároveň i názvem filmu. Jedinec, o jehož spásu se bojovalo, se stal příčinou spásy nejen individuálních osobností, ale především vztahů čtyř lidí, jejichž láska a respekt k sobě navzájem přemostily rozpory dané jiným náboženským smýšlením. A to jsou nakonec čistě božské vlastnosti.

Monika Tintěrová
autorka je hebraistka