Někdy jde tichem říct víc, než spoustou slov. Může být předzvěstí bouře, následuje po hádce, vyjadřuje absenci podnětů k hovoru nebo je odpovědí na situace, na něž nemáme sílu reagovat. Foxtrot pracuje s tichem ve všech těchto rovinách. Oficiálně je řazen do žánru drama, ale já bych se nebála ani výrazu tragikomedie, protože obsahuje i situace, u kterých nevíte, jestli se smát nebo plakat, popřípadě přecházíte plynule z jednoho na druhé. Tragický příběh totiž staví na absurdních omylech a ironii.
Rodiče mladičkého izraelského vojáka Jonathana Feldmana se na začátku dozvídají, že jejich syn zemřel při výkonu služby. Zdá se to neuvěřitelné, protože není členem Mosadu ani jiných bojových jednotek, prostě jen tvrdne spolu s dalšími třemi vojáky kdesi v izraelské pustině na silničním checkpointu. Auto tu projede jednou za uherský rok, mladíci zkontrolují projíždějícím pasy a pak následují zase jen dlouhé hodiny nudy, ticha a absurdních her. Tohle všechno ale asi Jonathanovým rodičům hlavou neběží, prostě jen syrově, bezmyšlenkovitě a nutno říct, že docela předvídavě reagují na strašnou zprávu – matka se zhroutí a otec se uzavře do sebe. Nikdo nemluví. Atmosféra by se dala krájet a způsob snímání interiérů tomu výrazně pomáhá. Pomalé a promyšlené záběry studeného designového bytu Feldmanových, jsou něco mezi prohlídkou moderní galerie a procházkou po bojišti, jen mrtví tu neleží v loužích krve, ale tíží duše těch, co přežili.
Po pár oficialitách jako je tvorba parte a doladění detailů pohřbu se najednou ve dveřích Feldmanových objeví opět vojáci s další zprávou – Jonathan Feldman, který zemřel, nebyl jejich syn, šlo pouze o shodu jmen. Takže se vlastně nic nestalo, vyznívá ze sdělení poslů. Jenže se stalo hodně. Michael je rozlícený a vyžaduje okamžitě svého syna vidět. A vojáci mu ho slíbí přivézt druhý den. Konec prvního dějství.
Opona se opět zvedá a my se ocitáme…kdoví kde. Je tu jen poušť, kterou protíná úzká silnice, a na ní stojí stará plechová bouda, závora a vždy připravený kulomet. Všechno se tu zdá tak 50 let staré, rozvrzané a v pomalém rozkladu. Vítejte na checkpointu Foxtrot. Tady tráví své životy čtyři mladí Izraelci oblečení ve vojenském. Vše je tu nehybné – čas, kulisy i myšlenky. Pomalé a přesně mířené záběry tu sledují odlišný záměr, než v předchozím dějství, protože už nereprezentují tíseň a smutek, ale nudu a bezčasí, přesto opět vystihují nastolenou atmosféru. Představují lidi, kteří nejspíš nevidí smysl své práce, nemají příliš témat k hovoru a rutina je odnaučila vnímat svět okolo. Připomínají vězně, pro které se jediným rozptýlením stalo sledování, jak se jejich plechový domov pomaličku naklání a propadá do bublajícího bláta. Auto, kontrola, závora, klid. Auto, kontrola, závora, klid. Líně se procházející velbloud přes checkpoint, jen dokresluje absurdnost celé scény.
Nekonečnost se však zastaví ve vteřině, kdy se u strážní budky někdy uprostřed noci zastaví auto s partou bujaré mládeže. Pasy jsou zkontrolovány a auto se hodlá rozjet, ale omylem z něj vypadne plechovka. Tu ovšem jeden z vojáků vyhodnotí jako bombu, zařve na poplach a Jonathan sedící u kulometu spustí salvu přímo do pasažérů. Byly to na sebe navazující reflexy, které jejich mozky začaly zpracovávat až ve chvíli, kdy kulomet ztichne. A ty vteřiny jsou nekonečné. Už zase. Ale radikálně odlišně. Mladíci jsou za tuto událost následujícího dne pokárání, ale jelikož se ještě v noci podařilo auta zbavit, celý incident se smete ze stolu. Prostě se stalo, no. V tom je Jonathan povolán domů.
Dějství třetí. Opět se ocitáme v telavivském bytě Feldmanových. Jonathanovi rodiče jsou smutní, zírají do prázdna, trochu lacině bilancují nad svými životy a rozhodnutími a celé se to začne poněkud táhnout. Mluví o pohřbu, poctách, zkrátka vyplyne z toho, že jejich syn je mrtvý, tentokrát už doopravdy. Foxtrot je totiž tanec, kde ať uděláš krok kamkoliv, skončíš tam, kde jsi začal. Co se stalo nevíme. Jen sledujeme, jak rodiče přecházejí od výčitek k bujarému smíchu (ke kterému jim pomohla synova železná zásoba marihuany). Vysvětlení přijde až na poslední chvíli, těsně před závěrečnými titulky, u nichž se budete možná smát, ale možná taky plakat.
Ač je scénář k Foxtrotu nejspíš poměrně krátký, i v těch nemnoha větách lze vycítit několik jasných témat. Prvním je všudypřítomný vliv osudu, který se řídí pravidly ironie. I když jsou Feldamovi ateisté, něco nadpozemského očividně zasahuje do jejich života. Celé vyprávění prostupují rozličené náhody a nehody, obojí s fatálními důsledky. A sám Michael mluví o narození svého syna jako o znamení, že mu Bůh odpustil jedno jeho rozhodnutí, které stálo život jiného člověka. Protože každý potřebuje alespoň občas pocítit, že věci v jeho životě mají nějaký hlubší smysl.
Zajímavé je vidět, kdy přesně v rodině nastalo odvrácení od náboženství. Nebylo to překvapivě u Jonathanovy babičky, která si prošla Osvětimí, ale až u jejího syna Michaela. Ten ve svých 13 letech prodal velmi vzácný, po mnoha generací uchovávaný svitek Tóry, aby si za něj koupil pornočasopis. Dětská příhoda ale přerostla postupně v trauma a pocity viny se vryly do Michaelova nitra. Alespoň tak to vnímá Jonathan, který otcův legendární příběh ztvárnil ve svém komiksu, jehož tvorbou si krátí čas ve Foxtrotu. Sekularizace rodiny Feldmanových proběhla zdárně, ale s trýznivými následky.
V popisu distributora a nejen v něm je zmínka, že film je silně protiválečný. Vnímám spíše, že řeší hlavně ztrátu citlivosti a perspektivy v zemi, kde to neustále vře a násilí se stalo samozřejmou záležitostí. Nesmyslnost služby na checkpointu i zahlazení stop po omylu jsou brány jako „oběti války“, nad kterými se nikdo nepozastavuje. V boji ztrácí životy a individuální rozvoj na důležitosti. U národa, se kterým bylo většinu jeho historie zacházeno jako s podřadným, nebo dokonce jen jako s čísly na seznamu, by se dalo očekávat více lidskosti. A na to režisér a scénárista Samuel Maoz ukazuje nejvíc.
Tereza Kašparcová