Když se jedná o film s tématikou drog, je těžké vyhnout se klišé. Režiséru Van Groeningenovi se to ale podařilo. Film založil na reálném příběhu Davida a Nica Sheffových, kteří svoje zkušenosti sepsali každý ve své knize. Do popředí proto nevystupuje samotný závislý, jak jsme z podobných filmů zvyklí, ale jeho vztah s otcem i otec samotný. Bez zbytečného patosu se tu vypráví příběh o bezmezné lásce k dítěti, o dlouhodobě budovaném vztahu, který se mění v zoufalství a neschopnost pomoci milované osobě.

Ono zoufalství jistě plynulo i z toho, že bylo těžké určit, kde se stala chyba. Hlavní hrdina Nic byl jako malý po rozvodu rodičů svěřen do péče otci Davidovi, se kterým má skvělý vztah. Nežije v rozpadajícím se bytě v ponuré čtvrti, ale v krásném domě v San Franciscu, vychází dobře s otcovou novou ženou i jejich dvěma dětmi. Všechno se zdá být naprosto v pořádku. A přesto do sebe tenhle na první pohled spokojený kluk cpe všechno od marihuany po LSD. A to stále bez povšimnutí rodiny. Myslím, že každému v té chvíli začne běžet hlavou, kolik on sám toho neví o svých blízkých. Příběh Nica a jeho otce není vyprávěn chronologicky, a my postupně sledujeme útržky z různých částí jejich života a jen si můžeme domýšlet, kde se mohlo „něco“ udělat, aby příběh dopadl úplně jinak.

Celý problém závislosti vyjde najevo ve chvíli, kdy Nic přechází na tvrdší drogy a začne se měnit jeho chování i osobnost. Pak následuje několikaletý koloběh závislost-detox-abstinence-relaps. Koloběh plný nadějí, radosti, zoufalství i frustrace. Nicův otec zkusí snad všechno – zaplatí mu odvykačky, tráví s ním čas, snaží se ho pochopit, zajde za odborníkem, aby mu vysvětlil, co se děje s Nicovým tělem, když je v rauši, setká se s narkomankou, aby si vyslechl její motivace. Dokonce si sám jednou zkusí šňupnout, aby se dokázal vcítit do syna a nakonec ho posílá k matce do L.A. Ale nic nepomůže. A zlom nastává ve chvíli, kdy to Davidovi dojde. Celý film je především o vztahu, a proto se v něm hraje na emoce, ale tato scéna je pro mě prvním skutečným a silným okamžikem. Není v ní usedavý pláč ani křik, je to jedno zásadní „ne“, první, které odpoví David na synovu prosbu o pomoc. Na tomhle „ne“ se láme film, děj i postavy. Protože někdy nás naše „ne“ definují víc, než všechna naše „ano“.

Možná Nica zachránilo otcovo „ne“, možná to bylo něco úplně jiného. Sám se na skupinové terapii svěřuje, že vlastně neví, proč drogy začal brát, ale jisté je, že ony samy nikdy nebyly hlavním cílem, ale jen prostředkem, jak zaplnit prázdné místo uvnitř sebe. Ať závislosti působí jako rebelie, snaha vymanit se z průměru nebo třeba vlivu rodičů, vždycky jsou ve své podstatě  jen substitucí něčeho, co nám chybí.

Ve filmu má dominantní roli hudba. Někdy se dokonce zdá, že samotný soundtrack převyšuje děj, takže máte chvílemi pocit, že nesledujete film, ale videoklip. I v tom je ale jistý záměr, protože hudba je jedním z bodů, ve kterém se Nic a jeho táta potkávají. Je to jeden z jazyků, kterým spolu mluví, protože přátelství - a zvláště ta mužská - nejsou často o přívalech slov, ale v tom nevysloveném, sdíleném prostoru mezi nimi. Jednou z nejradostnějších scén je chvíle, kdy spolu David a asi dvanáctiletý Nic jedou autem, mají na plné pecky puštěnou Nirvanu a křičí její texty z plných plic. Čiré štěstí.

Beautiful Boy není film pro obdivovatele Trainspottingu nebo Requiemu za sen, spíše svou poetičností připomíná australský snímek Candy. Není ale ani uslzeným cukrkandlovým slaďákem pro pubertální obdivovatelky Timothée Chalameta. Není totiž především o drogách ani jejich uživateli, je o vztahu, a tomu odpovídá celkové pomalé tempo vyprávění, mírně snová kamera i místy hodně ambientní soundtrack.

Tereza Kašparcová