Jak namalovat ptáka
Motto
Pták, který mizí
zjevuje se v jasu, v nejbělejším
jasu. Pták.
Mávne jednou, vzlétne. Mávne znovu,
Zmizí.
Mávne potřetí a znovu je tady.
Usedne. A pak zas není. Mávnutím zmizel
v bílém prostoru.
Takový je můj důvěrný pták, který zaplňuje
nebe mého dvora. Zaplňuje? Vidíte jak …
Ale já zůstávám na místě a pozoruji ho
Fascinován tím, jak se zjevuje, fascinován tím,
jak se ztrácí.
Henri Michaux
Úvod
V hlavní roli Tvorba podle vzoru viděti duchem (in spirare).
Je těžko definovatelné a pravděpodobně nepopsatelné objasnit, jak se rodí myšlenka vytvořit umělecké dílo. Sdělit to, co považuji za zcela nutné ke sdělení. Otevřít vrátka imaginárního světa tvorby, tak pragmatického, tak neuchopitelného, tak mystického. Jako světelný vzlyk, rodící se na základě nepostižitelných třpytů inspirace. Co však je zřejmé a neoddiskutovatelné je, že tato zřídla jsou v lásce. Té, která vznikne z ničeho, jako záblesk neviditelné podstaty z nikdy nepoznaného odněkud a přiletí jako prchavá zář někam, aby rozsvítila i ta nejskrytější zákoutí srdce a mimovědomí. A zadá kvalitu skrze sebe, jako dogma, protože jedinou potřebou vzniku tohoto vzletu je nezbytnost projevit lásku. Je to nevyhnutelnost bytí. Jsem hluboce přesvědčen, že bez tohoto axiomu nelze umělecké dílo ani koncipovat, natož vytvořit.
Odborná i populární literatura se poměrně často věnuje portrétům význačných osobností, více či méně zdařile. Ale o jejich skutečném tvůrčím bytí se toho zpravidla nedozvíme skoro nic. Jistě, najdou se i výjimky, a není jich málo, jen namátkou: Akira Kurosawa a jeho filmy (Luboš Ptáček), Sam Peckinpah a jeho filmy (Zdeněk Hudec), Jan Němec I-II (Jan Bernard) Sníh na trávě I-II (Jurij Norštejn), Hledání smyslu – filmy, myšlenky a reflexe (Petr Weigl), a mohl bych jmenovat i další. Ovšem, co se týče komplexnosti souvislostí, a to doslova ve všech aspektech a chvění onoho tajemného doteku tvorby, je monografie Petra Gajdošíka František Vláčil – život a dílo, těžko s něčím srovnatelná.
Rozvržení
Rem tene, verba sequentur – drž se věcí, slova přijdou sama.
Přesně tak, jak je v názvu knihy uvedeno „František Vláčil – život a dílo“, je koncipován i text knihy. Život a dílo jako nerozdělitelná souvislost bytí umělce.
Celá monografie je rozvržena tím nejjednodušším způsobem, chronologicky, od počátku života i tvorby až po konec. Dělení je po určitých, velmi přesně definovaných časových úsecích a tyto úseky jsou dále rozděleny na kapitoly týkající se konkrétního úseku Vláčilova života a tvůrčí činnosti, a ten je dále rozdělen na tvorbu jednotlivých filmů. Mohlo se to udělat jinak, samozřejmě, ale po přečtení celé monografie je zřejmé, že Gajdošík se rozhodl jít tou nejnáročnější a nejdůslednější cestou. Chtěl se dostat dovnitř samého procesu tvůrčí činnosti, až pod kůži onoho proslulého básnění obrazem Františka Vláčila. Nevynechat nic, co mělo na výslednou podobu konečného tvaru filmu nějaký, byť sebemenší nebo odtažitý vliv. V tomto velmi nesnadném pozitivistickém, hledačském procesu, vystupuje na povrch neuvěřitelně pracná, pečlivá až maximalistická rešerše pramenů a dokumentů, včetně orální dokumentace jeho spolupracovníků. A pravděpodobně tato autorská „maximalistická umanutost“ uvedla v činnost jakýsi skrytý systém, díky kterému se dostává až pod povrch věcí. Až za okraj sdělitelného, do situace, kdy slova nevymyslíš, neuchopíš, pokud nepřijdou sama. Ovšem na to musí být sám autor monografie dokonale připraven. Protože na zachycení takto přilétajících slov-ptáků je nutno mít nejen zkušenost a vědění, ale zejména vlastní intuicí upletené sítě vnitřních souvislostí. Jinak …. ptáci zmizí právě tak v mžiku, jako se v přeludu mihli před naším vnitřním zrakem.
Koncepce (souvislosti)
Struktura jednotlivých období a jejich sumarizace. Viam sapientiae.
Každé období, každá kapitola, každá jednotlivá část má stejnou koncepční strukturu. Od samého počátku vzniku myšlenky na konkrétní téma, scénáristické přípravy, práce nad scénářem, schvalovací procesy, výběr lokalit, herců, nekonečné změny, improvizace, průběh natáčení, dokončovací práce, zvuk, hudba, až po konečné schvalování, posudky, předělávky, kritické ohlasy v tisku, recenze, studie, distribuce, festivaly, zahraniční distribuce … to všechno protkané vlastním životem, konkrétní společenskou situací, děním v kinematografii v daném období a profesními peripetiemi.
Toto vše je utkané do jednolitého obrazu tvůrčí práce jako perský koberec intelektuální a duchovní činnosti, jejímž výsledkem je dotyk krásy, autentické umělecké dílo.
Zkusme se podívat na několik málo příkladů: díky analýze obrazu u filmu „Tepelná revoluce“ (str.29-29), lze dospět k poznání, jak se výtvarné myšlení u Vláčila začalo projevovat už v jeho nejrannější tvorbě, kde autor upozorňuje, jak silně je Vláčil ovlivněn Dzigou Vertovem.
Pečlivě odkrývá mnohovrstevnaté, někdy až neuvěřitelné peripetie od záměru až po výsledný tvar filmu. To ukazuje na samé základy umělecké tvorby – vychází ze dvou pramenů: důsledné intelektuální, organizační i improvizační práce, a na straně druhé, čistě intuitivní, tvůrčí hledačskou rovinu tvorby. Díky trpělivě odkrývaným souvislostem v tomto textu lze v tvorbě Vláčila viditelně rozpoznat, jak přistupoval a otevíral básnické schopnosti a možnosti filmového obrazu skutečně od samého počátku své tvorby (str. 40-41, filmy „Vzpomínka“, „Den čsl. Letectva – Modrý den“ a „Skleněná oblaka“, str. 42.). Právě u filmu „Skleněná oblaka“ je to velmi patrné. Křehký popis děje i jeho souvislostí, mimořádná pozornost významu kamery a obrazu vůbec jako základnímu vyjadřovacímu prostředku u Vláčila (str. 58) a to vše propojené s dobovými recenzemi, komentovanými analýzami těchto recenzí i skromnou, přirozenou a zejména poučenou interpretací. Petr Gajdošík v tomto komentovaném propojování souvislosti dochází až na samý kraj, mnohdy až za tento kraj čistě odborného pozitivizmu a vtiskává, do jisté míry, textu vysokou úroveň vyprávění, přecházejícího někdy až v odkrývání mýtického obrazu lidství uvnitř příběhu o člověku.
Vnímání souvislostí tvorby Františka Vláčila napomáhají i rozsáhlé pasáže věnující se organizačním a restrukturalizačním procesům, odehrávajícím se ve Filmovém studiu Barrandov v období, kdy tam Vláčil působil. Tyto společenské a více méně i politické vhledy vytvářejí až překvapivou paradoxní plasticitu, ve které jeho tvorba existuje jako celistvá součást tohoto dění, i když ve výsledku se mu zcela vymyká. A pak, především, rozsáhle komentované, a do těchto souvislostí vřazené posudky, recenze a články věnované jednotlivým filmům.
Je pozoruhodně, jak Gajdošík, tím, že neustále prolíná do sebe množství tématických vrstev (jak jsem zmiňoval výše) dosahuje v odborné monografii neobyčejné čtivosti, místy až náruživé vzrušivosti. Ano, tvorba sama o sobě je nanejvýše strhujícím dobrodružstvím. Je vstoupením na cestu, kdy sám tvůrce netuší, kam jej taková cesta dovede.
Každá část tvůrčího období končí zasvěceným shrnutím a rozborem důležitosti a role této etapy pro Vláčila. A další, zcela konkrétní historická a tvůrčí etapa jeho života, je otevřena jako přímý následek předchozí tvůrčí a životní etapy. A současně jako naprosto svébytné a originální období, mající svůj individuální počátek, průběh i závěr. Se všemi souvislostmi z toho vyplývajícími, v šíři i hloubce dějin společnosti, člověka a jeho vkladu do tohoto času bytí.
Gajdošík završuje tuto udivující celostnost textu spirituálně duchovními úvahami k některým filmům. Připomíná tyto interpretace u několika autorů a poučeně komentuje jejich odborné studie na toto téma. Na české poměry tak nebývale prohlubuje vhled do vnitřní struktury uměleckého díla (např. viz „Holubice“ str.108-109). S tím jsou spojeny také poměrně rozsáhlé úvahy a komentáře věnované hudbě a jejímu propojení s charakterem scény, ale především s významem vnitřním, chcete-li „duchovním“ (například u filmu „Marketa Lazarová, str. 210-212) kde je hudbě a její koncepci věnována opravdu mimořádná pozornost.
Tímto kompaktním propojením, až prolnutím bytostných rovin tvorby, dosahuje Gajdošík velmi intenzivního pocitu souvislostí života tvůrce, metody jeho tvoření a výsledků v uměleckých dílech. Čtenář tím získává dojem, že komplexnost uměleckého obrazu „jaksi“ vyplývá sama ze sebe, nejen z organizačního nastavení výrobního procesu filmu, ale zejména z vizionářské pozice, přehledu a vzdělanosti tvůrce, který nejen, že je schopen takto přemýšlet, najít k této vizi cestu, ale především je schopen svou vizi vyjevit a sdělit! I když je to cesta nanejvýše křivolaká, protkaná překvapivými peripetiemi a krví, potem i slzami bytí. Skrze své srdce, intuici a intelekt, jsme postupně vtahováni do síly lásky k filmu, jak u autora monografie, tak, a to zejména, u Vláčila samotného.
Íkare, Íkare, kde jsi? A v kterém tě směru mám hledat … ?[1]
Stále stejně, stále dokola, ovšem stále výš a výš …
Tisíce pramenů vtečou do moře mohutnou řekou …
Toto neustálé opakování, ten neměnný stereotyp práce, uzavřený kruh, který se opakuje při výrobě každého filmu, se díky Gajdošíkově přístupu k textu samotnému, jeho citlivému komentovanému svědectví tvorby, proměňuje z odborné monografie doslova ve velký až monumentální román o tvůrčím bytí člověka a lidech kolem něj. Velké dobrodružství jednoho tvůrčího života. A to dobrodružství natolik strhujícímu, že čtenář, který se zajímá o film, má pocit, že vnořil dlaně do tichých vod tisíců neviditelných pramenů, skrytých v zadumaných hlubinách lesních mýtin a jako Argonaut plave volným tokem proudy mnohými, do kterých se vlévají další prameny a potůčky a říčky, až je stržen obrovskou vlnou povodně života a ocitne se v hutné řece, plné utržených trav, kmenů, vířící spodními proudy a ve svém splynutí s mořem věčnosti se ocitá na horizontu, kde se propojuje země s nebem. Gajdošík, jakoby mimoděk, mezi řádky, otevírá velmi naléhavou otázku, zda-li lze umělecké dílo vůbec objektivně pochopit a zhodnotit, protože skutečné umělecké dílo je natolik mnohovrstevnatá jsoucnost, jako celý vesmír. Vesmír obyčejně neobyčejného, hluboce vnitřního, ale současně nepoznatelného života skutečně tvůrčího umělce, jenž prochází z jedné strany uličkou hanby, kde se jej všichni snaží potupit, zranit, změnit, dehonestovat, kde jeho tváři chtějí vtisknout svou tvář a jeho myšlení své myšlení. A ze strany druhé je to cesta, na které potkává bytosti, které jej podpírají, pomáhají a odkrývají jeho skutečnou podobu, protože ji poznávají, chválí a omývají od těch nepravých, zanesených naházenou závistí a špínou nepochopení, hloupostí a strachu.
Je to cesta pádů a vzletů do výšin, kde vosk křídel umělých taje, ale vrostlost křídel pravých povznáší výše a výše.
Suma
Pírko ptáka váží tolik, kolik erupce sopky.
A co teď, když příběh skončí, když poslední slovo uzavře mýtus o zrození, bytí a vzletu člověku. Gajdošík výrazně pootevřel tajemství tvorby, ukázal jak Vláčil celým svým dílem zobrazil uvědomění si nepoznatelnosti tajemství života a smrti.[2] Važme slova na citlivých vahách budoucího času. Co dodat. Nezbývá než zopakovat slova pravdivosti vlastního srdce, slova doktora Meluzína:
Něčeho jsem se dotknul a nevím čeho.[3]
*
Nejdřív namalovat klec
s otevřenými dvířky.
Pak namalovat
něco hezounkého,
něco prostinkého,
něco krásného,
něco vhodného...
Pro ptáka.
Opřít potom plátno o strom
v zahradě,
v háji
nebo v lese.
Schovat se za strom
beze slova,
bez pohnutí...
Někdy přijde pták brzo,
ale může si dát na čas
po dlouhá léta,
než se odhodlá.
Nedat se odradit,
čekat.
Čekat, je-li třeba, léta.
Přičemž rychlost nebo pomalost
příchodu ptáka není v žádném poměru
ke kvalitě obrazu.
Když přiletí pták,
přiletí-li,
zachovat nejhlubší ticho.
Čekat až pták vstoupí do klece
a když tam vstoupí,
tichounce zavřít štětcem dvířka.
Pak
smazat všechny příčky klece,
jednu po druhé, ať nezůstane ani jediná
a dávat pozor abyste se nedotkli
žádného ptačího pírka.
Udělat potom obraz stromu
a vybrat tam nejhezčí větev.
Pro ptáka.
Namalovat i zeleň listů a svěžest větru,
sluneční pyl,
bzučení hmyzu v trávě za letního parna
a čekat pak až se pták rozhodne zpívat.
Když pták nezpívá,
je to špatné znamení,
ale zpívá-li, je to dobré znamení.
Znamení, že můžete obraz podepsat.
Tehdy vytrhnete zlehýnka a něžně
ptákovi jedno pírko
a napíšete své jméno do rohu obrazu.
Jak namalovat ptáka, Jacques Prévert
[1] Publius Ovidius Naso. Proměny. Praha: Svoboda 1974, str.220.
[2] Gajdošík, Petr. František Vláčil, život a dílo. Camera obscura, Příbram, Svatá Hora 2018. str. 425.
[3] Vláčil, František. Dým bramborové natě. ČSSR 1977.
Doc. Vladimír Suchánek
Záznam přednášek Vladimíra Suchánka o filmech Františka Vláčila najdete v sekci Videopřednášky
Petr Gajdošík
František Vláčil
Život a dílo
Camera obscura. Příbram, Svatá Hora 2018.
ISBN 978-80-903678-9-0
875 s.
(1. vydání)
