Rozhovor s Lukášem Jirsou o spiritualitě ve filmu (audio, 55:31)

Kateřina Rózsová v pořadu Mezi slovy (Rádio Proglas) probrala v hodinovém rozhovoru s Lukášem Jirsou hned několik témat. Od předávání Oscarů, přes festival v Cannes, až po definici spirituálního filmu a jeho potenciálu proměnit diváka. Řeč byla také o ekumenických porotách, semináři o spiritualitě ve filmu na festivalu v Karlových Varech a dalších aktivitách, kterým se Lukáš v této oblasti věnuje. Kromě toho se v rozhovoru dozvíte o mnoha pozoruhodných filmech.

Krátké shrnutí rozhovoru:

První otázka se týkala legendární filmové ceny Oscar, jejíž předávání funguje přes 90 let. Podle Lukáše tuto cenu zpravidla vyhrávají zejména filmy s konzervativním poselstvím určené pro masové publikum. Pozitivně Lukáš hodnotí větší otevřenost Oscarů vůči zahraniční kinematografii. Cizojazyčné filmy se postupně dostávají do boje i v hlavní kategorii "nejlepší film", jako tomu bylo v případě snímku Roma, za nímž stojí mexický režisér Aflonso Cuarón. V nominacích se ale občas objeví i filmy s duchovní tématikou. Nejslavnějším příkladem je Ben Hur, který získal historicky nejvíc Oscarů. V minulém roce byl zase nominován odvážný snímek Paula Schradera Zoufalství a naděje na téma duchovní krize protestantského kněze, prolínající se s enviromenální krizí planety. 

V dalším bloku rozhovoru Lukáš vymezil rozdíly mezi náboženským, duchovním a spirituálním filmem. Vycházel přitom z teorie Jaromíra Blažejovského (Spiritualita ve filmu) – do náboženských filmů řadí snímky, tématizující náboženská témata (adaptace evangelií, životy svatých, apod.). Duchovní filmy zase obsahují konktrétní duchovní poselství, například Zapomenuté světlo Vladimíra Michálka. U třetí kategorie "spirituální film" není vůbec důležité o čem film vypráví. Podstatné je především to, jak je film natočen, jakým způsobem k divákovi promlouvá. Za nejslavnějšího zástupce tohoto proudu považujeme Andreje Tarkovského. Jeho filmy svým stylem předávají duchovní obsah, nebo spíše pocit a zvláštní atmosféru. Tento typ filmu zprostředková divákovi vhled do vlastního života, který může být proměňující.

 Spirituální filmy nás podobně jako modlitba, filozofická tázání, či životní krize dokážou vytrhnout z všednosti a nutí nás podívat se na svět a svůj život z nadhledu

Lukáš Jirsa v rozhovoru dále vysvětluje postupy spirituálního flmu na příkladu snímku Zoufalství a naděje. Režisér v něm pracuje jinak s časem, volí pomalé záběry, které mohou na první pohled působit nudně a pokud jsou diváci zvyklí na televizní tvorbu, bude pro ně sledování tohoto filimu možná náročné. Divák potřebuje do spirituálních filmů uvést, aby se správně naladil a dokázal film přijmout. Spirituální filmy očekávají od diváka, že si je sám dotvoří ve svém nitru, nejde jim jen o zábavu. Když se ale divák naučí na tyto hluboké filmy dívat, získá odměnu – silný prožitek, srovnatelný s velikonoční vigilií. Ta člověka taky nějak odměňuje a proměňuje. Proto například jezuita Petr Vacík využívá filmy pro duchovní cvičení. V kolínském klášteře už po mnoho let vede diváky ke ztišení a rozjímání nad filmy, které je vedou k sestoupení do sebe a poznávání Boha.

 Stav českého filmu souvisí i s duchovním (ne)zakotvením našich tvůrců

Lukáš Jirsa je přesvědčen, že filmy odhalují duchovní zakotvení svých tvůrců a to, jak moc byli ochotni pracovat na svém duchovním, duševním, filozofickém a etickém rozvoji. Většina českých tvůrců v tomto ohledu zaostává, takže se už dlouho tuzemská tvorba nemůže srovnávat s evropskou nebo světovou produkcí. Tvůrcům chybí duchovní zázemí, nějaká pevná vazba, na níž by stavěli. Spirituání filmy, které nejvíce oslovují, jsou mnohdy natočeny lidmi, kteří se vůbec nepočítají mezi křesťany a k církvi mají zdrženlivý vztah. Dobrým příkladem je třeba francouzský film O bozích a lidech, kde se potkali na place jak agnostici, tak věřící lidé v čele se slavným katolickým hercem Michaelem Lonsdalem. Dalším skvělým příkladem je film Modlitba, který zve k přemýšlení o víře a Bohu, ač jeho režisér není věřící. Téma víry jej ale silně přitahuje a jeho film je poctivým tázáním na ty nejtěžší otázky.

Lukáš dále hovořil o různých filozofických koncepcích, které studoval v rámci své dizertace a hledal jejich paralely ve filmové tvorbě. Bratři Dardennové podle něj zcela vědomě pracují s koncepcí francouzského filozofa Emmanuela Levinase. Jejich filmy můžeme označit za křesťanské, ale oni sami by to o nich neřekli. Tímto způsobem Lukáš pracoval s filmem i na pražské VOŠ publicistiky, kde vyučoval a svůj přístup v současnosti rozvíjí na veřejných projekcích v Městské knihovně Praha, v rámci cyklu "Film a spiritualita". Každý měsíc se promítá snímek, který téměř nikdy není náboženský, ale vždy vybízí k přemýšlení. Lukáš také představil seminář o spiritualitě ve filmu, který probíhá každý rok v rámci Karlovarského filmového festivalu.

Poté byla řeč o Krzysztofu Zanussim, který letos v červnu oslaví 80. narozeniny a TV Noe s ním připravila rozhovor a promítne 3 jeho filmy.

Závěr rozhovoru patřil zhodnocení současné filmové produkce. Lukáš to vidí nadějně – kvalitní hluboké filmy se točí stále. Každý týden jde do kin alespoň jeden snímek, který stojí za vidění. Jenom o těchto kvalitních filmech možná nevíme. I proto funguje na velkých festivalech ekumenická porota, upozorňujícíc na hodnotné filmy, které by možná jinak zapadly. Členy ekumenických porot jsou lidé, kteří stojí jednou nohou v církvi a druhou ve filmu (filmoví tvůrci, novináři, ale i řeholníci).

Posledním tématem rozhovoru byla kritéria dobrého filmu. V Lukášově pojetí znamená dobrý film ten, který dokáže divákovi otevřít nový pohled na svět. Měl by s ním zatřást, zůstat dlouho v něm a idelně přinést do jeho života proměnu.

Záznam pořadu je převzatý ze stránek Rádia Proglas:
https://www.proglas.cz/program/detail-poradu/2019-05-16-09-00-00/