Edgar Morin, francouzský intelektuál, jemuž ke 100. narozeninám gratuloval i papež František, u nás není příliš známý. A přitom je jeho rozsáhlé dílo věnující se kromě dalšího i proměňující se etice v současném globalizovaném světě tolik potřebné. Morinovy texty jsou plné paradoxů, vždy si udržují čtivost a přístupnost, vedou k promýšlení komplexity současného světa. Jeho Seven complex lessons in education for the future (UNESCO 1999) by se lehce mohlo stát základní učebnicí etiky 21. století nejen pro střední školy ale vlastně pro každého obyvatele naší planetární civilizace.
V červnu 2017 jsem měl možnost se s Edgarem Morinem setkat v jeho pařížské kanceláři, kde jsme také natočili následující rozhovor. Pro mne osobně je Edgar Morin jedním ze zásadních myslitelů 20. století. Během sta let svého života prožil neuvěřitelné osobní i dějinné zlomy a jeho jméno najdeme i ve všech učebnicích dějin filmu. Společně s etnologem Jeanem Rouchem se totiž podílel na průkopnickém dokumentárním snímku Kronika jednoho léta (1961), v němž zachytili život v Paříži na počátku šedesátých let. K myšlení o filmu Morin přispěl i teoretickým spisem Le cinéma et l’homme imaginaire (1956). Těžiště jeho přínosu nicméně spatřuji v jeho promýšlení současné komplexity naší současné civilizace.
Pamatuji se, že jsem se ho v závěru našeho setkání zeptal, zda někdy byl v Praze. S nepředstíranou samozřejmostí konstatoval, že Československo poprvé navštívil v druhé polovině 40. let a že má v Praze dobrého přítele Antonína J. Liehma (1924–2020), kterého mám od něj pozdravovat. Když jsem odvětil, že pan Liehm je shodou okolností dědeček mých kamarádek, vzal to jako samozřejmost: “No tak vidíte, tak vy znáte celou jeho rodinu. Tak je pozdravujte všechny."
Svět není odsouzen ke katastrofě
Pravá civilizace vychází z kosmopolitní společnosti, říká trochu provokativně Edgar Morin, francouzský filosof a sociolog s velmi širokým záběrem a interdisciplinárním přístupem k současným problémům.
Pane Morine, je vám 97 let, většinu života jste žil ve 20. století, teď máme století jednadvacáté: v jakém světě žijeme dnes v porovnání se světem, ve kterém jste žil?
Svět, ve kterém jsem žil, se několikrát proměnil. Naplno jsem vnímal, když došlo k velké geopolitické proměně po druhé světové válce, která kompletně převrátila a proměnila mapu světa. Zažil jsem zhroucení nacismu. Zažil jsem také vzestup stalinismu, jeho úpadek a nakonec i jeho rozklad v letech 1989–1990.
Viděl jsem, jak se proměňovala západní civilizace. Například ve Francii po druhé světové válce žila polovina obyvatelstva na venkově a pracovala v zemědělství, dnes je venkovská část populace radikálně menší. Změnil se způsob života. A pak – přibližně v době, kdy se rozpadl Sovětský svaz, začíná to, čemu se říká globalizace. Na většině planety vítězí liberálně-kapitalistická ekonomie, včetně Číny.
Globalizace ale zároveň znamená ekonomickou a technickou unifikaci. Můžeme bezprostředně komunikovat z jednoho konce planety na druhý, ať už prostřednictvím mobilních telefonů nebo prostřednictvím internetu. Žijeme v době globalizace s její hlubokou ambivalencí: přináší pozitivní prvky spolupráce či prosperity a zároveň prvky negativní, jako je ničení životního prostředí a nárůst nerovnosti. Přináší prosperitu části populace, která má status západní střední třídy, ale jiná část, která žije ve slumech, je odsouzena k bídě. Máte tu svět, kde nevíte, které aspekty jsou důležitější, zda ty pozitivní, nebo negativní.
Ocitáme se na začátku něčeho v dějinách dosud nevídaného.
Jak to myslíte?
Předně jsme na počátku řady katastrof. Proč? Protože ničení životního prostředí vede k degradaci naší civilizace, ke klimatickým změnám a v důsledku k migraci a dalším problémům. Zároveň globalizace, která je jenom ekonomická a technická, posiluje v lidech obavu z nedobrovolného pohlcení západním způsobem života.
Ale především můžeme pozorovat obavy z budoucnosti. Lidé už nevěří, že je pokrok něco automatického. A to v nás živí různé strachy: strach z cizinců, ze světa samého, strach nás vede k tomu, že se uzavíráme, k fanatismu. Žijeme ve světě, kde vybuchují nové konflikty. Zdánlivě občanské války jako v Sýrii, do kterých však vstupuje řada mocností jako Turecko, Rusko, Írán, Saúdská Arábie, Francie, Amerika. Žijeme v chaotickém světě.
Motory globalizace – technika a ekonomie – nás vedou k ničivým katastrofám. Tytéž motory mají zároveň úplně nové dopady v antropologické rovině. Byly vynalezeny prostředky, jak oddálit stárnutí, tj. jak si udržet určitou mladost při stárnutí. Za pomoci kmenových buněk získáváme prostředky ovlivňující naše genetické dědictví. Ohlašuje se možnost proměny člověka, nebo dokonce tzv. vylepšování člověka. Nabízí se také možnost, že umělá inteligence bude plnit čím dál víc úkolů, osvobodí člověka od řady obtížných pracovních úkolů. Nicméně nevíme, do jaké míry bude technika doopravdy ve službě lidstvu. Znepokojivé je zejména to, že euforická vize propagátorů transhumanismu se zaměřuje na zvětšení lidských možností, ale ne na zlepšení mezilidských vztahů. Jinak řečeno, jsme svědky nesmírného technického, vědeckého a ekonomického pokroku a zároveň nesmírného morálního a psychologického regresu. A protože se tyto dvě perspektivy, transhumanistická a katastrofická, rozvíjejí zároveň, nevíme, jak se odrazí v naší budoucnosti.
Jedním z vámi často používaných termínů je noosféra… Můžeme spojovat váš pojem noosféry s pojmem noosféra Teilharda de Chardin, který používá pojem noosféra pro sjednocení ducha?
Nepoužívám termín noosféra v teilhardovském významu finálního triumfu ducha. Pro mě je noosféra celek náboženství a ideologií, které vzešly z lidského ducha a které se krystalizují a konkretizují v představě všemocné ideje nebo všemohoucích bohů.
Když totiž pomyslíte na starý Egypt, Akkad, na všechny tyto civilizace, které stvořily strašlivé bohy, kterým se přinášely oběti, před nimž lidé klečeli na kolenou a kvůli kterým se zabíjelo... a na to, že všichni tito bohové zemřeli zároveň s těmito civilizacemi, pak je noosféra sféra vytvořená lidským duchem, kterou už lidský duch nekontroluje.
Komunismus byl ideologickou sférou, která měla náboženskou sílu a která stejně jako všechna velká náboženství stvořila hrdiny, mučedníky a katy. Když byli u moci, tak to byli samozřejmě hlavně kati. Máme tedy co do činění se světem ducha, který nemáme pod kontrolou. V tomto smyslu chápu noosféru. Bohužel v teilhardovském smyslu dnes nedochází k pokroku, ale k regresi toho, co nazýváme vágním pojmem spiritualita, tedy nejen náboženské víry, ale i meditace, přemýšlení, zabývání se vlastním životem, smyslem života, našeho údělu.
Dnes jsme svědky individuálního duchovního hledání. Lidé hledají u zenových buddhistů, u psychiatrů, u psychoanalytiků, u guruů, u šamanů, … Jsme svědky duchovního zmatku. Nežijeme v době duchovního rozkvětu lidstva.
Když jste zmínil náboženství – může se bez něj člověk obejít? Může být náboženství zdrojem naděje?
Víte, už od pravěku, už neandrtálci měli náboženství, věřili, že když se rozloží tělesná část člověka, jeho duchovní, spektrální část dál žije. Neznám společnost bez náboženství. Uvedu dva významné příklady ze současnosti:
Za prvé Spojené státy, extrémně materialistická země, kde vládnou peníze, a přitom je extrémně náboženská ve všech svých projevech. Druhým příkladem je Sovětský svaz, který sedmdesát let dělal všechno pro to, aby vykořenil pravoslaví, ale tím je jen posílil, protože tato forma marxismu, která je tak prozaickou koncepcí života, odnímala životu všechnu poezii, a mnoho lidí, mnoho mladých, hledá v náboženství východisko z této tak přízemní vize skutečnosti.
Náboženství tedy podle mě nejsou ani zdaleka mrtvá, proměňují se – jsou tu třeba evangelikální hnutí, která se šíří na různých kontinentech. Myslím, že nemohou přestat, protože i když se lidé cítí všemocní s jadernými hlavicemi, s nejneuvěřitelnějšími zbraněmi, s technikou, která může všechno, s touto naprostou mocí, jsou bezmocní tváří v tvář bolesti, smutku, ztrátě milovaných lidských bytostí.
Omyl jednoho z aspektů západního evropského humanismu spočívá v tom, že udělal z člověka jakéhosi nadčlověka, boha, který měl být pánem přírody a měl dobýt svět. Tato představa se hroutí, nejen když jsme si uvědomili, že jsme závislí na přírodě, která je zároveň závislá na nás, ale také když vezmeme vážně, že žijeme na maličké planetě, jež obíhá kolem úplně podružného Slunce v nesmírném vesmíru. Takže humanismus dnes je lidská pokora, a ne lidská pýcha. Můžeme být pyšní na mistrovská díla člověka, na Beethovenovu 9. symfonii, na Sixtinskou kapli, ale humanismus dnes má být humanismus skromnosti a bratrství.
Vyjádřil jste se pozitivně o encyklice papeže Františka Laudato si, čeho si na ní vážíte? V čem je vám blízká?
Vážím si jí hlavně ze dvou důvodů. Za prvé je to velmi dobře promyšlený text o ekologii, to znamená o problému lidských vztahů s přírodou. Není to problém pouze vnější, může se týkat celého našeho každodenního života a naší civilizace. Nutí nás kriticky se podívat na všechno, čemu jsme věřili. Je to velmi bohatý a hluboký text. Řada lidí se totiž na ekologický problém dívá jako na problém „špinavé energie“, kterou je třeba nahradit energií „čistou“. Problém je však mnohem komplexnější, jako například průmyslové zemědělství, které se šíří po světě a produkuje bezchybné standardizované potraviny plné pesticidů. Je málo textů, které promyslely tuto problematiku v celé její lidské komplexnosti.
Druhý důvod je, že se papež František vrací k evangelijním kořenům. Velká monoteistická univerzalistická náboženství, hlavně křesťanství a islám, se hodně vzdálila od svých kořenů. V islámu je modlitba rozmluvou s Bohem, který je milosrdný a shovívavý. Shovívavost a milosrdenství. Proti tomu máte fanatické islamisty, kteří jsou toho pravým opakem. Dějiny křesťanství jsou poznamenané křižáckými válkami, inkvizicí, pronásledováním Židů atd. Myslím, že se katolická církev od chvíle, kdy přišla o svou politickou moc a sklonila se k lidským duším, progresivně vrací ke svým kořenům a že papež František je pozoruhodný příklad návratu k evangeliu.
Věnoval jste se také hodně etice, psal jste o nutnosti planetární etiky a antropoetiky, jež jsou součástí této planetární doby. Co znamená antropoetika?
Úděl, jemuž lidé čelí dnes, je týž. Stojí před stejnými problémy, před stejnými nebezpečími, jen si to neuvědomují. Proč? Protože, jak jsem před chvílí říkal, se lidé uzavírají do svých partikulárních identit, a ne do své identity fundamentální, což je identita lidské bytosti.
Etika má své hluboké antropologické zdroje, které vidíme ve všech společnostech včetně těch nejprimitivnějších, jimž říkáme archaické společnosti, a těmi jsou odpovědnost a solidarita. Oba zdroje jsou spojeny, když se cítíte odpovědný, jste solidární, a když se cítíte solidární, jste zodpovědný. Tyto základy jsou tak hluboké, že je najdete u našich bratranců savců, například ve vlčích smečkách. Lidské společnosti jsou směsicí konfliktů a solidarity. Solidaritu posiluje zejména společné nebezpečí, společný nepřítel. V západní společnosti se však pokrok individualismu, který je velmi pozitivní v tom, že rozvíjí osobní odpovědnost, ukazuje jako velmi negativní, protože upřednostňuje osobní egoismus, který je s to zničit společenství.
Máme tu tedy individualismus, lidé se věnují specializovaným aktivitám a ztrácejí ze zřetele celek, jehož jsou součástí. Je to neoddiskutovatelné.
Nevím, jak je tomu v Čechách, ale ve Francii došlo k vymizení velkých rodin, kde bylo víc sourozenců, a tudíž víc tet a strýců, víc bratranců a sestřenic, mezi nimiž fungovala solidarita. Solidarita malé rodiny je ohrožována pokaždé, když dojde k rozchodu, k rozvodu. Venkovské solidarity hodně ubylo vzhledem k vymizení venkovského způsobu života. Byly doby, kdy jsme si se sousedy půjčovali máslo, sůl, pepř, měli jsme přátelské vztahy, dnes se lidé potkají ve stejném činžovním domě a ani se nepozdraví. Vymizela solidarita v práci...
Etika je tedy probuzením solidarity a odpovědnosti?
Etika nemůže být ničím jiným než probuzením solidarity. Říkám probuzením, protože v každém z nás tento cit dříme. Když jsme svědky požáru, který ohrožuje naše děti, běžíme jim na pomoc, i když dáme v sázku svůj život. Pokaždé, když dojde k nějaké katastrofě, třeba ve Francii, když v nedávné době došlo k atentátům, se objevila silná solidarita. Ale je to jen ve chvílích katastrof. Je třeba probudit solidaritu ve společnosti a tato solidarita nesmí být jen lokální ani jen národní, ani jen evropská, má být také lidská, antropologická s ohledem na toto společenství údělu. Měli bychom si připomenout Montaignova slova: „Vidím v každém člověku svého krajana.“ Jinde také říká: „ Barbar říkáme lidem z jiných civilizací.“ To znamená uznat druhého v jeho odlišnosti a v jeho podobnosti mně samému. To je podle mě jádro etického problému.
Druhý aspekt etiky, který byl dlouho přehlížen, jsou etické kontradikce. Například jeden imperativ říká, buď pohostinný k uprchlíkovi, kterého stíhá policie, a druhý říká: je třeba respektovat policii a vydat ho. V dnešní době se množí protichůdné úkoly. Lékaři mají úkol být poslušni Hippokratovy přísahy, to znamená zachránit život, ale je tu i jiný imperativ, soucit s trpícím, který říká: „Chci umřít, už nechci žít.“ V tu chvíli si musíte vybrat.
Jsou chvíle, kdy je třeba učinit volbu, která může být špatná, pořád tu je určitá etická nejistota. Fundamentální nejistota. Chcete dobro, ale nevíte, nezpůsobíte-li zlo. Avšak můžeme to říci i naopak: V Goethově Faustovi Mefisto, který chce vždy zlo, chce učinit Markétku nešťastnou, a aniž by to chtěl, nakonec ji zachrání. Existuje francouzské přísloví, že cesta do pekla je dlážděna samými dobrými úmysly. To znamená, že nestačí dobrý úmysl; přikládám velký význam tomu, čemu říkám ekologie jednání. Každé rozhodnutí je totiž sázka, a rozhodneme-li se pro nějaké jednání, musíme je sledovat adekvátní strategií, jinak se může obrátit proti nám. Etika představuje každodenní problém.
Lze mít ale v éře globalizace před očima stále celek? Mluvíte o humanitě antropoetiky, je ale mozek individua schopen globálního myšlení? Nejsme jako lidé stavěni spíš na to, že žijeme ve společenstvích čítajících stovky, případně tisíce jedinců, ale ne miliony či miliardy?
Naše mozky nejsou schopné totálního myšlení, ale jsou schopné myšlení globálního. Globální myšlení spočívá ve snaze umístit událost do jejího kontextu, umístit skutečnost do systému, jehož je součástí. Globalizace je proces, jehož nemůžeme poznáním obsáhnout. Je to jev ekonomický, psychologický, náboženský, technický atd. má celou řadu aspektů, které se prolínají. Nemůžete myslet celek. Komplexní myšlení, které obhajuji, není úplné v totalitě toho slova, je to myšlení, které uznává podíl nejistoty u zdroje. Když toto vezmeme v potaz, myslím, že musíme usilovat o globální myšlení, to znamená ne myslet celek jako celek, ale myslet vztah mezi celkem a částí.
Například myslet člověka. Dnes se na našich školách a fakultách neučí, co je člověk. Máme tu člověka, který je rozdělen mezi sociologii, ekonomii, psychologii. Mozek v biologii a duch v psychologii. Jsme v zajetí rozparcelovaného vidění světa, podle něhož nám jen odborník může říci něco zajímavého, jinak jsou to plané řeči. To není pravda. S naléhavostí zde vystupuje otázka syntézy.
Planetární doba, doba společenství údělu celého lidstva, není doba euforická, šťastná, naopak se vyznačuje něčím neúprosným: tvrdostí kalkulu, tvrdostí ekonomie, tvrdostí válek. Nacházíme se v době železné. Je to pravěk lidského ducha. Jsem přesvědčen, že možnosti lidského ducha jsou nesmírné. Nejen kvantitativně, protože kvantitativně dělají počítače velmi dobře svou práci, ale nesmírné z hlediska duchovního, z hlediska porozumění, z hlediska lásky. Ještě jsme se nerealizovali...
Když se díváte na komplexnost našeho světa, jste spíš optimista nebo pesimista?
Odmítám binární alternativu mezi pesimismem a optimismem, nazval bych se opti-pesimistou. Ale řeknu víc. Pozorovatel v daném místě a v daném čase s těmi nejlepšími informacemi, které může mít, vidí proudy, které jdou z minulosti, proměňují se v přítomnosti a směřují do budoucnosti. Pravděpodobné je pokračování velkých proudů. Ale je zde také prostor pro nepravděpodobné. A nepravděpodobné je nečekané, které může změnit cesty dějin. Často je to porážka, vojenské vítězství, které změní běh věcí, které někdy zničí říši, společnost. Všechny velké novinky v lidských dějinách byly vždy nepravděpodobné. Nemůžete je dopředu předvídat. Nemůžete předvídat příchod Buddhův, nemůžete předvídat poselství Ježíše Krista, nemůžete předvídat poselství Muhammadovo, nemůžete předvídat poselství Karla Marxe. Nepředvídatelné je tedy stále možné a často právě ono stojí za proměnami ve vývoji. A pro mě je možnost nepředvídatelného něčím, co mi dává možnost naděje. Svět není odsouzen ke katastrofě.
A v čem vidíte krásu života?
Krása života... myslím si, že je dobré mít poetický cit k životu. To znamená umět se těšit z těch nejobyčejnějších věcí, jako je slunce, východ měsíce v noci, let motýla, zpěv ptáků, moře, hory, krása umění, krása tváří… Myslím si, že je třeba mít tuto schopnost nechat se okouzlit, schopnost nadšení. Ale tato schopnost nám nesmí zastírat temnou stránku života. Krutost světa a krutost člověka.
Vracím se k této celkem banální myšlence, že celé dějiny světa jsou určovány konfliktem dvou protichůdných a neoddělitelných sil, které můžeme nazvat Erós, spojující síla, všechno, co spojuje, a Thanatos, všechno, co rozděluje, rozptyluje. Boj mezi Erótem a Thanatem je nikdy nekončící boj, který možná skončí závěrečným vítězstvím smrti světa. Ale je to boj s lepšími a horšími okamžiky. Myslím, že je důležité postavit se v tomto boji na stranu Erótu, tedy na stranu lásky a krásy.
Cit pro krásu života, který hluboce pociťuji, mi nikdy nezastírá temné stránky života, který se možná kalí už od počátku vesmíru: byly tu výbuchy hvězd, v ekosystémech máte jednotu spolupráce a destrukce.
Fenomén krásy, který je často spojen s uměním. Může umění a zvlášť film, prohloubit naše lidství, a pokud ano, jak?
Domnívám se, že film s jeho polohypnotickým charakterem, který byl často odsuzován jako určitá forma odcizení, je naopak pozitivní formou lidské schopnosti porozumět. Podívejte se na postavu, jako je Corleone v Coppolově trilogii Kmotr. Kriminálník a zločinec je zároveň otec a manžel, který má lidské city. Cítíme to, protože díky procesu ztotožnění a projekce vnímáme jejich lidskou stránku zároveň s jinými stránkami. Když se díváme na film o vězních, máme s nimi soucit, zatímco jinak si myslíme, že si všichni ti lidé sedět za mřížemi zaslouží. Jsme tedy díky filmu lidštější, máme větší pochopení pro druhé. Skutečný problém je v tom, že když opustíme sál kina, stáváme se opět tím, čím jsme byli, tedy těmi, kdo upírají druhým práva, všem těm žebrákům, chudákům, kriminálníkům. Myslím, že zejména v dospívání může člověk silně pocítit hluboké poselství filmu. U mě tomu tak bylo.
Eliot říká, že lidský druh nemůže snést příliš mnoho skutečnosti. Skutečnost je především hrozná. Ale díky tragédii, díky řecké tragédii a díky Shakespearovým tragédiím se můžeme dívat na smrt. Protože zde dochází k proměnění a zároveň tuto skutečnost vidíme. Umění nás vede k tomu, abychom se dívali na život, na svět.
Domnívám se také, že je to úžasný způsob poznání, když si vezmeme romány, poezii, je to způsob, ve kterém vidíte lidské bytosti z jejich různorodého hlediska. Tuto subjektivitu nenajdete v žádných společenských vědách. Myslím tedy, že všechno umění, literatura, hudba a poezie může učinit člověka lepším, ale bez vhodné výchovy k jeho porozumění to je jen sotva možné.
Rozhovor vedl Lukáš Jirsa
dramaturg televize Noe a filmový kritik
Text z francouzštiny přeložila Klára Jirsová.
Edgar Morin
se narodil 8. července 1921 v Paříži. Vystudoval historii a geografii na Sorbonně, kde pak vystudoval také práva. Po obsazení Francie nacisty se roku 1942 připojil k partyzánské armádě Résistence a přijal krycí jméno Morin, které si pak už ponechal. S podporou Maurice Merleau-Pontyho a Vladimira Jankélévitche byl roku 1950 přijat do Centre National de Recherches Scientifiques (CNRS) a posléze se stal jedním z jeho vědeckých ředitelů. Je autorem mnoha publikací, mj. knihy Věda se svědomím, v níž vyložil svůj koncept „komplexního myšlení“ a transdisciplinarity. Roku 1993 vydal knihu Země – naše vlast, věnovanou ekologickým problémům. Morin říká, že „Země závisí na člověku, který závisí na Zemi“, a vyzývá k „civilizační politice“, jejímž jádrem je starost o budoucnost člověka. Je čestným doktorem řady univerzit v Evropě, Latinské Americe a Kanadě a nositelem zlaté medaile UNESCO.
Kronika jednoho léta (francouzsky s anglickými titulky)
