Doraibu mai kâ (Drive My Car, režie Ryûsuke Hamaguchi, Japonsko 2021) se stal vítězem ceny ekumenické poroty a ceny za scénář na 74. Filmovém festivalu v Cannes.
Na 74. filmovém festivalu v Cannes již 47 let působí ekumenická porota. Je složena ze 3 zástupců katolické organizace SIGNIS a 3 reprezantantů protestantské organizace INTERFILM. Šestice žen a mužů, jejichž profesní aktivity jsou tak či onak rozprostřeny mezi křesťanstvím a médii, sledují hlavní soutěž, která letos čítala 24 filmů. Cena ekumenické poroty je tradičně udělována společně s cenou filmových kritiků FIPRESCI vždy v sobotu odpoledne, letos tedy jen několik málo hodin před závěrečným večerem festivalu.
Prezidentem ekumenické poroty na 74. Filmovém festivalu v Cannes byl irský spisovatel, režisér a producent Douglas P. Fahelson, který působí také jako filmový kritik a má za sebou již řadu ekumenických porot různých filmových festivalů.
Vítězem ceny ekumenické poroty se stal japonský film Doraibu mai kâ (Drive My Car, režie Ryûsuke Hamaguchi, Japonsko 2021) a zvláštní uznání získalo finské drama Hytti nro 6 (Compartment No. 6, režie Juho Kuosmanen, Finsko 2021).
Douglas P. Fahelson v Cannes
Jakou roli hraje film ve vašem osobním životě?
Film má v mém životě důležitou roli. Natočil jsem řadu krátkých hraných i dokumentárních filmů, nicméně hlavně se živím scenáristikou. Napsat přesvědčivý příběh je náročný úkol, bez nějž nenatočíte dobrý film. Můžete mít výborné herce, skvělou kameru, hudbu i nadaného režiséra, ale bez dobrého scénáře stejně ve výsledku nebudete mít dobrý film.
Jakých filmů si nejvíc ceníte?
Film musí mít srdce a duši a musí pohnout mým nitrem. Nejsem příznivcem intelektuálních filmů, kterým chybí vnitřní pohyb, duše. Tento druh kinematografie oslovuje jiný typ diváka než jsem já. Dávám přednost velkému umění, které rozvibruje moji duši. Chci cítit intenzivní napojení na příběh a chci vidět opravdové umělecké dílo. Míra, jakou je zasažena moje duše, je pro mne mírou spirituálního propojení s dílem a čím větší je toto propojení, tím větší pak je i dopad, který na mne film má.
Jaké místo má podle vás spiritualita ve filmu?
Sepětí umění s duchovní stránkou člověka je zde od samého počátku dějin lidstva a to platí i pro film. V potemnělém kinosále sedíme jako individua ale zároveň také jako členové určité skupiny lidí. Naše životy jsou různorodé, ale zároveň v nich nastává toto zvláštní propojení. Síla filmu jako umělecké formy nespočívá jen ve schopnosti komunikace jeho autora, ale také ve schopnosti filmu samotného oslovit každého z diváků jiným, originálním způsobem.
Všichni známe pocit, kdy vycházíme z kina jakoby omámeni tím, co jsme právě viděli, totiž spirituálně silným filmem. Tento prožitek v nás vyvolává vědomí něčeho, co přesahuje nás samé, máme pocit většího a silnějšího propojení se světem a zároveň jakoby jasněji vidíme smysl našeho života.
Je nějaký film, který vám změnil život?
Neřekl bych, že mi jeden určitý film změnil život, ale přeci jen: je jeden film, který mi jako první ukázal a také mi umožnil vidět hloubku a bohatství lidské duše ve filmu, který mi ukázal, co film dokáže. Jeho vizuální stránka, hudba, scénář, vše v něm funguje fantasticky a je to film Krzysztofa Kieslowského Tři barvy: Modrá (Francie, Polsko, Švýcarsko, 1993)
Hytti nro 6 (Compartment No. 6, režie Juho Kuosmanen, Finsko 2021) získal zvláštní uznání ekumenické poroty a Velkou cenu poroty ex aequo společně s filmem Ghahreman (A Hero, Asghar Farhadí, Írán 2021)
Jak funguje ekumenická porota v Cannes?
Ekumenická porota se řídí podle jasně daných pravidel, která jsou zároveň velice osvobozující. Tato kritéria mají svůj duchovní zdroj v evangeliu. Snažíme se hledat takové filmy, které rezonují se sdíleními všelidskými hodnotami a zároveň mají univerzální dosah. Duchovní a umělecký svět jsou od pradávna velice těsně spojeny ať už skrze výtvarné umění, hudbu, literaturu nebo film. A film, který dokáže nést duchovní hodnoty, pokud je zároveň i umělecky kvalitní, bude vždy mít potenciál oslovit různé generace diváků a může i podpořit dialog jak mezi jedinci, tak v rámci rodin nebo různých skupin a společenství.
Jaký měla porota během festivalu rytmus práce?
V porotě nás bylo celkem šest, tři katolíci a tři protestanti. Někteří z nás jsou akademici, jiní filmoví profesionálové, tvůrci či kritici, ale také mezi sebou máme řeholníky. Pocházíme z různých prostředí, ale tady v Cannes jsme měli společný cíl, totiž vybrat jeden ze 24 filmů v hlavní soutěži, který bude nejlépe naplňovat naše kritéria. Takový film musí být umělecky kvalitní a zároveň musí být hodnoty jím vyjadřované v souladu s hodnotami evangelia.
Měli jsme dohromady 5 setkání. Vzhledem k celkovému počtu 24 filmů v letošní soutěži jsme museli na každém setkání probrat 4–7 snímků tak, aby se opravdu každý porotce mohl vyjádřit ke každému filmu a měl na vyjádření svého postoje a svých argumentů dost času. O filmech jsme mezi sebou ani s nikým dalším nediskutovali mimo tato oficiální setkání.
Bylo složité vybrat vítězný film?
Rozhodování bylo celkem náročné. Hodně ze soutěžních filmů sice šlo mimo naše základní kritéria, ale několik snímků si naopak zasloužilo hodně podrobnou diskuzi. A těchto několik adeptů na naši cenu, jednalo se o čtyři či pět filmů, jsme pak dopodrobna rozebírali a srovnávali mezi sebou.
Proč jste se rozhodli cenu ekumenické poroty udělit filmu Doraibu mai kâ?
I když se jedná o velice dlouhý snímek, (trvá bez minuty celé tři hodiny) je to film, který nadčasově rezonuje se všemi lidmi. Vypráví totiž o základní mezilidské potřebě – komunikaci. Navíc je to film poetický a ukazující, že umění může mít uzdravující potenciál pro ty, kteří truchlí a musí se vyrovnat se ztrátou blízkého člověka.
Ekumenická porota 74. Filmového festivalu v Cannes s oceněným režisérem Ryûsuke Hamaguchim
A jak jste došli k rozhodnutí udělit zvláštní uznání filmu Hytti nro 6?
Finskému zástupci v soutěži jsme dali zvláštní uznání, protože by to určitě byl vítěz naší ceny, nebýt v soutěži právě oceněného japonského snímku. Film Hytti nro 6 nám všem ukazuje, že druhé nemůžeme posuzovat podle prvního dojmu a že lidské srdce je schopné velkých gest, která mohou druhé lidi, třeba i ty, které jen míjíme v rámci našich všedních dní, nečekaně ovlivnit a zasáhnout.
Jaký je váš pohled na ocenění, která se rozhodla udělit hlavní porota, v jejímž čele stál americký režisér Spike Lee?
Hodně nás potěšilo udělení Ceny poroty ex aequo filmu Hytti nro 6 a dramatu Asghara Farhadiho Ghahreman (A Hero, režie Asghar Farhadi, Írán 2021) a samozřejmě i cena za nejlepší scénář pro našeho japonského vítěze. Co pro nás ale bylo nepochopitelné je udělení Zlaté palmy. Hlavní porota 74. Festivalu v Cannes zjevně měla zcela jiná kritéria než jsou ta naše.
Diskutovala o vítězi Zlaté palmy, francouzském filmu Titane (režie Julia Ducornau, Francie, Belgie 2021), ekumenická porota?
Vítěz letošního festivalu určitě nebyl filmem, kterým bychom se podrobněji zabývali. Jedná se o příběh přeplněný nesmyslným násilím a sexem, spirituální dimenzi života v něm nenajdeme a film rozhodně nemůže mít ambici na univerzální dosah. Jde o politicko-společensky aktuální snímek, protože klade otázky ohledně patriarchálního nastavení společnosti, nebinární sexuální identity nebo konceptu pomsty, navíc je jejím autorem žena. Titane je vysokorozpočtové hororové drama mající za cíl šokovat, což se mu daří. Měl bych určitě dodat, že již během prvních 15 minut promítání filmu v rámci novinářské projekce ze sálu odcházely snad desítky lidí, zjevně kvůli šokujícímu dění na plátně.
Otázka na závěr: Po takřka 14 dnech strávených na 74. Festivalu v Cannes, můžete potvrdit, že jde skutečně o nejdůležitější festival na světě?
Myslím, že ano. Organizátoři pro zachování svého prestižního statusu dělají skutečně hodně. Všechen mediální rozruch kolem červeného koberce a nekonečná řada francouzských i zahraničních hvězd, které se po něm denně procházejí, je toho důkazem. Benátky, Berlín, Toronto nebo Sundance jsou na západní polokouli v první festivalů určitě také, ale Cannes má své výsadní postavení jisté.
Rozhovor vedl Lukáš Jirsa
dramaturg televize Noe a filmový kritik
