Disertační práce popisuje způsoby, jimiž může být ve filmu vyjádřena náboženská zkušenost. Autor přináší komparaci nejinspirativnějších teorií spirituality ve filmu, které se víceméně shodují v názoru, že film disponuje specifickými nástroji k zobrazení posvátna a že tyto nástroje lze popsat jako jistý styl, jehož klíčovou kategorií je čas.
Produkt tohoto stylu navrhuje autor analyzovat jako tzv. spirituální modus; tímto pojmem nazývá soubor operací, jimiž se narativní svět dostává do vztahu k numinózní transcendenci. Práce se zaměřuje na díla klasiků spirituálního filmu (Carl T. Dreyer, Robert Bresson, Jasudžiró Ozu, Andrej Tarkovskij) i na projevy spirituálního modu v tvorběautorů pozdějších (Béla Tarr, Andrej Zvjagincev), včetně příkladů z mimoevropskýchkulturních okruhů (Latinská Amerika, Írán, Indie, Korea). Závěrem se autor zamýšlí nad otázkou, zda lze spirituální filmy najít také v české kinematografii.
