Božské děti (1997), v perštině „Bačehá-je ásemán“, tedy doslova „Děti nebe“, jsou jedním z nejznámějších filmů Madžída Madžídího. Snímek zaujme jak mladé diváky, tak zkušenější publikum, které si chce v uměleckém díle všímat hlubší a komplexnější vrstvy.

V jednoduchém příběhu o hledání ztracených bot režisér odkazuje na ší’itskou náboženskou tradici (větev islámu, která má v Íránu dominantní zastoupení) a také variuje islámskou mystiku súfismus (která zdomácněla v perské poezii). O utrpení ší’itského mučedníka Husajna referuje scéna v mešitě, ve které postava chudého otce pláče. Během obřadu se slzavě vciťuje do bolesti historické postavy, čímž se strasti nízké společenské vrstvy prolínají s utrpením významného ší’itského martyra.

Během závěrečného běžeckého závodu Madžídí snímá chlapce ve zpomalených záběrech. Kromě napínavého účinku je pomalost výrazem súfijské extáze, koncentruje pozornost na chlapcovo utrpení, které v tomto momentu již nepramení z materiální nouze, nýbrž z lásky k sestře a rodině.

Božské děti jsou k dispozii ke zhlédnutí na tomto odkazu (do pátku 8.10.) – Božské děti na ČT

Andrej Chovanec
Autor je doktorandem filmových studií na Filozofické fakultě UP v Olomouci