1. den: Cesta do Locarna

úterý 2. srpna – středa 3. srpna 2022

Taxi ve 4 ráno

Je klid. Konečně. A taky je skoro půlnoc. Taxi na letiště jsem právě přeobjednal ze 4:15 na 4:10, pro jistotu. Letí mi to až v 6:00, ale člověk nikdy neví, kdy se zrovna potká se tříset členou skupinou turistů mířících do Hurghady. Pět minut navíc dobrých. Letadlo už mi jednou uletělo, nerad bych si to zopakoval. Budík dávám na hrozivých 3:30, což je bohužel už za…za hodinu a půl. Stále přemýšlím, co jsem si nezabalil a co bych ještě měl udělat.

Před pěti lety, když jsem byl v Locarnu poprvé, jsem před odletem nešel spát vůbec a ani během cesty jsem toho moc naspat nedokázal. Hned po příjezdu na festival mě tehdy ještě Hans Hodel bez milosti poslal na první soutěžní film, Zimní bratry Hlynura Pálmasona. Byla to nanejvýš hypnotická zkušenost. Film jsem vnímal v delirickém polospánku, vržen z vedra do přehnaně klimatizovaného chladu kina Teatro Kursaal. Zimní bratři jsou oniričtí i v bdělém stavu, takže moje rozpoložení mi tehdy přivodilo zážitek opravdu hraniční. Hlasité zvuky těžebních strojů, všude bílo, zima a chlad nejen v kině ale i na plátně. Před měsícem ve Varech jsem svůj zážitek vyprávěl Pálmasonovi osobně – byl zjevně potěšen, že se do mne jeho debut tak zapsal.

3:30 zvoní budík. Vstávám, připravuju si pohankovou kaši, venku slyším přijíždět taxi, přestože je teprve 3:50. Zelený čaj. Zavřít kufr, několikrát zkontrolovat, že mám pas a peněženku a hlavně dát pozor, abych nevzbudil ženu a děti. Potichu zavírám dveře. Před domem si uvědomuju, že jsem si nevzal klíče (vědomě) a než za sebou zavřu domovní dveře, ještě jednou kontroluju pas, peněženku, své dva rozbité mobily a nabíječku.

První cesta do zahraničí po dvou a půl leté covidem vynucené pauze. První cesta mimo Prahu bez dětí a Pauly. Svoboda, odpočinek, filmy, diskuse s lidmi, kteří jsou v Locarnu ze stejného důvodu jako já. Mají rádi filmy a rádi o nich s druhými mluví. A nádherná švýcarská příroda.

4:10 Nastupuju do taxíku, nasazuju si respirátor. „Kvůli mě to mít nemusíte,“ říka řidič. „To je dobrý, já to mám kvůli sobě“ odtuším zkušeně. Ale stejně je mi to trapné. „Bolí mě v krku,“ dodám pro jistotu na svoji obranu, přestože mám ke svému rozhodnutí nosit už teď respirátor zcela racionální a vědecky podložené důvody. Navíc jsem v taxíku!

Cestou na letiště pak poslouchám řidiče stěžujícího si na nedostatečné výdělky, na nízké ceny, které magistrát taxislužbě nedovoluje zvednout, a nakonec i na Ukrajince, kteří se u nás začínají příliš roztahovat a jako důkaz uvádí histoku s opilým Ukrajincem. „Jsou to ale přece výjimky,“ snažím se oponovat. „Ale šíří se to, ta jejich vzpupnost,“ varuje mě vědoucně taxikář. Na hlubší diskusi není čas.

Cizincem v Praze

4:30 Vstupuju do letištní haly a zjišťuju, že předtucha o turistech mířících do bájné Hughardy se naplnila. S obavami zkoumám, zda budu muset sdílet nekonečnou frontu na odbavení s lidmi v šortkách a krátkých trikách. S úlevou zjišťuji, že do Frankfurtu se naštěstí odbavuje jinde. Na sobě mám respirátor RESPILON a kolem krku Paulin červený květovaný šátek. Asi kvůli tomu mne paní určující, do jaké fronty mám jít, pokládá za cizince a mluví na mne anglicky, přestože já jí odpovídám česky na všechny její otázky. Jakmile mne propustí, zcela automaticky osloví česky za mnou stojící maminku se dvěma dětmi. Respirátor je zjevně znakem podivných cizinců, kteří ještě nepochopili, že v Čechách se covidu nebojíme.

4:55 Kufr odjel kamsi do neznáma a já se s karlovarskou festivalovou taškou přes rameno vydávám k letištní kontrole. Přímo přede mnou se objevuje Kryštof Mucha s manželkou a třemi syny – tedy předpokládám, že jsou to synové. Mucha si asi všímá mé tašky (na které je vyobrazen i on sám) a při míjení se ve frontě se na mě zkoumavě dívá. On se ovšem zkoumavě dívá neustále, takže bych z toho ani nic odvozovat nemusel, nicméně mě samozřejmě nepoznává. Nikdy jsme spolu do bližšího kontaktu nepřišli.

Letím s Lufthansou, která v mailu zdůraznila, že nošení respirátoru je povinné jak na letišti tak po celou dobu letu. Při nástupu do letadla za sebou slyším rozhodný odpor zjevně sebevědomého otce od rodiny. Nastupuje do letadla v šedých teplácích, tetováním na krku, s manželkou a dvěma prepubertálními dětmi: „Posraný Němci jsou posraný z covidu, debilové. Žádnej náhubek si neberu.“ Vzápětí nicméně od německého stevarda (v respirátoru) fasuje FFP2 a se zřejmým odporem si ho nasadí.

Let Praha-Frankfurt trvá 45 minut, ani nestihnu usnout. Dostávám vodu a tabulku čokolády. Ve Frankfurtu mám skoro dvě hodiny čas na přestup. Respirátor nesundavám, na německém letišti už nejsem ani zdaleka výjimkou. Dvacet minut před nástupem do letadla směr Miláno začnu psát do deníku a najednou slyším z reproduktoru hlášení: „Mr. Lukas Jirsa, this is the last call for boarding on the flight to Milan.” Okamžite se zvedám a hlásím se u stevardky s tím, že jsem byl celou dobu asi 5 metrů od ní a že jsem jen zapomněl na čas.

Z lásky k Douglasi Sirkovi

V Milánu vedro, venku pálí slunce, ještě dvě hodiny v letištní hale přede mnou. Festivalový bus jel v 9 a další pojede až ve 13. Dávám si cosi mezi pizzou a burkem a piju první italské presso. Ve 12:50 přicházím na místo srazu u východu 6, usměvavé delegátky festivalu kontrolují mé jméno na seznamu. „Hello Lukas,” ozve se za mnou. Je to Charles Rubinstein, kinař a distributor z Londýna,  pravidelný návštěvník Karlových Varů, se kterým jsem se blíž seznámil právě v Locarnu v roce 2017. Od té doby ho ve Varech zvu na Číši vína s ekumenickou porotou. V buse sedíme vedle sebe, Charles se vyznává ze své lásky k Douglasi Sirkovi, kvůli jehož retrospektivě do Locarna nakonec přijel. Asi na hodinu usínám.

16:10 Přesně po 12 hodinách cesty vstupuju do hotelového pokoje v Asconě. Úspěšně jsem se akreditoval. Sprchuju se, odpočívám, volám domů. Vynechávám úvodní festivalový aperitiv, půjdu až na večeři s ekumenickou porotou na Piazza Grande.

Et voilà, our president is here!

19:30 Vycházím z hotelu a píšu omluvnou sms Charlesi Martigovi, který se tady o nás stará, že budu mít zpoždění. V 19:45 přicházím na terasu restaurace Dell’angello. Jakmile mne Charles uvidí, zahlásí: “Et voilà, our president is here!” Vítám se se všemi u stolu, navzájem se představujeme, své tři kolegyně z poroty vidím poprvé v životě.

S Charlesem jsme se naposledy viděli právě před 5 lety tady v Locarnu, ale přesto je to jako bychom spolu byli minulý týden. Je zvláštní, že ekumenické poroty fungují jako určitý modus domova. S Francouzskou Anne, Švýcarkou Anne-Béatrice i Němkou Linde okamžitě nacházíme společnou řeč. Jako vždy je prvním tématem Praha. Všichni hlásí, kdy byli v Praze a že je to nádherné město, já je hned zvu k nám, Švýcaři mne zvou k sobě do vily a přátelství je na světě.

21:30 Tma, Piazza Grande zaplněné lidmi (prý se jich sem vejde 8000), festival oficiálně začíná. Sedíme asi ve čtvrté řadě, obraz i zvuk jsou na neuvěřitelně dobré úrovni a to nejen na letní kino. Piazza Grande z videa zdraví Brad Pitt a úvodní film The Bullet Train může začít. Po 20 minutách komediálního thrilleru (předpokládám) převážně naplněných stříkající krví z vršících se mrtvol, tedy asi ve 22:30, to společně s kolegyněmi balíme. Zítra v 9:00 nás čeká první soutěžní film. Není důvod se odrovnat hned úvodním filmem, který navíc můžu vidět i v Praze.

Lukáš Jirsa
dramaturg TV Noe a filmový publicista