V době covidové bylo dost času na sledování filmů. Já jsem si naordinoval klasiku, v poslední době polské filmy ze 70. a 80. let. Tehdy polští filmaři sledovali mravní rozklad, do něhož se dostalo Polsko, a snažili se svými filmy napomoci k obrodě společnosti. Vzniklo Kino morálního neklidu.

Jeho tvůrci vytýkali vládě, že omezuje tvůrčí svobodu, a tak zabraňuje diskusím o aktuálních společenských tématech. K nejdůležitějším filmům této etapy polské kinematografie patří Člověk z mramoru a Člověk ze železa Andrzeje Wajdy, Ochranné zbarvení, Spirála, Kontrakt a Konstanta Krzysztofa Zanussiho, Kieślowského filmy Personál, Jizva a Amatér, Falkův Předtanečník a Provinční herci nebo Osamělá žena Agnieszky Holland.

Ochranné zbarvení (Krzysztof Zanussi, 1977)

Filmy velmi často odhalují korupci a nepotismus malých místních vládců. Idealistický hrdina se pokouší vzepřít místní oligarchii, ale v zápase s režimem prohrává. Často je poměry sám demoralizován, takže nakonec upřednostňuje konformismus nad morálními hodnotami.

Tvůrci Kina morálního neklidu točili i v letech 80. a 90. a někteří tvoří dodnes. A vlastně se moc nezměnili. Stále byli a jsou naléhaví, kladou si důležité otázky, hledají duchovní podstatu lidského bytí a jsou umělecky pravdiví. V pandemické době jsou díla morálního neklidu potřebnější než kdy jindy. Doslova v přímém přenosu sledujeme, jak se společnost rozkládá. Sebestřední a psychopatičtí vůdci vedou své země do pekel „neliberální demokracie“ a pseudohodnot svého vidění světa. Lidé jsou oklamáváni falešnými zprávami, které rozleptávají důvěru v cokoli. Lži a polopravdy se staly normálem. Vzrůstající chaos nahrává agresivitě a frustraci nejen jednotlivců, ale i celých sociálních skupin.

Anamnéza současné společnosti není snadná. Věnují se jí sociologové, politologové i psychologové. Měli by se jí však věnovat i umělci, především spisovatelé a filmaři. Nastal čas pro nové Kino morálního neklidu, jehož tvůrci by se opět pokusili odhalit, kde a v čem spočívá prohnilost současné společnosti, kteří by hledali klíč k podstatě morálního kolapsu společnosti, pro níž i mrtví lidé jsou už jen statistika.

Zatím se však mezi filmaři nic neděje. Tvůrci až na výjimky netočí díla, která by pomohla porozumět společnosti a jejím obyvatelům a která by naléhala na nápravu. Z poslední doby si vybavuji jen několik filmů, které morální neklid vyvolaly: Rodinné štěstí Maďara Szabolcse Hajdua, Zkouška dospělosti Rumuna Christiana Mungiu, Škopův film Budiž světlo a pak filmy bratří Dardennů nebo poslední snímky Akiho Kaurismäkiho. U nás nic.

Zkouška dospělosti (Cristian Mungiu, 2016)

U nás vznikají bezkrevné a umělé historické fresky, neškodné a špatné detektivky či filmy pro lid. Pozoruhodné je, že na světových festivalech nevítězí filmy pokoušející se zachytit, kam se společnost ubírá, zato bodují filmy o divných lidech, outsiderech, kteří ze společnosti unikají, putují samotou a hledají sami sebe.

A pak jsou zde filmy jako Phillipsův Joker, které na základě povrchního odsouzení prohnilé kapitalistické společnosti nabízejí jediné: destruktivní násilí. Jenomže v tom my žijeme, Jokerové nám vládnou. Máme na jejich zlobu a cynismus odpovědět i my násilím? Nestálo by za to natočit film, který by naopak hledal cestu, jak se Jokerům ubránit a vrátit do společnosti lidskost a řád?

Když v době pandemie sedím u projektoru a sleduji filmy Kina morálního neklidu, uvědomuji si, jak moc se dnes mainstreamová kultura vyprázdnila: chybí v ní víra, smysl pro čest a poctivost, vědomí etické odpovědnosti a mravní ideály a standardy. Chybí v ní neklid. Zatímco společnost se hroutí, z filmových pláten, televizních obrazovek a monitorů počítačů se na nás valí divní šarlatáni, papírem šustící Boženy, mravně pochybní Havlové a sošné Milady. A pak sprostota a nevkus. A já zatím marně čekám na nějakého morálně zneklidněného českého Wajdu, Zanussiho či Kieślewsého. Dočkám se?

Petr Vaďura
metodistický kazatel, moderátor (ČRo, Tv NOE)

Psáno pro relaci Českého rozhlasu Mezi nebem a zemí.