Panelstory
Jedno z vrcholných děl režisérky Věry Chytilové dodnes udivuje svým kritickým obsahem i jedinečným zpracováním. Hořká satira Panelstory aneb Jak se rodí sídliště (1979) se odehrává během jediného dne v rozestavěném sídlištním komplexu, jehož obyvatelé se potýkají s nepořádkem, úplatkářstvím i s rozbujelým sobectvím. Jednou z klíčových postav je šišlavý venkovský děda, který poukazuje na velkoměstský marasmus. Další je všetečný kluk v červené bundičce, jenž shání dáreček pro svého tatínka. Jinou důležitou figurou je rozpačitá dívka, jež hledá svého milého, aby mu prozradila, že s ním čeká dítě.
Podobenství o reálném socialismu, jehož prezentace byla v době jeho vzniku omezena cenzurou, je založeno na groteskních i zlověstných nonsensech. V jedné z úvodních epizod proběhne kolaudace nových bytů, jež se hemží řemeslnými nedodělky. Nadřízený party flákačů se o jejich nápravě musí s viníky potupně dohadovat u piva. Osazenstvo filmu vesměs zosobňuje aušusovou podstatu režimu, kde většina lidí smysluplnou práci jen všelijak předstírala. Všeobecnou amorálnost personifikuje zlodějský vykuk (Oldřich Navrátil), kterého sousedé mylně považují za přičinlivého pracanta.
Koláž, kterou nasnímal kameraman Jaromír Šofr a kterou znamenitě sestříhal Jiří Brožek, rámují odstrašující exteriéry. Hromady písku, blátivé louže a neuklizené odpadky kolem betonových „krabic na bydlení“ znázorňují socialistický zmar, tedy pravý opak prostoru pro spokojenou každodennost. Mozaika pulzující v neurotickém rytmu (příznačném pro celou autorčinu tvorbu) nicméně nevyznívá zcela beznadějně. „Symfonie“ panelů, jeřábů a bagrů místy připomíná elegantní „balet“, což prozrazuje režisérčin obdiv vůči technice a lidské činorodosti. Sarkastická skládanka – natáčená na rozestavěném Jižním městě – se vysmívá socialistické prolhanosti, občas se však zalomí i do všímavého soucitu.
Vzdorovitá filmařka v srdci Evropy
Narodila se v Ostravě (2. února 1929), dětství strávila v nedalekých Kunčicích, kde její otec – někdejší legionář – provozoval nádražní hospodu. „S nádražím jsem byla absolutně sžitá, líbilo se mi i odfukování parní lokomotivy. Dětství pro mě mělo úžasnou vůni železnice, nádraží a hospody,“ prozradila jedna z nejoriginálnějších osobností naší poválečné kinematografie. Rok studovala architekturu v Brně, při návštěvě Prahy vyhledala kamarádku zaměstnanou ve skladu kostýmů, kde náhodou dostala nabídku na práci modelky. Další náhoda zavedla začínající manekýnu přímo do filmového ateliéru. Ve slavné pohádce Císařův pekař – Pekařův císař (1951) účinkovala v komparsu jako jedna z králových dvorních dam.
Touha točit filmy ji pak dovedla na Barrandov, kde získávala zkušenosti jako klapka, poté jako skriptka, pak i jako asistentka režie. V roce 1957 byla přijata na FAMU, do pověstného silného ročníku, v němž studovaly i další budoucí hvězdy české „nové vlny“, včetně Evalda Schorma, Jana Schmidta, či Jiřího Menzela. Hrdinkou jejího absolventského snímku Strop (1961) byla přitažlivá, leč vnitřně nespokojená modelka. Do kolektivní hrabalovské mozaiky Perličky na dně (1965) přispěla epizodou Automat svět, v níž figuroval spisovatelův přítel, výtvarník Vladimír Boudník.
Ve filmu O něčem jiném (1963) konfrontovala osudy dvou rozličných žen – gymnastky Evy Bosákové a citově rozhárané madam, jež se z nudy uchýlí k nevěře (hrála ji autorčina kamarádka Věra Uzelacová). Světovou proslulost, ale i nelibost tehdejších partajních mocipánů získala díky extravagantní alegorii Sedmikrásky (1966) o dvou rozjívených holčinách, která z nudy tropí všelijaké naschvály, včetně devastace pochoutek pro honosný raut. Na tomto erbovním snímku, v němž experimentovala s filmovou řečí, spolupracovala výtvarnice Ester Krumbachová, jež se pak podílela i na dalších autorčiných dílech, například na biblickém podobenství Ovoce stromů rajských jíme (1969).
Ovoce stromů rajských jíme (1969)
Své zásadní filmy, jež si vesměs vyvzdorovala na samolibých potentátech (pověstné se staly její ataky u vlivného Miroslava Müllera), paradoxně natočila pod normalizačním útlakem. Kromě Panelstory k nim patří především Hra o jablko (1976) s Jiřím Menzelem v roli nezodpovědného porodníka, jenž se zaplete do vztahu s extrovertní sestřičkou (v podání Dagmar Bláhové). Dalším klíčovým titulem její filmografie je Kalamita (1981), kde tehdy neznámý Bolek Polívka ztvárnil idealistického strojvůdce, jenž se potýká s byrokratickou mašinérií, ženským intrikánstvím a ve finále i s lavinovým závalem. Empatický klaun pak ztělesnil ústřední roli v autorčině adaptaci své alegorie Šašek a královna (1987) o samolibé moci a jejím důmyslném odhalování.
Ve famózním dokumentu Praha – neklidné srdce Evropy (1984) ukázala českou metropoli jako ohnisko duchovní výjimečnosti i spartakiádní stádnosti. Naléhavý komentář (v podání Miroslava Macháčka) zdůrazňoval „vědomí souvislostí“ v kontrastu s někdejší ideologickou sešněrovaností. V mravně vypjaté sci-fi Vlčí bouda (1986) rozehrála drama o skupince školáků, jež se na horské chatě octnou ve spárech mimozemšťanů v lidských podobách. V tragikomedii Kopytem sem, kopytem tam (1988) zobrazila hrozbu AIDS i přízračný soumrak komunismu.
Nic není jednoduché
Na konzumní stádnost a zbohatlickou zpupnost vytrvale útočila i ve své polistopadové tvorbě. Fraška Dědictví aneb Kurvahošigutntag (1992) vyprávěla o venkovském křupanovi zjančeném z omračujícího majetku, který mu zčista jasna připadl v restituci. Film byl v době svého vzniku kritikou vesměs odmítnut pro přílišnou křiklavost, s odstupem se však zařadil mezi díla pozoruhodně jasnozřivá. V tragikomedii Pasti, pasti, pastičky (1998) se inspirovala skutečným případem znásilněné zvěrolékařky, jež se drsně pomstí strůjcům svého ponížení. Hlavní postavou mozaiky Hezké chvilky bez záruky (2006) je rozporuplná psycholožka, jež dennodenně řeší partnerské kolize, neví si však rady sama se sebou.
Dědictví aneb Kurvahošigutntag (1992)
„Mě zajímá, jak je film udělaný, k čemu mě vede, k jakému významu, k jakému smyslu. Ale třeba jsem moc jednoduchá a všecko, co dělám, je tak průhledné… Nevím… Na škole jsme byli vychováváni k tomu, že tvorba má být užitečná, má přispívat k našemu životu. Má pomáhat vidět problémy, pochopit věci, vidět i dilemata, snažit se uvědomit si, že nic není jednoduché, že žádný soud nemůže být jednostranný,“ poodhalila své krédo v monografii Vzdor i soucit Věry Chytilové (Dominik Centrum, Plzeň, 2009), kterou u příležitosti její retrospektivy na plzeňském festivalu Finále sestavil Jan Lukeš spolu se svou ženou Ivanou.
V jedinečném dokumentu Cesta (2004) Chytilová zrekapitulovala svůj soukromý život, včetně soužití s kameramanem Jaroslavem Kučerou (1929 – 1991). V empatickém portrétu od režisérky Jasminy Blažević zdůraznila význam rodinného zázemí a ukázala svůj dům v Tróji i jeho vlastnoručně upravené okolí. V dojemném snímku, kde umanutá autorka vzpomíná na hrozící vyhazov z FAMU i na své půtky s komunistickými byrokraty, se objevují obě její děti: dcera Tereza (nar. 1964), z níž se stala výtvarnice a kostýmní návrhářka, a syn Štěpán (nar. 1968), jenž se ve šlépějích svého otce uplatňuje jako kameraman.
Řadu cenných informací – včetně výčtu autorčiných polistopadových dokumentů a vyznání od režisérčiných spolupracovníků – obsahuje monografie Věra Chytilová zblízka (2010, XYZ) od Tomáše Piláta. „Chytilová se chovala vždycky skvěle, charakterně, i za normalizace. Když už směla točit nějaký film, tak si ho udělala po svém, nenechala se ničím zastavit. Taky se jí bolševici dost báli. A přitom ji otravovali, jak mohli. Ale ona si svoje prosadila, měla výdrž a sílu,“ konstatuje v Pilátově knize Jiří Menzel. Od skonu výjimečné filmařky (12. března 2014), jež po listopadu působila i jako inspirativní pedagožka (vedla katedru režie na FAMU), uplyne v těchto dnech sedm let.
Jan Foll
filmový a televizní publicista
