Na 23. Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě mohli diváci sledovat, jak současní filmaři vidí dobu, v níž žijeme. Jen některým se však povedlo zachytit něco, co je opravdu důležité, co souvisí s duchovní podstatou jevů. Já jsem viděl takové filmy pouze dva: Komunismus a síť aneb konec zastupitelské demokracie Karla Vachka a švýcarský snímek Pašije – Mezi revoltou a rezignací Christiana Labharta. Oba dva filmy vznikly v roce 2019 a na rozdíl od ostatních filmů (a viděl jsem jich celkem 15) se oba pokusily o celostný pohled na současnost, přičemž reflektovaly také minulost.

Komunismus a síť aneb konec zastupitelské demokracie (Karel Vachek)

O mohutném 335 minutovém opusu nestora českého dokumentárního filmu (i když toto označení je velmi nepřesné, lépe by bylo psát o filmu filosofickém) Karla Vachka se nepíše snadno. Vždyť dílo se skládá ze čtyř částí a je tak objemné, že by vydalo na filmů několik. Není to však samoúčelné, protože Vachek chce pochopit současnost. Jeho celoživotním tématem je fungování společnosti.

Už ve svém raném filmu Spřízněni volbou zachytil bez komentáře atmosféru mezi tehdejšími politickými špičkami před volbou prezidenta Ludvíka Svobody. Bylo to na jaře 1968. Vidíme všechny koryfeje Pražského jara i zástupce konzervativců. Vidíme, řidčeji slyšíme. A už víme, protože známe události, které následovaly. Ve svém posledním filmu Vachek řadu svých filmů cituje a ve velmi pozoruhodných konotacích cituje i film Spřízněni volbou. Ještě cennější však jsou jeho záběhy těch samých politiků, které pořídil po jejich návratu z Moskvy a na počátku normalizace. Tyto záběry byly dlouho ztraceny a ani po návratu z emigrace je Vachek neměl k dispozici. Objeveny byly náhodou poměrně nedávno. Proč jsou zařazeny do filmu, který pojednává o současnosti? Protože jsou stále aktuální a nabízejí klíč k pochopení toho, co zažíváme. Tak vidíme Josefa Smrkovského, který velmi upřímně doznává, že když začali reformisté v KSČ prosazovat lednovou politiku, vůbec nevěděli, kam se chtějí dostat. Neměli plán, události je překvapovaly a oni jednali pod jejich tlakem. Dnes se to zdá být nepochopitelné, že po zkušenostech z potlačené revoluce v Maďarsku v roce 1956 se politici vazalské země Sovětského svazu pustili do experimentu, který neměli promyšlený. A Vachek umně prostřihává dnešní politiky, aby nám došlo, že ani oni nevědí, že i oni se pouštějí do něčeho, co nemají promyšleno.

Další moment: Prezident Zeman mluví o Františku Kriegelovi, který jako jediný statečně nepodepsal Moskevské protokoly a byl Rusy zadržen v Moskvě. Teprve na jednoznačný nátlak prezidenta Svobody byl puštěn a mohl se vrátit se zbytkem delegace do Československu. Střih:  tentýž prezident Zeman kráčí vedle ruského prezidenta Putina a sděluje mu, že by se novináři měli likvidovat. Až ho ruský samovládce opraví, že snad stačí jen omezit. Další střih: František Kriegel se v roce 1968, už v době nastupující normalizace, obrací do kamery a děkuje za to, co novináři dělají. „Vaše práce je to nejdůležitější. Díky vám bude zaznamenáno, co se děje. Jste obránci pravdy.“

Karel Vachek stojí v celém filmu rozkročen nad přístavem naší demokracie jako Kolos rhodský nad vjezdem do přístavu a sleduje lodi, které připlouvají. Lodi politické, filozofické, ekonomické, morální. Klade otázky a demaskuje povrchnost odpovědí. Nechává mluvit filozofy a myslitele a sám rozvádí jejich myšlenky. Provokuje, vysmívá se, odhaluje. Velmi příznačný je jeho výrok: „Já vás vidím, dokud vás neuvidím. Jakmile vás uvidím, tak už vás nevidím.“

O filmu je možno pojednávat dlouze z mnoha stran, avšak jedno je třeba ještě říci: pro Vachka je naprosto zásadní, na jakých myšlenkách, principech a hodnotách společnost stojí. A bolí ho, když nachází povrchnost a balast. Cítí, že duchovní základna společnosti se vytratila a lidé ztratili mravní zásady i náboženské zakotvení. Cítí povrchnost konzumu a reklamy, bolí ho nedostatek kompetencí u lidí, kteří stojí v čele společnosti. A tak se občas zašklebí, občas rozčílí, občas pohádá, ale stále se ptá – a po nás chce, abychom se nechali vtáhnout do diskuse. V tom je největší hodnota tohoto Vachkova opusu: nenechá vás chladnými, donutí vás smát se, nesouhlasit, pohoršovat se, dohadovat, ale i žasnout, když něco pochopíte. Z dokumentárního filmu se tak stává partner, oponent, provokatér, ale i rádce a průvodce. Jen naživo bych se s ním setkat nechtěl – myslím s Vachkem – protože cítím, jak je moudrý, vzdělaný a hluboký a já bych si vedle něj připadal jako žáček. A to je vlastně taky důležité zjištění: mám co na sobě zlepšovat, mám ještě mnoho poznávat, musím jít dál, protože nahlížím jen na krajíček, a víc je toho, co nevím, než toho, co vím.

Pašije – Mezi revoltou a rezignací (Christian Labhart)

Druhý film, o němž zde chci podat zprávu, je v něčem tomu Vachkovu podobný. I v Pašijích vystupuje sám režisér se svým komentářem a pohledem na svět. Christian Labhart se představuje jako levicový intelektuál, který byl v 60. letech okouzlen bojem mladých lidí proti kapitalismu, proti válce ve Vietnamu, který byl fascinován hnutím Hippies a který v 70. letech sympatizoval s Frakcí Rudé armády (Baader – Meinhofová). Pak se stal učitelem, a jak přibývala léta, postupně se od aktivního politického života stahoval. Vždy mu však byli sympatičtí všichni, kdo se vzepřeli útlaku, kdo na ulicích bojovali za lepší společnost. V jeho srdci zůstala utopická vize lepší společnosti, která nastane, až se podaří zlikvidovat kapitalismus a nahradit jej čímsi novým, čistším, spravedlivějším.

Dnes Labhart ví, že se jednalo o iluzi, že žádná lepší společnost nevznikne a že všechny zápasy za lepší zítřek končí porážkou. Nejen vojenskou či mocenskou, ale vnitřní, morální. Jakoby se vždy k tomu čistému hned přivinulo to zlé, násilné, agresivní, co chce druhé znevolnit a zneužít. Labhart s úžasem sleduje nástup autokratických vůdců, růst popularity extrémní pravice, zvolení Donalda Trampa a rozpad liberální demokracie. Nechápe, ale vidí. A cítí, že jeho politická vize stála na falešných premisách. Jaké nabízí východisko? Vlastně dvojí. V průběhu celého filmu zaznívají citáty z děl levicových intelektuálů, z nich vysvítá, že i oni prožívali už ve své době zklamání a deziluzi. Snad máme pochopit, že ideologie nikdy spásu nepřinese. A pak je zde druhý motiv: Celý film se odehrává na pozadí provedení Matoušových pašijí Johanna Sebastiana Bacha. Slyšíme klíčová slova tohoto veledíla, z nichž jasně plyne, že jsme se provinili a potřebujeme spásu, která přijde od Hospodina.

Erbarme dich, Mein Gott, um meiner Zähren willen! Schaue hier, Herz und Auge weint vor dir Bitterlich.
(Slituj se, Bože můj, nade mnou. Viz můj pláč i slzy. Shlédni sem, srdce pláče v oku mém hořce před tebou.)

Christian Labhart napsal: „Před padesáti lety jsem začal bojovat za lepší svět. Teď přepínám mezi revoltou a rezignací. Tyto pocity mě vedly k filmové cestě napříč džunglí dnešního kapitalismu.“

A já jen dodávám, že s autorem těchto slov bych se sejít chtěl. Chtěl bych s ním mluvit o jeho nadějích a chtěl bych s ním sdílet svou naději, svou vizi budoucnosti. K jejímu uskutečnění nevede cesta revoluce a vzpoury, ale cesta sebepoznání a přijetí nabídky. A protože Christian Labhart do svého politického filmu zařadil Bachovo veledílo, mám naději, že bychom si rozuměli.

Petr Vaďura
kazatel Evangelické církve metodistické v Tachově, moderátor (ČRo Vltava, TV Noe)