Jafar Panahi je ve světě dobře známý a oceňovaný íránský filmový tvůrce. Ve svých filmech inteligentním způsobem poukazuje na porušování lidských práv ve své zemi. Kvůli svému působení dostal dvacetiletý zákaz na filmování, psaní scénářů a vycestování mimo Irán. Navzdory tomu jsou Tři tváře (2018) již jeho čtvrtým ilegálně natočeným dílem během tohoto zákazu, a to po snímcích Není to film (2010), Zatažený závěs (2013) a Taxi Teherán (2015). Režisér každým porušením zákazu riskuje šest let vězení. Z tohoto popisu se může zdát, že Panahi je revolučně laděný filmař a drzý provokatér. Na příkladu jeho posledního filmu bych chtěl takové mínění zproblematizovat: Tři tváře jsou na jedné straně společensky kritické, poukazující na závažné problémy sociální nerovnosti v Iránu, na druhé straně se však tvůrce pokouší oslabit revoluční mluvu a nesklouznout tak do kontraideologie.

Režisér se ve Třech tvářích vrací k tématu postavení žen v iránské společnosti, které otevřel již ve svých předešlých filmech Kruh (2000) a Ofsajd (2006). Slavná íránská herečka Behnaz Jafari, hrající ve filmu samu sebe, obdrží zneklidňující video nahrávku od venkovské dívky Marziyeh. Dívka, které rodiče zakázali jít studovat herectví, spáchá na videu sebevraždu. Jafari v doprovodu režiséra Panahiho, rovněž hrajícího sebe sama, vyráží do míst v severním Iránu, kde nahrávka vznikla. Chtějí prověřit, jestli se Marziyeh hrůzného činu skutečně dopustila nebo jde jen o vytvořenou fikci.

Panahi na příkladu dívky žijící v patriarchální společnosti, poukazuje na problematiku nerovného postavení žen v iránském filmovém průmyslu a ve venkovském prostředí. I když má Marziyeh předpoklady být dobrou herečkou, její okolí ji nechce umožnit tento sen zrealizovat. Dívka vidí poslední naději v populární herečce Jafari, která by se za ní mohla u její rodiny přimluvit. Tyto dvě ženské tváře představují dvě různé generace. Třetí, nejstarší generace, je zastoupená Shahrzad, hereckou hvězdou z období z před islámskou revolucí. Herečka vyloučená ze společnosti žije v osamocení na okraji obce a ve filmu jí divák zahlédne jenom jako siluetu nebo z velké dálky zezadu. Panahi ve svém filmu nepoukazuje pouze na diskriminaci žen, ale na vyloučení umělců jako takových, které nastolení represivního režimu v Iránu přineslo.

Marziyeh svým způsobem jedná v revolučním duchu, a to v tom smyslu, že její videozpráva o sebevraždě není jen zoufalým voláním o pomoc, ale také prostředkem citové manipulace s Jafari. Navzdory tomuto partikulárnímu významu, se film ve svém celkovém vyznění nestává bojovným a nesklouzává do protichůdné ideologie. Vyprávění se od revolučního tónu rázně odklání a postava Panahiho vystupuje více méně jako pasivní pozorovatel, který se nesnaží svět zásadním způsobem přetvořit.

Zpráva Marziyeh je selfie video natočené smartphonem, v němž je ruční kamera v zaujatém centru dění emocí postavy, čímž styl zdůrazňuje naléhavost výpovědi. Zbytek filmu se však od této rétoriky odklání, a to observačním modem, ve kterém kamera ustupuje do nezaujaté pozice. Tento styl lze demonstrovat například na dlouhém záběru ze začátku filmu, během scény v automobilu. Kamera v statickém rámu několik minut pozoruje Jafari zneklidněnou video nahrávkou, přičemž vedle sedící Panahi, se kterým ženská postava komunikuje, zůstává mimo rám. Kamera se rozhýbe až později, když se automobil zastaví a postavy na chvíli vystoupí a pomalý panoramatický pohyb rámu o 360 stupňů sleduje herečku obcházející vozidlo. Tento jednoduchý pohyb kamery kolem vlastní osy pořád odpovídá observačnímu modu. Zatímco zaujaté hledisko videozprávy koresponduje s revoluční mluvou zoufalé dívky, observace ve zbytku filmu se od angažovaného pohledu značně odklání.

Autor, jak implikovaně zastoupen v observační narativní formě, tak fyzicky přítomen před kamerou jako režisér Panahi, je spíš v pozici kontemplujícího mystika než aktivního revolucionáře. V jedné ze závěrečných scén, Panahi sedí ve svém automobilu a pozoruje agresivního bratra Marziyeh, který hrozivě vezme do rukou kámen. Režisér odejde z auta a za chvíli ve zvukové stopě zazní alarm. Následuje střih na přední sklo odjíždějícího vozidla, na kterém je vidět nově vzniklou prasklinu. Tím, že není prezentován hněv poškozeného Panahiho a není ani naznačeno, že by k němu došlo, se konflikt přetavuje do smířeného postoje. Film dokáže vyprávět o závažném společenském problému, ale zároveň si ponechat poklidný tón.

Toto zklidnění však neznamená rezignaci na řešení problému, ani jeho schválení. Panahiho kritika stojí především na jemném humoru, kterým tvůrce nahlíží na společnost. Venkované věří, že osud chlapců závisí na tom, jak bude naloženo s jejich obřezanými předkožkami: jestli bude předkožka zakopaná na dvoře věznice, chlapec se stane zločincem a jestli na dvoře univerzity, čeká ho budoucnost vzdělance. Venkované jsou hrdí na svoje lokální dopravní pravidla, avšak jak poznamená Marziyeh, jde o jediná pravidla, která v obci skutečně fungují. Panahi sice zobrazuje směšné společenské jevy, avšak nikdy nesklouzne do útočné satiry. Autor se nepouští do ideologického onálepkování těch, se kterými nesouhlasí, ale přijímá je a ctí jako lidské bytosti. Jinými slovy, do celku světa a společnosti zahrnuje i své odpůrce se všemi šrámy.

Tvůrce nemusí hlasitě křičet, aby nechal vyvstat společenský problém. V tomto smyslu je Panahiho přístup fenomenologický: pokud se tady nějaký problém sám o sobě vyskytuje, a je skutečně závažný anebo směšný, stačí ho nenásilně nechat přijít do díla. Závažnost a směšnost se ukážou samy v poklidném pozorování. Příklonem ke kontraideologickému protiútoku, by tvůrce konstruktivismem oslabil pravdivost prezentované skutečnosti.

P.S.: V Iránu je pro ženy nařízeno povinné nošení hidžábu ve veřejném prostoru, a proto i v iránských filmech musejí mít herečky neustále na hlavách šátek. Ovšem během jedné potyčky ve Třech tvářích, Jafari strhne Marziyeh její hidžáb a dívka se na chvíli ocitne s nezahalenou hlavou. Znají čtenáři nějaký jiný iránský film, ve kterém se ženská postava objeví bez hidžábu?

Andrej Chovanec
Autor je doktorandem filmových studií na Filozofické fakultě UP v Olomouci