Slávek Horák (1975) v roce 2015, ve svých 40 letech, scénáristicky i režijně debutoval citlivým psychologickým dramatem Domácí péče, ve kterém herecky zazářila Alena Mihulová a se kterým zkušený autor reklamních spotů objel řadu filmových festivalů po celém světě. S jeho druhým, o poznání ambicioznějším i nákladnějším snímkem Havel(2020) ho možná čeká, dovolí-lí to pandemická situace, neméně náročné cestování.
Hrdinou ze zbabělosti
Řemeslně skvěle zpracovanou biografii předrevolučního období Václava Havla (1936-2011), otevírá scéná z Hrádečku, Havlovy chalupy, z pozdních 80. let minulého století. Václav Havel tehdy do svého policií neustále hlídaného venkovského stavení propašoval v kufru auta zahraničního novináře: “Víte, když udělám něco špatného nebo neudělám něco správného, tak cítím takovou ulepenost po celém těle. A ten pocit je tak ošklivý, že se ho bojím víc než čehokoli jiného. Takže dělám tyhle věci, jak vy říkáte statečné věci, a dělám je ze zbabělosti. Protože se bojím té ulepenosti.” Ráčkuje Havel (Viktor Dvořák) a svojí úvodní výpovědí určuje způsob čtení celého filmu, kdy sledujeme mladého dramatika na uměleckém vzestupu v roce 1968, jeho šok z okupace vojsky Varšavské smlouvy, jeho postupné společensko-politické vyhraňování se v letech sedmdesátých, vznik Charty 77, komunistické věznění, přemýšlení o emigraci i cestu k prezidentství v roce 1989. Těchto 20 let Havel nežil v osobním vztahovém vzduchoprázdnu. Vedle politických, uměleckých i filozoficko-etických rozměrů své existence vedl také rodinný, místy jemně řečeno neuspořádaný život, jemuž se režisér Slávek Horák nevyhýbá, zároveň jej ale nijak zbytečně nebulvarizuje. Slabé (nejen) živočišné stránky budoucího státníka jsou mnohým dodnes trnem v oku a on sám si jich byl dobře vědom, reflektoval je a stále s nimi - se svojí ulepeností - bojoval. Nejbližším svědkem jeho tehdejších bojů vnějších (s komunisty ) i vnitřních (se ženami i svými slabostmi) mu byla jeho první manželka Olga (Aňa Geislerová). Pevný bod v rozbouřených vodách Havlova života. A nejbližším kumpánem, alespoň tím filmovým, byl nerozhodnému a vždy slušnému Havlovi světácký, prostořeký, alkohol, ženy a svobodu milující herec Pavel Landovský (Martin Hofmann).
Božský Patočka
Slávek Horák do tří ústředních rolí svého díla obsadil herce fyzicky podobné jejich skutečným předobrazům: Martin Hofmann jako rozevlátý Lanďák, Aňa Geislerová jako uměřená a vždy zorganizovaná Olga i nerozhodný Havel v excelentním podání Viktora Dvořáka, ti všichni jsou na první pohled rozpoznatelní snad i zcela nepoučenému divákovi. Jinak tomu ale je s dalšími postavami: dodnes kontroverzní dramatik Pavel Kohout (Stanislav Majer) či jeho tehdejší manželka Anna (Barbora Seidlová) a mnohé další postavy jsou vlastně anonymizovány - jejich jména ve filmu nezazní a na fyzickou podobu se nedbalo - což ovšem není špatně, možná právě naopak. Nejmarkantnější je to asi u filozofa a jednoho z mluvčích Charty 77 Jana Patočky (1907-1977). Jméno myslitele evropského formátu asi většině současné společnosti nic neřekne, a tak je obsazení hvězdného a zbožňovaného (a Boha také v pohádkách Anděl Páně hrajícího) Jiřího Bartošky jedním z mála provokativních režisérských tahů. Snad se najdou pozorní diváci, kteří si při následném srovnávání filmu s realitou položí otázku, kdo že vlastně byl ten Barťákův noblesní elegán, jemuž na zakázaných bytových seminářích naslouchali mladí i staří a který, v jedné z několika poněkud jednoduše metaforických scén, pomáhal lopotícímu se a sazemi zašpiněnému (tedy životem ulepenému) Havlovi vylézt ze sklepa po bortící se haldě uhlí na světlo boží…
Slávek Horák dokázal natočit film, při jehož sledování - především díky hereckému výkonu Viktora Dvořáka a místy nervní kameře Jana Šťastného - divák občas neví, zda do hrané biografie nebyly střiženy také dobové dokumentární záběry. Až takovou sílu Havel místy má. Na druhou stranu je jindy mírně plakátový (hudba Petra Maláska) až polopatistický - ovšem zároveň vždy efektní.
Zklamáni mohou být ti, kteří čekají větší ponor do vývoje Havlova světonázoru: třeba katolický vliv (Jiří Němec, Václav Benda, Dominik Duka, Václav Malý ad.) si cestu do Horákova životopisu nenašel. Nicméně závěrečné titulky - a tedy i ta úplně poslední autorská výpověď o odkazu Václava Havla, tento aspekt napravují. Vedle jmen těch, kteří se podíleli na vzniku filmu, totiž zároveň sledujeme již skutečné dokumentární záběry Václava Havla s předními světovými politickými, uměleckými či morálními autoritami: vedle královny Alžběty II, George Bushe sr., Baracka Obamy nebo The Rolling Stones, to jsou především Jan Pavel II a také 14. dalajláma, který Václava Havla navštívil jen několik dní před jeho úmrtím.
Film o…
Havel Slávka Horáka je výborným příkladem filmu, který vypráví “o něčem”, ale tím “něčím” se nestává, tedy jinak řečeno: nevtahuje do sebe natolik, aby se divák cítil zasažen v hloubi své duše. Havel je o Havlovi: vcelku srozumitelně, vtipně, dramaticky i empaticky předává informace o lidech i atmosféře doby. Není ale v žádném případě tím, o čem vypráví. Nezprostředkovává havlovský pohled na absurditu komunistického režimu, na směšné lidské pinožení, není v ničem subverzivní, neprovokuje ani neproměňuje. Horák ani jeho spolupracovníci touto náročnější cestou nešli a ani jít nechtěli. A opět, to není výtka. Cíl natočit živý a přímočarý portrét Václava Havla jako rodící se politické ikony byl totiž naplněn vrchovatě.
Lukáš Jirsa
dramaturg televize Noe a filmový kritik
